Milujeme nejen klubíčka - interview
Každý z nás má své koníčky a zájmy, které miluje a naplňují jeho život. V klubu ,,Milujeme nejen klubíčka“ se sešla řada z nás milující právě klubíčka, a protože máme i mimo ně další zájmy je název doplněn o slovíčko ,,nejen“. Udělala jsem sondu do klubu a položila členkám klubu dvě otázky:
,,Kolik je Vám let?“
,,Kdy vznikla Vaše láska ke klubíčku nebo Vaše první setkání s klubíčkem.“
Zde jsou jejich příběhy……
Ahoj, je mi přesně 60. S ručními pracemi jsem začala asi v 1. třídě ZŠ. Moje matka hodně pletla, vozila si z Brna vlnu, občas koupila pletací časopis, chovala králíky angoráky a nechávala si vlnu spříst. Pouze pletla.
Svůj první výrobek si pamatuji přesně. Chtěla jsem do školy jinou čepici než tvořila matka a tak jsem v nestřežené chvíli zabrousila do její zásoby vln a během pár hodin jsem si vytvořila čepici podle mých představ. Sešila a ráno jsem v ní vyrazila do školy. Moc mi to nevyšlo, protože na mostě přes řeku jsem potkala matku na kole, vracela se z kravína a všechno prasklo.... Moc velká mela nebyla a pak už jsem měla pletení legalizováno. Pouze jsem musela škemrat o vlnu.
Tak to byl můj začátek, který měl své pokračovaní, ale to by bylo na dlouhé psaní....
------------------------------------------------------------------------------------------
Děvče zlaté háček jsem držela prvně v ruce r.1954 :) bylo mi 7 let. Tehdy si kluci vyřezávali lodičky ze stromové kůry a tak jsem stále háčkovala "lana" a žebříky ( to je: řetízek a filetovým vzorem 1 řadu kostiček). Jinak větší můj výtvor byla háčkovaná šála pro mého bratra tuniským vzorem a bylo mi 8 a 1/2. Narodila jsem se r.1947.
Plést jsem se učila od 8 let! A nemysli, že jsem měla v oblibě klubíčka! Ani náhodou. Jak jsem mohla zašmodrchala jsem to a utekla ven - lítat s klukama, měla jsem 2 starší brášky a stále jsme hráli na vojáky a chodili opásaní skutečnými zbraněmi. První samopal jsem měla na krku když mi byly 4 roky. A náboje? Ty byly také pravé a funkční, jenže když jsme přišli domů, dostali jsme od taťky každý facku, zbraně nám sebral a bylo. Jenže druhý den jsme si našli nové. Tehdy toho byla plná bažantnice a bylo toho mnoho v potoku...
Ale to nic.
A můj první svetr upletený? To bylo asi v roce 1958. Bylo mi 11, ale už jsem nedodělala lem u krku, k smrti mne to nebavilo a tak babi nosila ten svetr jak nátělník v zimě (moje babi byla děsně hubená, dnes to mohu napsat, ale tehdy mi to přišlo normální, poněvadž hubení byli skoro všichni! Kdo byl tlustý - ten byl nemocný!)
Hodně plést jsem začala r.1970, kdy tady u nás nic nebylo po "tzv.normalizaci" ke koupi a musela jsem si na dítě všechno uplést, ani mamka mi nic nemohla koupit, protože bydlela v jiném okrese a koupit něco na mimino se mohlo pouze na těhotenskou kartu.
------------------------------------------------------------------------
Je mi 65 let, háčkuji a pletu vlastně od mala - řekla bych tak od 10ti let. Když jsem měla dcery malé, pletla jsem opravdu hodně, ale i šila, to mě asi bavilo nejvíc. Když dcery vyrostly, nastal útlum, věnovala jsem se hlavně práci. Boom háčkování, pletení a šití nastal před šesti lety, kdy jsem odešla do důchodu. Teď šiji patchwork a háčkuji, pletu také, ale méně. Dělám to jen pro radost, ne pro obživu. Na to jsem už líná :-)
----------------------------------------------------------------------------
je mi 61 roků, háčkuji a pletu od puberty a na klub Klubíčka jsem narazila náhodou. Můj první výrobek si nepamatuji, ale na Fleru jsem jako první zveřejnila pletenou tašku.
Templštejn doplňuje:
Jmenuji se Pavlína a je mi 61 roků.
Měla jsem babičku, která háčkovala krásné dečky, límečky, manžety a mě se to mooooc líbilo. Zhruba v mých 10 letech jsem se naučila první sloupky, ale ta titěrná práce mi nevyhovovala. Jen co jsem se trošku zdokonalila, přesedlala jsem na silnější příze a vlny. Napřed to samozřejmě byly rozpárené svetry. V té dávné době nic nebylo a tak se pořád přešívallo, páralo, kombinovalo.
Postupem času jsem měla normu 1 výrobek za 1 měsíc. V 70. letech, kdo neměl zářivě žluté tričko a zářivě žluté ponožky byl společensky znemožněn. 
Časem jsem se naučila i plést různé tehdy moderní vzorky jenom ke strojovému pletení jsem se "nesnížila".
K mým největším výrobkům patřil svetr pro tatínka z rozpáraných 3 svetrů. To jsem se fakt nadřela.
V 80. letech jsem už byla máma. Svoje kluky jsem obšívala i oplétala, ale chyběla mi ta správná inspirace vyrábět pro holčičku.
K "velkovýrobě" jsem se vrátila až v důchodu, ale jsou to zase věci pro mě, vnoučata a dárečky k různým příležitostem. V poslední době mě baví dětské dečky a vánoční dekorace z jemných přízí. Kruh se uzavírá.
-----------------------------------------------------------------------------
Jmenuji se Pavlína, je mi 38let a mám dvě děti- holky 11 a 5 let.
Pracuji s dětmi, lépe řečeno ve zdravotnictví, jsem sanitářka na dětském oddělení.
Do klubu jsem byla přijata letos 17.5. Klub jsem si vybrala podle mě blízkého názvu "Milujeme nejen klubíčka", protože já klubíčka miluju a někdy mám pocit, že na nich mám závislost, ale tu zdravou.
V klubu jsem ráda, ještě neumím "proklik" za který jsem trošku "peskována" a mrzí mě to. Dokonce jsem zvažovala že kvůli tomu z klubu vystoupím...ale zatím zůstávám, třeba se to naučím...mám raději háček a jehlice než pc.
Miluji nejen klubíčka, ale svoji rodinu, kytky (těch mám okolo sebe plno), chatu a zahrádku, spíše také květinovou.
Miluju naše památky - hrady a zámky.
------------------------------------------------------------------------
Jmenuji se Dana, je mi 55 let. Jsem v invalidním důchodu a s klubíčky jsem se seznámila po uchvácení názvu Milujeme nejen klubíčka, asi před rokem. Získala jsem spoustu zkušeností a milých přátel v tomto klubu. Líbí se mi tu.
----------------------------------------------------------------------------
Mé jméno je Lucka a je mi 32 let. Již od mala jsem ráda vyšívala a pletla. Vzpomínám si na své začátky, kdy jsem měla na jehlici 20 oček a po několika řadách jich bylo skoro sto a jehlice jsem stěží vytáhla. Jak se mi to podařilo je mi dodnes záhadou :-) Pletení byla moje velká vášeň. Jedny prázdniny, kdy byly povodně a pořád lilo, jsem strávila vyšíváním ubrusů. Jsou nádherné. Když jsem čekala své druhé dítko, propadla jsem háčkování a lituji, že jsem nezačala dřív. Také jsem snila o tom jak budu šít a loni se mi sen splnil. Koupila jsem si šicí stroj. U našich jsem kdysi na stroji šila, takže začátky nebyly tak hrozné. Šití a veškerá ruční práce mě moc baví. Úplně ze všeho mám nejraději ty chvíle, kdy můžu někomu dát svůj výrobek a on je z něj nadšený a to je ten důvod, proč tohle všechno dělám :-)
----------------------------------------------------------------------------
Jmenuji se Jari, je mi 46 a ruční práce jsou mojí ergoterapií, protože jsem zdravotně postižená, nemohu chodit, tak musím zaměstnávat ruce a hlavu. Jako holka jsem se naučila vyšívat, háčkovat a plést, občas ušiji něco v ruce, protože jsem po operacích páteře, pletení mi doktoři zakázali, tak jsem hledala další a další nápady, zkoušela jsem decoupage, drátkování, malování na sklo, ale doslova mě uchvátily stuhy a práce s nimi. Nejdříve jsem obkoukala falešný nebo-li vypichovaný patchwork, artyčok a v poslední době technika kanzashi. Když Vám z jednolivých růžiček roste pod rukama kytice, kterou pak drží v ruce šťastná nevěsta, je to krásný pocit. Stuh mám nepřeberné množství, spoustu odstínu, každý si může vybrat podle svého přání.
----------------------------------------------------------------------------
A jaký je ten Váš příběh?
