Vážení hosté,

ač to sami netušíte, byli jste pozváni na vernisáž mého mástrpíse, neboli mistrovského díla, veledíla, mistrovského kusu neboli esa. Ehm, nejsem příliš zdatná v projevech,  proto Vás upozorním na malé občerstvení támhle vzadu, poděkuji Vám za Vaši přítomnost a než předám slovo panu konferenciérovi, ještě Vám s radostí představím, kdo mi byl ochoten na této slavnostní události v této virtuální galerii, ve které je možné vše, zahrát a zazpívat - dámy a pánové: Louis Armstrong a Ella Fitzgerald: https://www.youtube.com/watch?v=io0uqrp9dco (klik).

Děkuji.

(drobná úklona, rozpačitý úsměv, nenápadný útěk do rohu).

Vážené dámy a vážení pánové,

(sebevědomý a jistý hlas šarmantního asi čtyřicetiletého muže s jemně prošedivělými skráněmi a pěstěným knírkem, slavnostní výraz v očích, luxusní frak proklatě sexy sedne)

kdo by tušil, že to bylo teprve před rokem, kdy puntík poprvé vzala do ruky plstící jehlu a rouno a kdy podlehla této řemeslné technice, vábení vláken vlny a ozubeného špičatého ostří...

Tedy začala nejdříve pouze s rounem, nemajíc onu speciální jehlu, koulela na mokro kuličky s vervou pradleny v nejlepších létech. Když však dostala svou první jehlu, stára pouhých dvacetipěti let, molitan a jehla vytlačily postupně mýdlo a vodu, a dodnes této technice dává větší prostor.

Ptal jsem se pochopitelně puntíka na její začátky a zda si už jako malá představovala, že bude plstit... Začátky byly prý bolestivé a vratké, plné zmatků, obav, nespokojenosti se svými výtvory, zkrátka, řekl bych, typické tvůrčí začátky kteréhokoli tvůrce. Nicméně jako malá dívenka vůbec netušila, že se dostane až k plstění, naopak toužila po malbě, dřevořezbě či lékarnictví. Ale, když mi dovolíte malý příměr, nemusí pršet, jen když kape... A tak se od prvních nejistých pokusů dostala až sem. Sem se svým hřibem.

Dříve, než Vám jej však odhalím, přidám ještě několik informací o vzniku tohoto díla. Jedná se o objekt, zhotovený technikou plstění jehlou, vyrobený podle originálního návrhu, inspirovaný originální přírodou. Tvůrkyně mi prozradila, že původní vysokočasovorozpočtový plstící zručnost prověřovací návrh objektu byl zcela jiný, nicméně přišlo pro puntíka, dnes již klasické, "kalíškové období", a co jiného je klobouček hřibu, než obrácený kalíšek. Totálně zamilována v tento tvar, počala plstit tento unikátní kousek nejdříve právě  od hnědého kalíšku. A tehdy se rozhodla: bude to on. Hřib. U něj vynikne čistota plstění a tvarů a ona harmonie, kterou v sobě rouno nosí. Nuže, tady ho máme!

Ano. Tento kousek je dvanáct centimetrů vysoký, průměr kloboučku dosahuje sedmi centimetrů, nožička ční do výšky devíti centimetrů a obvod paloučku se točí zhruba dvacet centimetrů dokola.

Práce na tomto kousku trvala něco kolem dvaceti hodin a plstění, jak autorka sama s nadsázkou říkává, je betonové. Tedy přesněji, takřka betonově tvrdá je nožička a palouček, velmi pevný, přitom vláčný je klobouček a do pevného houbovita je zaplstěno podhoubí.

Než Vám odhalím zřejmě největší překvapení této noci, nechám Vás ještě chvíli se kochat:

A nyní poprosím mou hostesku o pomoc - ukáže Vám tajemství tohoto kousku a zároveň, jak věřím, překvapení večera:

S potěšením sleduji Vás údiv - ano, nejedná se o obyčejný hřib, tento hřib je možné rozložit a opět složit. Jednotlivé části bylo nutné plstit postupně a natolik precizně, aby do sebe přesně zapadaly. Povšimněte si prosím také autorčina zaplstěného podpisu díla a též sběratelsky důležité, tuší vlastnoručně napsané, identifikační visačky. A nyní ještě všechny části pospolu:

A to je již ode mně vše. Vychutnejte si prosím tuto vernisáž, číšníci Vám ochotně dolejí sklenky, občerstvení je vzadu v místnosti a toalety jsou na chodbě doprava.

Děkuji za pozornost a příjemnou zábavu!

(ukloní se a noblesně odchází... dozadu do místnosti).

Mí milí hosté, kteří jste vydrželi až do konce - děkuji za Vaši pozornost  Tento kousek je můj první dokončený a jsem na něj při vší skromnosti opravdu pyšná. Půjde i do mé galerie, tentokrát adekvátně ohodnocen - tudíž řekla bych, že za neprodejnou cenu  A nebude první. Každý měsíc (případně dvouměsíc, protože se jedná dlouhotraťovou záležitost) přibyde jeden takový výtvarný (nenositelný, leč bytově umístitelný), unikátní, možná někdy i sběratelský kousek.

Včera, resp. předevčírem v pátek v noci jsem do pozdní noci hříbek dokončovala, a takřka se nemohla dočkat rána, až se s ním budu moct pokochat na denním slunci, fotit jej ze všech úhlů, chlubit se s ním na návštěvě u rodičů a vůbec u všech, koho cestou potkám (no přeháním seví)... A hlavně také u Vás, všech těch, jejichž komentáře pod mými výtvory mě od začátku mého působení na fleru popoháněly stále kupředu, k novým plstícím možnostem a nutily mě neustále se zlepšovat a zlepšovat. Tento hřib není dokonalý, protože tak jako ve všem i v plstění platí, že nic není dokonalé, ale představuje závěr mé skoro roční cesty plstěním a já na něm vidím, nakolik jsem se díky fleru a Vašim komentářům zlepšila. Bez toho bych tolik netvořila - nemohla (je to na úkor jiných věcí v životě i povinností, ale teď mám spoustu důvodů se tím netrápit) a také nechtěla, neměla bych takovou motivaci. Proto všem děkuji a zvlášť těm, kteří na této dlouhé vernisáži vydrželi až do konce  

Děkuji.

(dojata, slzy takřka na krajíčku, na šaška v sobě lehce rozlobena, tiše kurzívou odchází klikajíc na tlačítko "poslat")