Seděla jsem v kostelní lavici a po tváři mi tekly slzy. V truhle před oltářem odpočívala ta, která mi nahradila chybějící druhou babičku.

Ta, která se vdávala s nepoznaným tajemstvím svého muže - jeho epilepsií. Ta, která to ustála. Ta, která to unesla. Ta, která vydržela tolik let žít v rozpadající se chalupě bez kanalizace. Ta, která dopřála a pomohla svému muži plnit si JEHO sen. Ta, která háčkovala záclony a i ve stáří česala ovoce z korun stromů. Ta, která dokázala ušetřit " z ničeho". Ta, která neuměla (nebo nechtěla?) mluvit nahlas. Ta, které nebylo dopřáno mít vlastní děti. Ta, která přetavila svou bolest do tiché zbožnosti a dobrodiní. Ta, která mě mnoho naučila. Teta ze Suché, žena statečná...

"Statečnost se nedá dělit na kousky. Buď je, nebo není."  (Honoré de Balzac)