Kdo mě zná blíže, tak ví, že jsem absolutní blázen do zvířat - tedy kromě pavouků, ty absolutně nesnesu ani v té nejmenší formě. Zato mám ale jiné miláčky:

Teď momentálně jsem hrdou majitelkou těchto malých potvůrek. Jsou roztomilí a miloučcí. Pískomilové jsou pouštní zvířátka a proto nemusí mít ve svém "bytečku" vodu , postačí jim dostatečný přísun zeleninky a různých lístků. A jelikož tolik nepijí, tak ani tolik nečůrají = tolik nezapáchají... vhodné pro děti a citlivé rodiče na čistotu. Ale jelikož mám - tedy měla jsem základní pár, pěkně se mi to rozmnožilo. Zajímavostí je, že se množí pouze ti první dva původní - ne každý s každým. Pískomilové jsou monogamní a po celý život- dokud jeden z páru nezemře věrní svému partnerovi. Jakmile zemře např. matka, nastupuje ne její místo nejstarší dcera.

Měla jsem spoustu zvířátek- králíčky, morčátka, křečka, rybičky...no prostě co se dalo. Doma jsem se nikdy neptala a vždycky něco přinesla a naši už z toho byli na mrtvici . Ale já potřebovala něco vlastnit, o něco se starat... Náhodou si myslím, že soužití se zvířaty je pro dítě důležité - nedovolí jim vyrůst v sobce a naopak posílí smysl pro povinnost. I když někdy je to o nervy..

Třeba když jsem měla džungarského křečka - přítel dodnes vypráví, jak celý den milý křeček prospal a večer "natáhl trenýrky" a šel běhat na kolo - pekelně to totiž vrzalo. Mě to nevadilo, říkala jsem si "jen ať si prcek zaběhá" jenže on nevydržel a s nadávkami, že se chce vyspat vstal, vykopnul ho (chudinku zadýchaného) z kolečka a kolečko namazal krémem - no a pak už mohl běhat jak chtěl... Ten si s námi vůbec užil (teď myslím křečka). Jednou jsem mu čistila klícku a už ani nevím jak to vzniklo - jestli byl puštěný volně nebo vylezl ze skrýše, ale naše kníračka sedící opodál a poslouchající povel NESMÍŠ využila okamžiku mé nepozornosti a když jsem se otočila zpátky vydím jak křeček mizí v její tlamičce - následoval můj obrovský řev FUJ, načež milý křeček vypadl uslintaný na koberec a koukal co se děje. Celé to trvalo asi tři vteřiny. Prckovi se nic nestalo, nutno říci, že zemřel až o rok později přirozenou smrtí, ale tenkrát byl tak vyjukaný, že mi sám šl na ruku.

No králíček je kapitola sama o sobě. Můžu říct, že kdyby tolik načůral a nelínal, je to super, protože žije dlouho.. vlastně jako kočky a chytrý je taky tak... v životě bych nesnědla králíka . Opravdu byste někdy koukali, jak takové zvíře dokáže být chytré. Můj byl holčička, bílošedá a jmenovala se Juli. Dokud žila spolu s morčátkem tak na nás byla zlá - morčátko bylo totiž slepé, narozené bez očí a Juli ho pojala za vlastní - podávala mu jídlo a když se chtělo napít a napáječka byla trochu výš, sklonila hlavu, aby milé morčátko mohlo po ní vyšplhat k napití. Dokonce ji ani nevadilo, že jí voda stéká po hlavě dolů, prostě držela. Když morčátko zemřelo, začala si mě víc všímat a když jsem jí nechával volně běhat, časem se přibližovala ještě víc. Nakonec se válela na křesle a nechávala se drbat na hlavičce.. Bohužel mě opustila asi před dvěma měsíci.

Teď už mi zbyli jen pískouškové - s těmi sebudu stěhovat do nového bytečku a kníračka Rozárka - miláček rodiny. No není úžasná?