Od té doby, co jsem zde nabídla sáčky na Zero Waste nákup - tedy takový nákup, ze kterého si pokud možno nedonesete nic, co nakonec rovnou vyhodíte, a nejlépe vůbec nic plastového, se na mě z růzých stran hrne spousta dotazů, jestli na mě v obchodech nekoukají divně (zatím se mi to nestalo, ale bydlím v německém velkém městě), jak to řeším s pečivem (dávám ho do šusťákového pytlíku a je to v pohodě), jak to řeším se sladkým pěčivem (nekupuji ho, ale asi by to taky šlo), jestli se dají na pytlíky přilepit etikety z váhy (nevím, protože v žádném obchodě v mém okolí si zákazník zboží sám neváží, ale izolepa na nich drží dobře) atd. Své zkušenosti s nákupem bez plastových pytlíků jsem shrnula v následném blogu, pokud vás to zajímá, tak čtěte. Ještě bych chtěla poděkovat milé čtenářce Melodii, že mě ke zveřejnění tohohle blogu ponoukla, samotnou by mě to vůbec nenapadlo!

Tady vidíte můj nákup z minulého týdne. Můj říkám proto, že se s mužem o starost o domácnost dělíme rovným dílem, což znamená, že oba i nakupujeme, a Saša má při nákupu jiné priority, než mám momentálně já. Zatímco já dbám zejména na to, abych doma nemusela nic hodit do koše, Saša dbá zejména na to, aby měly děti co do svačin a abychom měli víno a zmrzku. V levé části stolu jsou věci bez obalů nebo v obalech vratných (lahve od minerálek se u nás vracejí do obchodu a jedna stojí 25 euro centů!), v pravo je to, co bychom domů nosit neměli. Pro maso jsem začala chodit výhradně k Turkovi, který balí do voskovaného papíru, takže můžu místopřísežně odpřísáhnout, že maso v plastové vaničce jsem v minulém měsíci domů nedonesla ani jednou. Převrat nastal taky u rýže, tu jsem poprvé koupila v pětikilovém látkovém pytli, který si budu v budoucnu nosit s sebou, až nám ve Frankfurtu otevřou obchod bez obalů, prý se k tomu už schyluje. Vpravo vidíte problematickou sekci: sýry, pomazánková másla, paštiky, salámy a dobrůtky. Při nakupování uzenin a mléčných produktů si s trvanlivýma pytlíkama moc nepomůžete. Zero Waste machři si podle návodu Bey Johnson nosí do obchodů zavařovačky, do kterých si nechávají čerstvé produkty nandat. Nedovedu si představit, že tahám po městě na zádech jen tak pár skleněných flašek pro případ, že bych před vyzvednutím dětí stihla skočit do obchodu, nosím jen jednu malou skleničku, do které kupuju třeba olivy. Masné produkty si nechám zabalit do papíru s igelitovou vrstvou a odmítnu jen sáček, do kterého vám to nakonec všechno chtějí dát. Už se mi ale stalo, že se mi pan prodavač věnoval tak láskyplně a zboží balil tak pečlivě, že jsem ho nechala dodělat to po jeho, protože mé volání po životě bez plastů by kompletně rozbilo jeho hygienicky čistý vesmír, a kdo jsem já, abych někomu rozbíjela vesmíry? Když jsem v obchodě, kde pultový prodej není, a vím, že brzy v žádném takovém nebudu, koupím prostě to, co je. Před dvěma týdnama jsem se totiž svým nadšením nechala tak unést, že jsem celý týden maso, uzeniny a sýry nekoupila vůbec, protože je bez obalů nikde neměli, a málem mi vymřela rodina :) 

Co je potřeba k nákupu Zero Waste podle mě:

  1. Batoh. Kvůli potížím se zablokovaným ramenem jsem už před časem odložila kabelku a vrátila se k batohu. Mám problém s tím vypadat uprostřed velkoměsta jako turista na tracku z Mexika do Kanady, dneska se ale naštěstí dají koupit opravdu krásné městské batohy, které mají vyztužená záda a všechny ty ostatní anatomické vychytávky. 
  2. Látkové nákupky. Mějte jich hodně, já mám v batohu pořád 2, když jdu na týdenní nákup, beru jich 5.
  3. Sadu Zero Waste nákupních sáčků, které prodávám třeba zde. Osvědčilo se mi mít jich u sebe pět, proto je v sadě, kterou nabízím, sáčků právě pět. Pytlíky, které šiju, jsou z obyčejné polyesterové záclonoviny, nepropustný sáček je šusťákový. Záměrně používám umělé materiály. Nemůžete je sice kompostovat, ale v polyesteru se zase nedaří bakteriím a mikroorganismům, které si se zeleninou domů taky donesete. Na trhu najdete i sáčky bavlněné, ty se ale musejí častěji prát. Sáčků mám momentálně v oběhu 10, protože v některých potraviny zůstávají i doma (třeba pistácie nebo třešně) a některé jsou v prádle. 
  4. Promyšlený nákupní seznam je základ. To zjistil asi každý, kdo má doma nějaké děti. O nákupních seznamech by se dal napsat celý post. Úplně je nesnáším. Seznam, ať už jakýkoliv, je pro mě vždycky jen orientační vodítko, a přestože se snažím psát je vytrvale a systematicky, vždycky ho nakonec ztratím ještě než vyrazím na nákup, anebo ho zapomenu doma. Ale dělám, co můžu. 
  5. Plán a odhodlání. Původně jsem chtěla napsat odvahu, ale to není to správné slovo. Když jsem vyrazila se svým prvním záclonovým sáčkem, vůbec jsem ho nevyndala, protože mi to bylo blbé. Říkala jsem si, že se na mě bude prodavačka u kasy blbě dívat. Problém byl v tom, že jsem měla špatný plán: šla jsem jenom pro mléko, ke kterému jsem chtěla koupit něco do svého nového pytlíčku. Podruhé už jsem si vzala celou sadu a šla jsem do zeleniny nakoupit zeleninu. A to byla hned jiná! Připadala jsem si normálně, nikdo se na mě divně nedíval, nikdo ani nezkoumal obsah šusťákového sáčku, i když není průhledný. Paní prodavačka se mně jen zeptala, co v něm je, a bylo to. Údiv jsem zažila jen jednou jedinkrát v pekárně, kde se zaškolovala nová učnice, jinak se setkávám s reakcemi pozitivními až pochvalnými.  
  6. Duši buřiče. To, když přijdete do obchodu, kde se na váhu nedají koupit ani brambory nebo jablka, což se mi už taky stalo. Prostě to nakupte v plastu, za pokladnou to z plastu pěkně vyndejte, uložte do svého ZW sáčku a obaly položte ke koši. V některých řetězcích jsou připraveni na to, že lidé si obaly domů nosit nechtějí, a mají za pokladnami pult na uložení nákupu do tašek, vedle kterého jsou kontejnery na papír a plast. Problém s obaly je ale hlavně v tom, že si je se zbožím kupujeme. Kdyby plastové obaly byť jen od ovoce a zeleniny začali ode dneška všichni nechávat v obchodě, prodejci by jistě poptávku přizpůsobili a začali by nebalené potraviny požadovat i od svých dodavatelů. Duše buřiče se bude hodit i těm, kteří se musejí ozvat, aby jim jejich ZW navážené zboží aktivní prodavačka nenarvala do mikrotenového sáčku u pokladny. Měkčí povahy můžou i v této situaci sáček prostě přijmout, vybalit to z něj rovnou za kasou, sáček nechat v obchodě a příště do boje vstoupit znovu. 

 

Taštička, do které se všechny Zero Waste pytlíčky pohodlně vejdou.

 

 

Takhle to vypadá v ZW nákupním košíku.

 

 

Po návratu z nákupu.

  

 

A doma. 

  

Není to nic hrozného, co? Nosit si do obchodů sáčky ze záclon pro mě sice byla velká změna, ale když si spočítám, kolik igeliťáků jsem v posledních týdnech NEvyhodila do koše (i když třídíte, stejně nevíte, kde ten váš plastový odpad nakonec skončí), za trochu nepřijemných pocitů to rozhodně stojí!