Kdo si hraje nezlobí je nejen mottem v mém profilu, ale mne osobně  také evokuje návrat do dětských let.

     Věnuji se teď převážně tvorbě pajduláčků, zvířátek a postaviček z FIMA, a když mi pod rukama vzniká nejedna z malinkatých věciček, tak mám z toho radost jako malé děcko. A hlavně myšlenky mi nezatěžují problémy současného světa, ale spíše mě to vrací do dětství. Kdy jedinou starostí bylo vymyslet nějakou lumpárnu.      Zrovna nedávno mé myšlenky zabloudily do chvil, kdy maminka připravovala těsto na bábovku a já nedočkavě strkala prstíky do mísy a ulizovala našlehanou pěnu. Možná si řeknete bláznivá ženská, ale tuhletu scénku mi připomněla příhoda s mým manželem. V kuchyni na tácku leželi nově vymodelovaní pajduláčci a čekali až se vyhřeje trouba. Manžel okukoval z povzdálí a najednou ručka nenechavka začala zkoumat malého modrého slona.     ?Necháš toho!!! Vždyť to není ještě upečené!!! ?      V dětství by k tomu maminka ještě řekla: ?Vždyť Tě z toho bude bolet bříško!?.      Já teď k tomu jen dodala, že mu nesmí mačkat uši. Protože slonu bez uší, už to tolik nesluší .o))).      Nenechavé prsty opatrně vracejí slůňátko zpět na tácek. Manžel se tváří trochu provinile, ale nic neříká. Ve výrazu jeho tváře se dá ale číst, že mu někdo vzal hračku dříve než ji mohl dokonale prozkoumat. Ale moc dlouho ten smutek netrvá. Jen co jsem ho z pece vytáhla, tak ručka šmátralka zkoumá modrá ouška, jestli zůstala správně na svém místě.     Maminka by řekla: ?Nesahej na to vždyť je to ještě horké! Spálíš si prstíky?      Já se jen zatvářím trošku nazlobeně, ale v koutku duše mě těší ten nenadálý zájem o malou věcičku. Zvířátko, která ještě před chvílí bylo jen mou fantazií , teď vykouzlilo úsměv i na tváři chlapa tvrďáka, který se jako mávnutím proutku mění v malého kluka. V očích se mu rozsvěcují malé ohníčky, když zkoumá malého modrého sloníka. Možná i u něj  vyplouvají na povrch dávné vzpomínky, kdy v našich dětských představách sloni byli modří a potkat je v pralese byl náš velký sen.  

   A proto nestyďme se být chvílemi zase dětmi. Nevím, jak Vy, ale já měla dětství krásné. Škoda jen, že bylo tak krátké. Takže pojďme si jej prodloužit aspoň díky našim vzpomínkám, které povedou naše ruce.

Dendera