Moje první stánkaření

                Ověšená svými šperky, obklopená tričky, vydala jsem se na svůj první živý prodej. Jelikož pocházím z Valašska a velmi často tam jezdím, vybrala jsem si vyhlášenou pouť na Hovězí.

                Všelijaké formality jsem si zařídila už během května, takže když mi přišel dopis s povolením, zbývalo už „pouze“ vymyslet, co, kdy a hlavně jak budu prodávat. Tedy sehnat pultík, nějaký stojan na trička a další drobnosti na svou prezentaci. Sortimentu jsem měla dost, protože kromě svých výrobků zde na fleru se snažím mimo fler i o internetový prodej všelijakých mnou nevyráběných šperků. S těmi jsem vlastně začínala, jenže pak mne šperkaření začalo tak bavit, že se jich teď potřebuju hlavně zbavit a doprodat „sklad“.

                Tak co, kde sehnat pult? Ve Vsetíně půjčuje Dům Kultury dokonce i dobové stánky, a to za velmi milou cenu. Já si však představila svůj budoucí stánek a řekla jsem si, že chci něco otevřeného. Něco, kde už zdálky budu lákat lidi. Do mé představy nesedělo být schovaná mezi čtyřmi „stěnami“. Když jsem na Valašsku, jezdím tam vlastně na návštěvu za rodiči. Řekla jsem tedy svou představu tátovi, a jelikož má pro sebe na kutění asi stometrové celé spodní patro, simsalabim, za chvíli vytáhl dvoumetrový pultík. K tomu ještě vzal asi dva metry vysoký stojan, který měl na nějaké svoje nářadíčka a já si od něj vyhrabala všelijaké polystyrény na prezentaci.

                Základ by tedy byl. Na pultík jsem si začala vyrábět přehoz s výrazným nápisem („Nápis musí zaujmout, a nejlíp aby ještě blikal a točil se dokola!“ Radil můj táta), což mi v tom velkém formátu trvalo asi 8 hodin i s žehlením. Když jsem ho dokončila, přehodila jsem ho na pultík a k tomu cvičně dala ta svá barevná trička, říkám si: „To je ale kýč! To prostě nejde..Trička jsou moc výrazná a nápis se s nimi bije“. Takže jsem vyhrabala ze skříně pískovou látku a hle už tu byl pěkný pultík. Všelijaké látky mi taktéž pomohly dozdobit polystyrény na prezentaci šperků.

                „Nechoď tam v sobotu! V sobotu nikdo na pouť nechodí!“ Odrazovali mne všichni, kromě manžela, který pochází přímo z Hovězí. S jeho podporou a svým obrovským nadšením jsem už v sobotu v jednu rozkládala stánek. Místo, které mi přidělili, nebylo celkově úplně nejlepší, ani nejhorší. Ale v sobotu bylo špatné, protože se nacházelo mimo „hlavní tah“ a skoro žádní stánkaři nepřijeli, takže jsem v té části poutě stála sama samotinká. Lidi vždycky přišli asi 20 metrů přede mne, koukli do ulice, zahlásili „Tady už nic není, tak jdeme pryč“ a otočili to. Pak přišli první zákazníci, nějaká maminka s dcerou. „Jé, tohle se mi líbí, a tohle, a tohle si taky vemu a ještě něco pro Natálku!“ Jejich nákup mi udělal radost, protože jsem věděla, že nebudu doplácet za místo. Nakoupili ve velkém, tak jsem část příjmu hned vyměnila za hotové za zmrzlinu a nechala sedět manžela, abych šla kouknout, zdali je někde nějaká konkurence. Objevila jsem dva stánky se šperky, jeden z nich pán ručně vyráběl z kůže a dřevěných korálků a oba měli celkově levnější ceny. „Mám zlevnit?“ ptala jsem se sama sebe. Ale pak jsem si řekla, ať si prodávají, za co chtějí, já si své tvorby cením právě za ty ceny, jaké tam mám.

                Čas ubíhal, hodiny probíhaly bez zákazníka a lidí pořád strašně málo. Večer se měla na Hovězí konat zábava, tak postupně najížděli vlakem a rovnou mizeli do hospody, ale já bohužel byla zrovna mimo trať „Nádraží-hospoda“, takže kolem mne moc lidí nezabloudilo. Pak přijela maminka s mou holčičkou, a jelikož moje máma je akční a má plno známých, lidi se začali stavovat alespoň na pokoukání. A jedna paní si dokonce koupila perleťový náramek, jeden z nejdražších kousků co prodávám! Ale slušel jí, měla vzdušné světle modro bílé šaty a náramek se leskne a je vidět už zdálky.

                Lidí postupně přibývalo, jak se hromadili na večerní zábavu. Nicméně mně v půl sedmé skončilo hlídání a potřebovala jsem dát dítko do pořádku a připravit na spaní. Takže jsem to zabalila.

                Jelikož předchozí večer jsem z natěšení nemohla dlouho usnout, tento večer jsem byla tak vyšťávená, že jsem padla jak zabitá.

                Druhý den ráno probíhal ve znamení brzkého vstávání, abychom už  v sedm byli na pouti, jak nám napsali v průvodním dopise z obce. No, my tam byli přesně v sedm. Parkování pro stánkaře nedořešené, takže jsme museli na chvíli zablokovat dopravu na hlavní ulici, než jsme to povynakládali. Pak jel manžel s autem pryč. Já ještě neměla ani roztáhlý pultík, jen jsem začala věšet trička na stojan, ať mi nezavazí. Najednou se kolem mě objevili dva opilí kluci, kterým byla očividně zábava krátká. „Hej, já chcu to tričko!“ Přiskočil ke mně ten víc opilý. „Tři sta korun,“ říkám. „Si se zbláznila, ne? Stopadesát ti dám.“ „To tričko stojí tři sta korun“ „Tož to si děláš pr…“…no, po krátkém rozhovoru si ho natáhl na sebe a moji kolovrátkovou metodou jsem z něj vydolovala peníze. A že mu opravdu sedlo! Z důvodu ochrany zákazníků nemůžu popsat, co si přesně koupil, ale…výrazné barvy, s obrázkem a nápisem, který se na něj fakt hodil, hlavně ve chvíli, kdy seděl na mezi s hlavou v dlaních. Jeho méně opilý kamarád mi mezitím pomohl složit pultík. Pak mi rozlil před celým pultíkem pivo a vysypal naň popel z cigarety. Mezitím se můj bývalý zákazník rozhodl vlézt do dodávky stánkařky vedle, usadit se na předním sedadle a usnout. To docela přidalo obecnému veselí. Mezitím přijel manžel a převzal jejich snahu o pomoc, tak odešli pokračovat v párty. Po cestě vidím, jak můj bývalý zákazník bere své hnusné vytahané staré šedivé tričko a natahuje si ho na to moje. Tak to mne pobavilo.

                Mezitím jsem se vydala do poutě zkontrolovat konkurenci. Vedle mne prodávala paní nádherné smaltované šperky a keramiku za úplně nízké ceny! „Jé, paní, to je krásné, ale to máte děsně lacino,“pravím jí. „No, to víte, konkurence je tvrdá a kdo není dravý, neudrží se..kdybych to dala dráž tak nic neprodám…“ Myslela jsem si o tom svoje a šla dál. Hnedle kousek ode mne byli profi stránkaři s vymakanou expozicí šperků z polodrahokamů, i cínované šperky tam měli. Popřála jsem jim dobrý prodej a pěkný den, ale byli vidět, že na to moc zvyklí nejsou. Celkově, když jsem se poté procházela po pouti a snažila se komunikovat s konkurencí, popovídat si o prodeji a o špercích a o kamenech, tvářili se nemile a dost překvapeně. To  musí vládnout mezi stánkaři taková nálada? Připadala jsem si jako zoufalec, který chce rozproudit atmosféru. Vždyť to zboží nebylo nikde úplně stejné, tak se doplňujeme a měli bychom si pomáhat a přát si vzájemně zákazníky, a ne se na ostatní mračit s nevraživostí. Obávám se, že tak to dělali i se zákazníky: Prodejci seděli v křeslech hluboko ve svém stánku a tvářili se, jak je to děsně nebaví a pokud se přijdete jen „podívat“, tak je netěšíte.

                Když jsem to zanalyzovala, můj obchůdek nebyl tak profi vymakaný, protože nejsem stánkař, který se živí prodejem na poutích a investuje do toho majlant. To byla ale i moje velká výhoda: Jelikož mne nic netlačí a neprodávám každý den, stála jsem za pultíkem a sršela energií. Lákala jsem lidi, a měla radost už jen z toho, že se přišli podívat a já jim mohla nadšeně vykládat o mých špercích, materiálu, ze kterého vznikly a o tom, s jakou vznikly myšlenkou. I když si lidi nic nekoupili, nevadilo mi to, protože bylo úžasné už jen to moci se prezentovat, komunikovat s nimi o své tvorbě. Nebo jsem si popovídala i o jejich špercích, když měli něco zajímavého na sobě..když si něco koupili, udělali mi velkou radost, a když ne, i tak mi udělali radost svým zastavením a třeba pochvalou. Takže celý den mi utekl velmi rychle. Sem tam se zastavil nějaký známý, sem tam jsem nechala stánek manželovi a šla si do poutě něco koupit já, hlavně tedy něco k snědku. Jak totiž člověka živí nadšení, tak dlouho nic nejí a pak ten hlad dolehne najednou. To mi potvrdí každý, kdo má koníček do kterého se umí opravdu zabrat.

                Ve tři sice byla největší špička, a hádám, že bych ještě dost prodala lidem, co se vrací z poutě, ale už jsem bohužel musela stánek zabalit. Skončilo mi totiž hlídání prťouska a potřebovali jsme se sbalit a odfrčet do Prahy. Bylo to však v pravý čas, protože jak jsem sršela energií, tak mi už kolem jedné začala docházet a silně jsem cítila potřebu někde o samotě zase energii „dočerpat“. Takže bych už neprodávala celým srdcem, jako dopoledne.

I když jsme to zabalili dřív, nevadí. Konečné skóre za neděli bylo prodaných něco přes dvacet kousků z drtivé většiny mé tvorby, takže jsem ráda, že se mi uvolnilo místo ve skříni na další „šperčičky“. Navzdory tomu, že jsem v pátek opravdu nevěděla, co od poutě čekat, jsem energeticky i finančně spokojená a už musím rychle rychle najít další pouť či jarmark, protože jsem zjistila, že mne osobní prodej děsně baví!