Odkud pocházím

Představte si, že žijete v rodině, kde jsou jasně a striktně daná pravidla. Kde jakýkoli emoční projev, projev vaší čisté esence toho, jaká jste či chyba, neprojdou bez záporného povšimnutí. Prostě tam na to není místo. Není možné se radovat. Jede striktně na výkon a na přežití. 

Není se možná čemu divit.

Šťastná budujete se svým manželem dům, který si sám vyprojektoval na místě, které sám našel a po kterém se za několik let i celá ulice pojmenuje, máte malé dítě a představujete si krásný život. 

Jednoho dne však jede váš manžel, úžasný grafik, malíř a keramik pracující jako výtvarná složka ve Valašském muzeu v přírodě, kterého milujete, cestou na Slovensko, kde ho zabije náraz jeho auta s dodávkou.

Šok. Rozestavěný dům, sama žena s 2-letým dítětem a následné 3 práce. 

Jediné, co je pro ni důležité je zabezpečit sebe a svou dceru a vydělat peníze na dostavění domu a spoléhat se sama na sebe. Má jasný cíl a jasný úkol, role muže. Na přijímající náruč ženy, vody, už nezbylo pro svou citlivou a emočně založenou dceru místo. A hlavně pro ni samotnou.

Jako dítě, když mě babička vodívala do školky, utrousila jsem nejednou poznámku při pohledu na nějakého šikovného muže, kterého jsem zahlédla: "Babičko, líbil by se Ti pro maminku?"

Každý má svůj nahraný pásek

Tohle jsou situace, které vás ovlivní. Výchova byla jasná a s tím jako dítě nemůžete nic udělat ani to změnit. Musíte dodržovat pravidla své tlupy, abyste nebyli vyloučeni a nesežralo vás v džungli nějaké zvíře.

Tohle jsou procesy, které fungují u každého z vás, ale za ty léta už o tom ví jen vaše podvědomí, které vás ovlivňuje z 97% (naše zkušenosti a zážitky dětí). Jen ze 3% se rozhodujete vědomě.

Jednou mi jedna žena řekla: "Když Vás jako dítě znásilní muž v červené košili a zažijete traumatický zážitek, dostanete strach vždy, když uvidíte jakoukoli jinou košili na jiném muži, která bude také červená. On vám nebude chtít nic udělat, ale vy se rozhodnete na základě zkušenosti, že muž v červené košili znásilňuje. Jediným řešením je uvědomit si svůj strach a přepsat ho vnímáním dospělého. Zjistit, že už tomu tak teď není, že už se to stalo a žádné nebezpečí teď už nehrozí."

Mé strachy

S narozením syna se mi obrátil dosavadní svět vzhůru nohama a začínala jsem objevovat cestu, jak žít.

Objevila jsem svůj strach.

Svírající se žaludek strachy, strach z hodnocení okolí, strach z lidí, nepřijetí své rodiny, myšlenky, abych zase neudělala něco špatně. 

Nejlépe je Vám venku nebo když jste zavřená ve svém pokoji a s každým zavoláním rodiče, zalapáte po dechu, stáhne se vám žaludek a rozbuší srdce a odpovídáte s hrozným strachem a v podvědomí s otázkou, že jstem zase něco provedla.

Strach z toho, když jsem byla doma sama v krásném dostavěném domě a měla jsem zadělat žaluzie, představovala jsem si, že za okny někdo bude a bude mi hrozit sekerou.

K oknům jsem přicházela se zavřenýma očima, bušícím srdcem, šíleným strachem a pohmatu jsem hledávala tyčku na zadělání žaluzií a pak jsem si představovala, jak uteču vrahovi, který se dostane do domu a já budu muset skákat z balkónu svého pokoje (bývalého alteriéru mého táty, který se ho nedožil) a běžet rychleji než vrah k sousedům, aby mě zachránili a modlila jsem se, aby byli vůbec doma.

Naprosto živé představy holky chodící na první stupeň základní školy.

Sevřený krk, když jsem měla něco před lidmi řict, protože se prostě projevit nebylo vzhledem k mému přesvědčení vůbec, ale vůbec bezpečné. Ono se totiž raději ani neprojevíte, abyste neřekla nebo neudělala něco špatně a tlupa vás nevyloučila.

Po každém impulzivním, pulzujícím životu plným smíchu, radosti, nečekaných rozhodnutí, který v sobě cítíte a máte se jen zaprášilo.

Nalezení velké lásky

Založením značky Joli Petit, právě několik měsíců po narození mého syna, započal obrovský zvrat.

Rozhodnutí založit vlastní značku a vše, co s tímto rozhodnutím souvisí.

A ani jsem nad tím nějak nepřemýšlela, ten tah a vize byly tak silné, že jsem prostě věděla, že všechno, co bude potřeba zvládnu a vždycky se najde řešení, i když se bude zdát, že je překážka nepřekonatelná. 

Výrobky, které jste vymysleli, texty, které jdou z vás, způsob myšlení a kreativity, který do ní ze sebe vnášíte a chcete a ta síla, kterou ze sebe cítíte nejde ani ukorigovat, jak jste jí plní a milujete tvořit.

Látky, u kterých tím, jak jsou krásné lapáte po dechu a nemůžte se na ně vynadívat a berete je do rukou tak, jak kdyby snad byly něco posvátného.

Je to naprosto otřevřené okno, kterým je bez zábrany vidět.

Vidět na to, jaká jste.

A když se tím ještě chcete živit a váš sen je být doma se svým synem, mít nádhernou domácnost a umět o ni s láskou pečovat a žít naplněný život a podnikat, musíte si to umět i obhájit.

Před sebou samými i svým partnerem, což nebylo a není jednoduché.

Dlouho mu trvalo, než pochopil, kolik času obchod zabere a také pochopení, že se jedná o plnohodnotnou práci.

Možná to bylo také tím, že já sama se k tomu jako k práci nestavím, i když tvoření věnuji téměř veškerý volný čas, zapomínám jíst, pít, nemůžu spát a abych mohla zaplatit nájem a jídlo, chodím k dětem do školní družiny a pracuji ještě i tam.

S každým novým vložením výrobku, vloženým textem, příspěvkem, blogem cítite nervozitu, očekávání, jestli se bude líbit, protože to prožíváte a žijete tím. Je to život, pulzující a tvořivý. A je plný mých malých vnitřních dobrodružštví. 

Poprvé naživo

Tento článek píšu kvůli videu, které jsem zveřejnila (mimo Fler).

Rozhodla jsem se totiž , že natočím losování výherce soutěže, kterou jsem vyhlásila. Budu mluvit, já která jsem dřív ze sebe nevydala na veřejnosti skoro hlásku a já, která se stydím ukázat i před svým přítelem.

Nikdy jsem si nemyslela, že natočím video. Já, která tak ráda byla schovaná za anonimitou kybersvěta.

Byla jsem pekelně nervózní, ale chtěla jsem to zkusit a i když to přineslo přeřeky, archy balícího papíru, z kterého jsem trhala napsaná jména, protože jsem v rychlosti nemohla najít jiný papír a ani nůžky a nečitelného lístečku, který jsem ukazovala,úžasně jsem se pak při dívání se na sebe samou zasmála a pobavila a vůbec jsem necítila, že by to mělo být špatně. (I když mi v hlavě běžela myšlenka: Balící papír? To přece před tolik lidí a když to má vypadat sofistikovaně nemůžeš!)

Neměla jsem nic připravného. Mluvila jsem z patra (dosti pomalým tempem tedy), ale bylo to skvělé.

Pro mě další velký krok k životu a tomu, být vidět a být sama sebou. Krok k sebepoznání.

Všechno, co dělám je cesta velkých konfrontací, ustávání si svých názorů a vyhraňování se. Cesta zodpovědnosti za svůj život a dělat si ho takový jaký chceme. A velmi často na úkor našeho komfortu.

Já jsem ale takový nezmar, že mi to nedá a prostě jdu. Je to cesta, kterou miluju. 

Mějte se, milé dámy, tak jak chcete vy, ale nezapomínejte na sebe a svou vnitřní sílu a krásu, kterou v sobě každá máte a také na to ji žít. 

(Když byste někdy slyšely naživo hrát Vojtu Dyka a B-side band, běžte tam. On žije.)

Moc vás zdraví, paní Petitová.

(Jak by řekla má výtvarncie Veronika. Má z jejich úst kouzelnou atmosféru. Připomíná mi to pohádkovou Marry Poppins.)