Mám za okny břízu a na té bříze sýkorky. Ještě pořád, stále, nezazimované, na té holé bílé bříze s posledními zbylými okrovými lístky. Takřka na dosah, jen kdybych měla delší paži. Občas některá usedne na okenní parapet a občas i na samotné okno, slušně zaťuká a kouká mi dovnitř a kouká na mě a kouká tak krásně, že bych se natáhla a pohladila ji, kdyby se nebála a kdyby tam nebylo to sklo. Takto jen zadržuji dech, nedutám a koukám taky a koukám zrovna tak krásně, protože je to tak krásný výjev, že kdybych byla malířem, namaluji to rychlou rukou, kdybych byla zpěvákem, zapěji to v nejvyšších výškách. A kdybych byla pohotový fotograf s kvalitnějším fotoaparátem v ruce, tak bych Vám je vyfotila. (Takto Vám je pravděpodobně brzy pouze uplstím).

?Kdo tě bílá břízo svléká, ... pověz kdo si práci dává s běloskvoucím rouchem tvých,? pohotově by možná zazpíval Karel Gott. Nebyl v titulku, protože Vás před Vánocemi nebudu lacině lákat do mého blogu, ale můj dnešní blog bude i o něm.

Před nějakým časem udělal s puntíkem rozhovor, při němž byl vtipný, báječný, neodolatelný, zkrátka jako vždy, nebo jako si vždy myslí, že je. Kromě jeho šarmantního flirtování to byl rozhovor hlavně o puntíkových puntících ? tedy opuntíkovaných náušnicích, které v tu dobu ještě nebyly hitem, ačkoli jsem to prorokovala. A vida. Stalo se. Staly se šlágrem. V malém, milém, leč ne zcela bezvýznamném měřítku. A já jsem si jistá, že tomu pomohl právě Karel Gott.

 Mám jeden tajný důvod, proč to celé připomínám, a mám dva praktické důvody, proč to připomínám až teď, kdy zájem o puntíky zase polevil a doba plynula a plynula.

Nejdříve se Vám, ale pochlubím s jednou zakázkou, ke které Karel pravděpodobně ponoukl a kterou jsem si dost barevně i hebce užila. Mělo to být móc opuntíkované. Jenže když jsem uplstila své dosud největší jehlou vytvořené třícentimetrové puntíky, nemohla jsem se té hebkosti a kulatosti a barevnosti nabažit...

 A nemohla se rozhodnout, jestli by to celé nebylo hezčí bez dalších puntíků. Nakonec na puntíky došlo a myslím, že to bylo správné rozhodnutí. 

Konečný výrobek vypadal pak takto. 

A teď ten tajný důvod ? když Kája na mě, tak já na Káju. Ve čtvrtek 13. listopadu hala Rondo, narvaná k prasknutí. A mistr. Jen on a jeho tisícihlavé publikum. Lístky jsem shodou okolností dostala, asi bych na něj sama jen tak nešla. I když mám tolik jeho desek. A asi by to byla veliká škoda. Ne asi, určitě! Ať už jsem si o Kájovi myslela dřív cokoli, tento koncert mi ukázal, že je to opravdu bůh. A nejen mě, ale i mému původně protigottovsky značně zaměřenému milému. Můj milý se celou dobu zubil jak měsíček na hnoji a skoro po každé písni naznal, že je to borec.

 Kája ale i mě takto naživo neskutečně překvapil. Je to profesionál. To se říká o kde kom, pravda, ale tady to sedí jak čtyry. Ale o kdekom se nedá už říct, že je machr, a že je machr v sedmdesáti, to jsem tedy vůbec nečekala. Živé koncerty mají tu výhodu, že poznáte, jak moc kvalitní zpěváci a hudebníci to doopravdy jsou. A Kája si těch x moc slavíků setsakra zaslouží. Já bych mu různé ulévání či drobné hlasové indispozice prominula, ale tohle jsem nečekala. Nebylo proč.
A hlavně... Ať už je jeho morální profil jakýkoli, ať už měl těch žen v životě kolikkoli, tento bůh žil svůj sen a do své práce dává všechno. On si to tam nešel odzpívat, on zpíval pro to publikum, jen jemu a ze všech sil a to bylo tak znatelné, jak jsem se s tím v životě ještě nesetkala. Karle, máš novou fanynku! (Zůstane asi jen u těch desek, co už má, ale bude si je teď přehrávat ještě raději  )