Ještě před rokem bylo všechno jinak.

Byla jsem obyčejná ženská mezi čtyřicítkou a padesátkou, čerstvě bez práce, samoživtelka s dvěma dětmi na krku. Dospívajícími dětmi, abych byla přesná.  Barče bude čtrnáct, Matoušovi bylo sedmnáct. A tatínek mi na ně nedal ani korunu už nejmíň dva roky.  Tak jsem se měla co ohánět, brigády,  práce načerno, letadla a multilevly, kde mi všude nabízeli rychlé zbohatnutí, pokud investuji, jenže já jaksi neměla co, neměla jsem ani na nájem.

Ale pak jednoho dne zazvonil  zvonek... Jistá Miroslava Slámová, redaktorka, si mne vytipovala, bůhví podle čeho. A přemluvila mne,abych s ní spolupracovala na jejím projektu. 

O Mirce jsem věděla, že pracuje v televizi. Občas jsme se vídaly v kavárničce, kam jsme si odbíhaly z práce, když nebyl čas na pořádný oběd.  O to větší překvápko, když se mi vetřela  do neuklizeného bytu,vybalila "pár drobností" a kávu, kterou jsem jí mohla nabídnout, neodmítla jen ze slušnosti. 

"Něco pro tebe mám," začala hodně opatrně. " Ale předpokládá to na nějaký čas opustit Prahu...O všechno je postaráno a neboj, dostaneš  i zaplaceno."

Dostaneš i zaplaceno...kolikrát jsem to už slyšela a párkrát i nalítla...

Nahlas ale jen chytám Mirku za slovíčko "i": "Dostanu zaplaceno? Za co? A co ještě dostanu? Jé, promiň, že se ptám zrovna na peníze, ale momentálně se mám co ohánět, abychom neumřeli hladem pod mostem." a přitom pokračuji ve sklízení lepených dřevěných hraček, které vyrábím dopoledne, než půjdu na svou odpolední brigádu.

"No víš... je to takový projekt, rodina z velkého města se odstěhuje na venkov-neboj se, děti by dojížděly do školy v nedalekém Liberci... to bychom také zařídili. 

"Liberci?" málem jsem vyskočila ze židle. "Takže nejen venkov, navíc v horách... snad nějaká farma! A co já, budu se tam starat o koně, o krávy, nebo o drůbež? Nic z toho neumím, jen tohleto," mávnu rukou nad hromádkou dřevěných kousků. "A tu úředničinu, co jsem dělala celý život."

"A přesně o tom to je," usmála se Mirka vítězným úsměvem.  

"To bude něco jako výměna manželek?"

"Žádný chlap. Prostě několik rodin se bude společně starat o farmu. Statek je velký, opravený,  každý bude mít dost soukromí, práci si rozdělíte podle dovedností a kdo bude prudit, půjde z kola ven a vítěz bere vše. Jasně, chápu, zaskočila jsem tě, dám ti pár dní na rozmyšlenou. Ale zase ne moc dlouho, zájemců je prý víc... Projekt je na mně a jak jsi v kavárně říkala, že ten tvůj ti neplatí a tak... ráda bych ti pomohla, " začala mne lámat z jiné strany. "Vím, že jsi už byla na komparzech, že máš zkušenosti, kamery se nebojíš..."

To už jsem byla rozhodnutá říct jí "ne." Vymluvila jsem se na děti, že to nejdřív proberu s nimi. 

Jenže zrovna ten den přišla Barča ze školy nějak skleslá a když jsem ji zpovídala, vylezlo z ní, že jí spolužačky zase oslovily "ty socko." A Matouš u večeře začal, že by rád jel na lyžák alespoň na gymplu, když už jsme na to na základce neměli. 

Tak jsem to na ně vybalila.

I když jsme to pak probírali celý večer, konečné rozhodnutí nepadlo. Bára byla pro, Matouše lákal do hor jen ten sníh a snowboard.

Jenže druhý den večer mne vytočila bytná, kterou jsem potkala na schodech:

"Prý jste už zase bez práce, paní Vránová," začala. Nevím, kdo jí to vyžvanil. "Budu po vás chtít dva nájmy jako garanci, taková je praxe." 

"To je nesmysl. Práci mám, jenže mimo Prahu," odsekla jsem jí a až v bytě za zavřenými dveřmi mi docvaklo, že mi už nezbývá, než zavolat Mirce a říct jí, že to beru. A tak jsem to udělala a přemýšlet jsem začala, až bylo rozhodnuto. 

Kapitola

Z Prahy jsme vyjížděli už za tři týdny Mirčiným autem a  náklaďákem, který stěhoval naše věci. Moc toho naštěstí nemáme, ale i to málo jsem balila tři dny. Cíl naší cesty jsem pořádně ani neznala. Bára stěhování nakonec obrečela, vyznej se v holce v pubertě, a Matouš zarytě mlčel jako vždycky, když má pocit, že jsem ho v rozhodování obešla. A to jsme ještě netušili, co nás čeká!

Statek byll zrenovovaný, zejména ta část, kde ubytovávali majitele koní a movitější turisty. Zadní křídlo mělo ještě do renovace daleko, vypadalo to tam jako v předminulém století, funkční byly jen sprchy s teplou vodou, kuchyň a topení. A zrovna v té nám přidělili byt 2+kk. To měl docela vylekalo, Ale  pak mi bylo sděleno, že mým dětem zajistili  dojíždění na nejlepší gympl v Liberci. A nelítali v tom šíleném projektu sami. Rodina odnaproti, která se sem přistěhovala z Brna, měla sedmnáctiletou dceru Kateřinu a patnáctiletého Lukáše. Ahjo! 

A pak tam přijely dva mladé  páry, takoví ti ekologičtí šílenci s představou, že spasej svět, jedna z dívek  čekala první mimčo,  to jsem si řekla "máš, holka, odvahu." A pak tam byl jeden osamělý chlápek, už od pohledu trempíř, snad rozvedený, moc nekomunikoval, manželé, kterým už děti odrostly a tři ženský, co zůstaly z různých důvodů samy. Prostě společek k pohledání! Před půlnocí se dostavil  chlápek, prý přijel zejména kvůli  koním. Jen co jsme se maličko zabydleli, šli jsme spát. Děcka šla hned ráno do školy a na nás ostatní čekal rozhovor na kameru a program, o němž jsme zatím neměli tušení, co bude obnášet. 

Ekologická Lída se před kamerami pěkně rozjela, dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, oč jde. O blbý kytky! No pardon, madam má málo oken pro svou sbírku orchidejí - že já spím v podstatě v kuchyni, a dětem jsem nechala druhý pokoj, to mne nevzrušuje - v Praze jsme to neměli o moc větší.

Alex, ten koňák, jí hned nabídl, že jí pomůže udělat police do oken, aby se jí tam ty orchideje vešly, asi nepochopil, že některým květinám stačí k životu deštní prales a v Podještědí je na ně zima a mají málo světla. Naštěstí my dvě sousedíme přes chodbu a potkávat se budeme jen v jídelně. Ale to si už vzala slovo Radka, ta s miminkem na cestě a dala se do vyprávění, jak je pro vývoj dítěte důležité harmonické prostředí, zdravá strava a čistý vzduch a že by jí nevadilo rodit doma a tak. Holka nešťastná, nevím, co čeká , ale to nám hned vysvětlil ten její Petr, že sem přišli vyhrát , aby si pořídili dům kdesi na kotárech. 

Eva, co má děti ve věku mých, by se  konečně ráda osamostatnila a postavila si něco svého, což chápu, žít pod jednou střechou s manželovými rodiči není med. Její muž Ivan jen přitakával, asi není zvyklý odporovat manželce ani mamince.

Když jsem poslouchala, jak všichni na sebe řeknou první poslední, říkala jsem si, že ze mne nic důvěrnějšího nevytáhnou, ale to jsem se pěkně spletla! Mirku jsem sice nenapráskala, ale vyžvanila jsem toho na sebe ažaž, měla jsem hloupý pocit, že jak Alex, tak ten podivín v maskáčích, co sem dorazil snad stopem, na mne zírají se směsicí despektu a lítostií, asi si myslí, co tady dělá ta úřednice, ať se vrátí  ke svým papírům a k lepení těch svých koníčků, vozíčků a kachniček na kolečkách a nepřekáží. Naštěstí dojem z mého vystoupení na kameru dalece přehlušil herecký výkon uklizečky před důchodem, která umí všechno nejlíp, zpívá ve sboru a hraje v ochotnickém souboru Dalibor dokonce  hlavní roli v divadelní hře, název mi nic neříkal, a vzala s sebou celou svou knihovnu, aby tady mezi námi nevzdělanci šířila osvětu. 

Vystoupení ostatních mi nějak neutkvěla v paměti, snad až na toho chlápka v maskáčích, z něhož se vyklubal spisovatel a do našeho spolku ho prý přivedla zvědavost, co taková ponorka s lidmi udělá. 

Vzápětí jsme se dozvěděli úkoly, při jejichž plnění se budeme střídat. Mobily smíme používat jen omezeně, stejně tak internet, výjimku mají jen děti, pokud budou potřebovat něco do školy. Náš život  bude hodně  podobný životu na zemědělské usedlosti v předminulém století. 

To ale samozřejmě přeháním. Máme elektriku, teplou vodu, splachovací záchody.

Ale musíme postupně převzít péči o spoustu zvířat, a moc mechanizace k tomu nedostaneme.

Úplně první úkol byl společný pro 5 - vykydat hnůj ve vepříně. Myslím, že tu hodně dlouho nikdo boxy s prasaty nečistil, abychom asi měli té práce dost.

Byla to fakt špinavá práce a nikomu nevoněla. V přeneseném slova smyslu nejvíc nevoněla Radkovi a myslel si, že když nám bude šéfovat a poroučet, kdo má dělat s lopatou, kdo s koštětem, kdo bude sračky odvážet v kolečku a kdo vše ostříká hadicí, má vyhráno. Ale nejprve jsme vepře museli přehnat do zadního boxu, abychom ten přední vyčistili. Ti, co byli vyzbrojení nářadím, šikovně vepře hnali dozadu, kde Eva držela otevřená vrátka...Prasata se najednou rozhodla, že si dají ještě jedno kolečko kolem boxu a pan spisovatel Radek Veselý jim stál v cestě. Výsledkem bylo, že jsme ještě pořádně nezačali a Radek už nebyl poznat od prasat! Nejprve byl strašně nasraný, a pak se konečně chopil další lopaty a pomohl nám prasata přehnat.

K obědu byla menáž, kterou nám připravila další skupinka. Neměly to (převážně holky) lehké! K dispozici měly pohanku, brambory, čočku, něco zeleniny, jablka a  koření. Naše těhulka Radka prokázala,že ekovaření jí nečiní potíže a ošéfovala si kuchyň. Měli jsme bramborovou polévku, čočkové karbanátky s pohankovou kaší naslano a jablkový kompot jako dezert. Mně to moc chutnalo, byla jsem překvapená, jak jde dobře uvařit i bez masa, ani naši čtyři studentíci, kteří se mezitím vrátili ze školy,  neprotestovali, zblajzli, co jim bylo naděleno, pro kompot si došli třikrát a šli se postarat o nádobí, o kočky a o psy, což byl jejich hlavní úkol po celý čas pobytu. Kdo měl nejvíc remců, to byla vrchní ekoložka a milovnice orchidejí Lída. Pan spisovatel by si byl zase nejradši dal po obídku pivko, jenže se ukázalo, že poukázky do restaurace a do přilehlého obchodu , které jsme nafasovali místo peněz, mají  platnost omezenou na základní poživatiny a na to ostatní si bude potřeba nasbírat body za odměnu.  

Další úkoly jsme si losovali. Oproštěna byla jen Radka, nikdo z nás si neuměl představit, že by ve svém stavu měla honit prasata.  A tak jsme jí řekli, aby se přidala k práci, na kterou se zrovna cítí.  To se nelíbilo Marii, která prý své tři děti porodila, ani neví jak a  stačila přitom okopávat zahradu i pomáhat se stavbou rodinného domku. Vyfásla jsem slepice, husy a kačeny. Co já vím, co mám dělat s drůbeží? Nasypat zrní, nebo jak s nimi dál? Ještě, že jsem měla k ruce Evu, která vyrostla na vesnici. 

"To není kurník, to je Augiášův chlív!! vykřikla, když otevřela vrata a proti ní vylítlo hejno opeřenců.

A hned se sháněla po Ivanovi, jenže Ivan byl už zaměstnán  v nedalekých stájích. A tak jsme si zavolaly na pomoc naše syny a dcery. Ty komentáře nikomu nepřeji, v podstatě měli pravdu, vypadalo to, jakoby majitelé měsíc předem propustili personál a počítali s levnou pracovní sílou. 

"Jo, to není luxusní vila," šklebila se Eva a byla ve svém živlu.  Kde pořád bere energii? Já už jen mlčela a únavou jsem padala. Ale ještě bych měla  dohlídnout na děcka, alespoň na tu Báru, tak nerada píše úkoly, nejde jí matika, neee! To budou všechny dny takové?  

Na druhé straně - předtím jsem doma lepila hračky, a když děti přišly ze školy, uháněla jsem na nějaký úklid, rovnání zboží a podobně, vůbec jsme se neviděli. Tady jsem aspoň mezi lidma a zvířaty.

Kamery už přestávám vnímat, což mne vlastně vyděsilo.

Po setmění jsem se s Barkou pustila do té její matiky, za chvíli nám asistoval Matouš, pak přišla Káťa, že potřebuje od Matouše něco vysvětlit, jsou teď spolužáci a ukázalo se, že je nadprůměrně dobrý z fyziky-ani jsem si nevšimla! A nakonec se přitáhl i Lukáš, že by od Barči potřeboval pomoct s angličtinou.  Tlupa zabrala celý velký pokoj a řekli nám, že to šprtání zvládnou společně. A tak jsme si s Evou daly kafe, které s sebou přivezla, děckám jsme nakrájely zbytek koláče, který jsem ještě v Praze upekla já, zapálily jsme si svíčku a užily jsme si ten relax. Bylo to málem jako kdysi na intru! A na hračky také došlo, nikdo mi přivýdělek nezakázal, tak co.

Ty kamery mi podvědomě přece vadí, převlíct jsem se šla do koupelny, kde nejsou. 

Ráno jsem se probouzela s pocitem, že mne sleduje Velký Bratr- asi se mi něco zdálo, chvíli jsem nevěděla, kde jsem, než jsem si vzpomněla. V koupelně jsem na sebe pustila proud vody a až pak mi došlo, že nemusím dělat snídani, ta je pro všechny ve velké jídelně, na to si budu chvíli zvykat.

 Ve čtvrt na osm odjíždí malý školní autobus, tak rychle, vzbudit děti.  Barka nějak dlouho řeší, co na sebe, konečně vyplavala v riflích a v mém růžovém pulovru, to je fakt, já ho do stájí a do kurníku potřebovat nebudu. V jídelně jsou už téměř všichni. Děcka neváhají, loví si ze švédského stolu něco k snědku, tolik dobrot doma neměli, balí si ještě svačiny a už na ně kývají od stolu noví kámoši, že jim drží místo. A tak si sedám vedle k Evě a Ivanovi a jako čtvrtý si přisedl osamělý vlčák Radek, po bohémsku se vyhrabal z postele poslední a nikde jinde na něj místo nezbylo. Ale to se už dozvídáme úkoly pro dnešek. 

Bude zabijačka.

Máme zabít nějaké zvíře nebo zvířata a udělat večer velké masné hody.

Odhlasováno bylo, že se zabije prase. Udělá se to, dokud se děti vrátí ze školy, aby nemusely přihlížet drastické scéně. Opět se to nezamlouvalo Lídě, protože je vegetariánka. Alex zase vřele souhlasil, prý v tom má praxi.  A Maruška hned, že umí jitrnice a zabijačkovou polévku. 

Pokud jde o mne, umím tak nařezat a naklepat řízky, ale doteďka jsem je vždycky kupovala už nachystané v balíčcích.  A nezabila bych ani to kuře, pro které jsem zvedla ruku, doufajíce, že vraždit bude někdo jiný.  

Chlapi nakonec hrdinně prohlásili, že prase ve čtyřech snad zvládnou a nám ženským řekli, abychom se uklidily  do kuchyně vařit kroupy a krájet zeleninu. 

Co mi řekli, to jsem udělala.

A venku se zatím vraždilo prase. Vykoukla jsem, jak ho zabíjej, že tak řve, to mu nemůžou dopřát nějakou rychlou smrt? A zjistila jsem, že čuník řve, ač se mu zatím nic neděje - jen ho Radek drží provazem za nohu. Ježiš, co to prase bude dělat, až ho fakt začnou mordovat?

Zvědavost se nevyplácí - prý mám přinýst kastrol a vařečku. Kastrol si ode mne vzal Ivan, pak zazněla rána, prase padlo, Alex ho podříznul, a krev mi postupně přidávali do kyblíku - hlavně míchej, ať se nesrazí!

Cítila jsem se jako spoluvrah nebohého zvířete. To jsem tedy dopadla - maminko, ty to vidíš, obracím mysl kamsi k nebesům...

V kuchyni aspoň ženský šťavnatě diskutují o prasátku a pláčí nad cibulí, já tady čuchám krev mezi chlapy. Prdelačku stejně nejím, a žádná z nás to nikdy nevařila, tak snad krev dáme jen do jelítek. Ivan ještě prohlašoval velice důrazně, že krev se míchá zásadně holou rukou, ale zarytě mlčím a hledím si svého.

Asi se ze mne také stane vegetarián...

"Cvakni si taky," podal mi pan spisovatel plácačku, která kolovala mezi chlapy, asi z něčích starých zásob.

Když se tak dívám a míchám přitom tu krev, naštěstí vařečkou, marně přesvědčuji sama sebe, že  tohle je "jen" prase, zvíře, které se běžně porcuje na maso, jenže to my nevidíme a chodíme si už jen pro pečínku, kýtu a plecko.

A tak jsem sáhla po placatici a upila si pořádný hlt, pálil jako oheň, slivovice, zřejmě domácí, ale bylo mi po něm tak nějak líp.

 Dokdy to ještě budu muset míchat?  Holky sedí uvnitř v teple a plkají, tiše jim závidím.

"Jak dlouho ještě?", zeptám se, zatímco mužští v kruhu diskutují o pašíkovi, o němž já vím, že z něj tentokrát nepojím ani sousto. "Dokud nevychladne", zní odpověď. Pomalu se kroužek přesunuje ke mně a kolem mě, jako bych teď byla středem pozornosti já. Radek se nakonec skloní a strčí prst do krve. "Jo, dobrý."

Ani se neptám, co s tou krví dál, utíkám se do koupelny umýt. Stejně jako si Pilát umyl ruce, když Židům vydal Ježíše. Probůh, proč jsem si zrovna na tohle teď vzpomněla?

Pašík naopak stydnout nemusel - šoupli ho do necek s vařící vodou, pak jsem ho viděla už jen viset na rozporce a když mu uřízli hlavu, začal se vepř přetvářet v potraviny.

Jak laškoval Alex - z prasete se využije všechno - i jméno.

Vyhodily snad jen ty štětiny.

Díkybohu jsem už michala jen ty potraviny- nejdřív cibulku na sádle, pak kostičky sádla na škvarečky a nakonec guláš- a jak to všechno kolem mne začalo vonět po jídle, které dobře znám, mizely nějak výčitky svědomí, zato rostl můj hlad. 

Postup prací uvolnil celkovou atmosféru - chlapi byli šťastní, že prase přeprali a naporcovali, a cítili se, jako by ho i ulovili v lese, my ženský, že se nic nepřipálilo.

Když přišla na ovar druhá parta, která dělala dřevo na topení, byla z nás jedna rodina.

Všichni jsme zapomněli, že dnes večer se bude vybírat, kdo nás opustí. Sotva jsme se trochu poznali a mám napsat jméno toho, koho tu nechci?

Nerada rozdávám nálepky a Černého Petra, snad proto, že jsem si jich ve svém životě užila právě dost. Eva s Ivanem určitě ne, sice je jasné, kdo tam nosí kalhoty, aler jinak jsou bezva a jejich děti si rozumí s mými. Ty tady chci! Krev mi docela pije Lída, ale vzít za práci umí. Vyřadit by bylo logické někoho, kdo se vyhýbá práci a jen se veze. Až do dneška jsem si to myslela i o Radkovi, ale teď mi spíš připadá, že ještě pořádně nevylezl z ulity. A když vyřadím Petra, půjde nejspíš i Radka a ona si to nezaslouží. Do večera je čas...odsouvám nepříjemnou věc na neurčito a radši si jdu dát s ostatními šálek horkého čaje. Ten uvařila Maruška, ta tedy ne, je s ní kopec švandy, a tuhle pomohla Matoušovi s úkolem z literatury. Nejradši bych tady měla všechny!

Proč já lezla do týhle akce!

Jestliže sama brzo nevypadnu, budu muset stále navrhovat padáka svým novým přátelům... Nemám raději napsat sama sebe?

"Ale to by neřešilo mou situaci," začala jsem uvažovat prakticky. "Když vypadnu, budou muset se mnou i Bára a Matouš- nejsou plnoletí. Jenže kam? Byt v Praze jsem pustila, stálou práci nemám...a dětem se tady asi líbí víc než doma...možná bych se mohla přeptat po práci tady v okolí.  Pak jsem si vzpomněla na Renátu, jak odstrčila Barku z fronty na koláčky a sebrala ty poslední dva pro sebe a Jaroslava. To jsou ti manželé s odrostlými dětmi, co říkali, že by si za výhru opravili barák. Renáta možná naštvala jen mne. Jinak bych k ní byla nespravedlivá, v kuchyni se oháněla a nebylo jí zatěžko ani natahat dřevo, ale někomu holt toho Černýho Petra dát musím, taková je hra. A naštěstí je hlasování anonymní. 

Jak se schylovalo k večernímu sezení, začalo být trochu dusno v mezilidských vztazích. Někdo zkoušel domlouvat aliance, jiný si zalezl do bytu a věnoval se něčemu jinému. Já jsem tatko utéci neměla kam, potomstvo mi chtělo radit, komu dát hlas a komu ne a mě se o tom debatovat nechtělo. Hlavně jsem nechtěla děti zatahovat do této psychologické války.

Tak jsem se šla projít na louku.

Ale nebyla jsem sama, kdo měl ten nápad.

Nakonec se nás tam sešlo pět, většinou chlapů, a Radek přinesl míč. "Lepší si to rozdat ve sportu, než na nože," zažertoval. "Tady nás alespoň nesnímaj ty blbý kamery a neděláme nikomu šašky. A vo co jde? Vo nic. Vo něco začne jít až v posledních kolech. Je nás nepárný počet, takže vybíjená v kruhu." 

"A kdo prohraje, toho vyřadíme?" zeptal se Petr.

"Ty vole, tos měl zůstat tamhle," zpražil ho Radek a mávl směrem ke statku. "Když říkám vo nic, tak vo nic. Napište si tam, koho chcete, pro mne za mne i mne, stejně jsem sem šel jen zkoumat lidský povahy."

Nejdřív mi to přišlo pořádně ulítlé a uvažovala jsem, jestli se nevymluvit a nezmizet, ale mužští mne přemluvili a vtáhli do hry a ukázalo se, že ač nemám čas někam chodit cvičit, něco fyzičky mi ještě zbylo a nakonec jsem bojovala sama proti Alexovi za hlasitého povzbuzování Radka a Lídina muže Karla, dokonce i Petr mi držel palce, třebaže byl první, koho jsme trefili míčem a byla jsem to já, kdo ho vyřadil. Pak se Alex přece trefil, potřásli jsme si ruce a nezbývalo, než vrátit se do jámy lvové.

 Děti  byly odveleny do malé jídelny k počítači a my ostatní do  té velké, kde jsme měli vhodit do zavřeného boxu zalepený lístek s jedním jménem.  Režisér nás předem upozornil, že vhodit prázdný lístek nikomu nepomůže, protože pak by o vyřazení rozhodl los. Stejně tak by rozhodl i v případě rovnosti hlasů. Napsala jsem tedy Renátu. Radek měl pravdu, v takovém množství lidí jeden hlas nevážil téměř nic. 

Při sčítání hlasů nervy pracovaly ještě víc a jak přibývaly čárky za jmény, padal mi ze srdce stále větší kámen, protože bylo jasno, že tentokrát nedostanu Černého Petra  ani já, ani Eva, ani Maruška.

Ale ty nervy! Umínila jsem si, že se v týdnu nechám vyslat na nákupy do Liberce a porozhlídnu se po nějaké práci nebo bytu, co kdybych příště neměla to štěstí? Z vyřazovacího kola vypadávali jeden za druhým všichni chlapi. I ti, kdo zrovna nepožívali bůhvíjaké sympatie, si nakonec nahnali body dnešním ulovením vepříka, ženské zkrátka uznaly, že bez přičinění chlapů by asi pašík dosud běhal po dvoře a my bychom večeřeli brambory na loupačku. 

Nejvíc bodů sesbírala Lída se svými orchidejemi. Obrečela to. V té chvíli se z nás opět stala solidární skupinka, všichni jsme ji utěšovali, ale co naplat, musela si sbalit a vrátit se do svého zahradnictví. Na kameru vzkázala kolegyním v práci, že se tam už těší. A nám ostatním začal další týden. Majitelé ranče přitvrdili.  Hned v pondělí jsme dostali za úkol postarat se o  stádečko ovcí a stádečko koz, které se až do neděle pásly někde v horách a teď je přesunuli přesně na tu louku, kde až dosud nebyly kamery.  S ovečkami zaměstnanci složili i  balík vlny a nějaká zařízení, která jsem dosud znala jen z muzea.  

Naštěstí nám k tomu všemu přidali i instruktážní videa. Z nich vyplynulo, že máme ovce ostříhat, vlnu vyprat, a spolu s tou, co nám přidali zpracovat na přízi a uplést svetr. Jedno video ukazovalo, jak to nějací nadšenci stihli během 24 hodin, my na to máme týden, ale kdo za týden nebude mít nějaký výrobek z vlny, vypadává.

Petr hned protestoval: "snad si nemyslíte, že tyhle pracky", ukázal své ruce," něco upletou? To spíš ty jehlice zlámu."

Byl ujištěn, že to, jak přijde k nějakému pletenému nebo háčkovanému výrobku, je jen a jen na něm. "Tahle soutěž je o spolupráci. To prase byste taky nezvládli, kdybyste nespolupracovali."

A tak začalo velké vyjednávání. Chytat ovce a stříhat budou chlapi, vlnu vyperou, usuší a pak teprve předají ke spředení. A my "děvčata" zatím budeme zkoušet spřádat balík dodané vlny, abychom se to naučily a nakonec budeme muset vyrobit každá něco pro sebe a pro jednoho z mužské části naší party.

"Ještě, že po nás nechtějí vyrobit jurtu," vtipkoval Radek, který byl, jak se ukázalo, mimo jiné také v Mongolsku. "Jenžer to by nám těch oveček museli přihrát víc."

"Já si ještě pamatuji, jak vlnu spřádala moje bába," pochlubila se Maruška, nejstarší z nás."Holky, snad to zvládnem´, ujala se organizování. Byly jsme dost skeptické, Maruš umí vařit, ale jinak se ukázalo, že její znalosti jsou především teoretické. Radka mlčela, zato z hromady věcí neomylně vytáhla kolovrátek: "Jsou tam ještě tři, to by mělo stačit. Petře, ty na to nesahej, ty radši pomoz chlapům pochytat ty ovečky," ihned odhadla schopnosti svého manžela, zřejmě už měla nějaké zkušenosti.

"Výrobek z vlny, myslíte, že by nám uznali třeba plstěné anděly? " navrhla Renáta. "Ty jsem už dělala vnučce pro radost."

"Nevím, řeklo se svetr. Plést umím, " zkusila jsem namítnout. Eva raději mlčela a bokem mi pošeptala: "Dáme se do toho, než se ženský vykecaj´, Radka říkala, že je tam těch kolovrátků víc. 

Pletu docela ráda, ale dva svetry za týden, to nepůjde. Ale vlastně nejvíc se cení snaha, tak to nějak zvládnem. Eva vykřikovala, jak plete jedne svetr už osm let, no, tak tady budu lepší já. Ale strategicky v soutěži - nesmím se chlubit, ale všem rozdávat úsměvy, povzbuzovat, pomáhat. Stojí to pořádné přemáhání! Toho smradu z vlny, co byla tak sbalená ve štůskách, musí nám přivézt nějakou pořádnou aviváž na vlnu, jinak se toho nezbavíme.

V úterý večer  Barča vyplavala od Radky s plstěnými náuškami, Radka jich prý udělala spoustu a už má ten plstěný svetr sešitý, dělá na druhém a v koši má spoustu nachystaných klubíček, že obháčkuje výstřih a rukávy, aby jí nevyčetli, že nesplnila podmínky.Ta  snad musela příst i v noci. Ale prý jí bylo už zase špatně, a mimčo začíná kopat.

A chlapi už mají nastříhanou další hromadu vlny. A zrovna prý v malé jídelně studují z videa, jak ji zbavit lanolinu, to zase zjistil Matouš.

Ve čtvrtek atmosféra zhoustla, že by šla krájet. Osazenstvo se rozdělilo do klanů. Renáta si odnesla kolovrátek k sobě do bytu a pořád se vymlouvala, proč ho nemůže vrátit. Radka dělala už třetí plstěno-háčkovaný svetr, protože se jí zželelo Lídina manžela Karla.  Maruška s Ditou a Hankou, co bydlely spolu na "ženském" pokojíku, měly napředeno a téměř i upleteno nejen pro sebe, ale i pro Alexe, který je prý uplatil slivovicí. Ty snad ani nespaly! Eva se smířila, že vesta je také výrobek, ale kdybych ji neporadila trik s tlustými jehlicemi, nedávala by ani tu vestu. Její dcera Káťa čile pletla svetr pro tatínka výměnou za příslib inlajnů k Ježíšku. Díkybohu děti úkoly plnit nemusely a přece bylo řečeno, že je jedno, jak si to kdo zařídí. Barka pomáhala mně sice zdarma, ale musela jsem jí slíbit, že se alespoň pokusím najít si práci někde tady. Radek si od nás všech nafasoval upředená klubíčka výměnou za vyčištěnou vlnu a co s nimi dělal, s tím se nechlubil,  jen pokaždé mlel o tom svém Mongolsku. 

V sobotu večer jsem ustřihla vlnu i na druhém rukávu, uff! Teď už jen sešít...kde vzít jehlu? Matoušova KPZ-ka, ještě, že ji syn má! "Ale mami, upleteš mi rukavice, jasný?" 

"OK, " v té chvíli bych mu kývla na cokoli. Až pak mi dochází, jak rychle se moje děti naučily, že ve světě je něco za něco. Nebo to už uměly a já si toho nevšimla? 

Prošla jsem jen o fous!  Ostatním se nelíbilo, že jsem spolupracovala jen s Evou, ačkoli to není pravda. A Radek na mou obranu ani necekl, zřejmě byl rád, že mu ten jeho módní výtvor, který vydával za svetr,  uznali jako výrobek.Renáta to vytáhla dvěma krásnými svetry a Jarda se zase ukázal nejzkušenější kolem oveček. Černého Petra kupodivu vyfasoval Karel. Výrobek sice měl, ten svetr od Radky, ale prý se jen "vezl" a nijak zvlášť se nepřičinil.  Takže máme ze hry jednoho chlapa. Na dvorku nám složili fůru obrovitých žlutých dýní. To je prý náš další úkol. Počítá se cokoli, hlavně ať je to k jídlu. A tentokrát došlo i na děti, blíží se Halloween, dostaly za úkol výzdobu. 

kapitola

Ze hry tentokrát vypadla Hanka. Vzala to sportovně, zato my holky jsme její odchod oplakaly. Měla s Renátou na starosti drůbež.

S Renátou bych to nedala ani já. A to jsem s Radkem vyfásla králíkárnu. Radek víc mluví, než pracuje a nebýt naší Báry va její kamarádky Kateřiny, toulali by se výstavní Belgičani našich pánů majitelů  po libereckých zahrádkách snad až do příštího jara. Pokud by ovšem neskončili na něčím grilu.

Dnes jsme se od organizátorů dozvěděli jen tolik, že další úkol se dozvíme zítra ráno.

 Vůbec netušíme, co to bude. Nic se nepřivezlo a s výjimkou koní jsem úspěšně zvládla snad už všechna zdejší zvířata. Dokonce i toho Radka, který měl zpočátku tendenci komandovat mne a když viděl, že u mne s tím neuspěje, nakonec spolupracoval a v mezičase se mi zpovídal jako panu faráři.

Každý tady neseme svůj kříž.

Už je to tady! Máme se pokusit překonat rekord v tvorbě vánočních hvězd! Jablonecká bižuterka nám poslala snad vagon korálků, drátky mají svařit chlapi a fantazii se jinak meze nekladou. 

Možná bych jindy měla radost z takového úkolu. Ale tady? Nebýt toho, že jsme svým způsobem tým a ostatní závisí i ode mne...Nebo ne? Už mne také bere ten prokletý soutěživý duch "kdo z koho?" Celý týden jsme přátelé, dokonce i tu Renátu začínám snášet, až na neděli. V neděli si jdeme  nemilosdně po krku, otevírají se třinácté komnaty našich duší, temné stránky, schované pod nánosem toho, čemu se říká dobré vychování...

Neděli jsem vždycky mívala tak ráda!

Naštěstí to tak necítí alespoň naše děti. A tak si namlouvám, že to dělám kvůli nim, abych jim prodloužila tyto podivné prázdniny. 

Hvězd je po domě všude plno. I pto laika není těžké navléknout korálky na dráty a spojit je uprostřed dalším drátem. Chlapi nařezali některé tlusté dráty půlmetrové, tak několik obřích hvězd zdobí chlív a kurník, ta největší je nad domem, k ní dokonce natáhli žárovku. 
Dcera mi přivezla od spolužačky knížku s návodem na práci s korálky, a tak tu nejkrásnější pracnou hvězdičku jsem si dala nad svou postel. Vlastně ji nikdo neviděl, a teď se ji bojím ukázat, jak jeden na druhého žárlé.

Spletla jsem se. Viděla to kamera.

Samozřejmě to vyplavalo v neděli, když se ty hvězdy sčítaly kvůli rekordu. Bdělým zrakům organizátorů nemohla uniknout ani ta moje vymazlená hvězdička. Předstírala jsem, že jsem na ni zapomněla.

 Reakce byly různé. Lidé jsou lidé.

Duše je až na druhém místě, říkal děda, zatímco babička nás děti povinně  vystrojila každou neděli do nejlepších šatiček a museli jsme kostela. Já v tmavomodrých sametových šatičkách s háčkovaným límečkem a v bílých punčocháčcích, brácha ve vestičce a v nejlepšich kalhotech. A říkala mi, když se mi nelíbilo poslouchat kázeň a klečet na studené dlažbě: "Adélko, uvidíš, jednou mi dáš za pravdu." Kolikrát jsem si na ni vzpomněla!

Ta utajená hvězda mne nakonec zachránila od vyřazení. Odnesl to Petr, poprvé po zásluze. Všechny hvězdy za něj dělala Radka.  Ta to nakonec vzdala a odstoupila místo něj, ale hned další týden, kdy jsme pekli perníčky, černého Petra dostal opravdu Petr. Ale měli jste vidět takovou Renátu, jak byla na mne celý ten čas zlá! 

Ještě pár týdnů a jsou tady vánoce. Nemáme kde nakoupit dárky, a tak jsme dostali za úkol vyrobit je. Použít se má materiál, který je běžně k dispozici na ranči. Nikdo z nás předem nevěděl, pro koho vyrábí a od koho dárek dostane,  dokonce i děti byly rozlosovány. Co kdo vyrábí, to  sledují jen kamery a záběry se archivují. Prý nám je promítnou až po vánocích a ten, kdo do vánoc vypadne, dostane svůj dárek poštou. 

K tomu všemu jsem dostala rýmu. Pořádnou, neviděla jsem na nic a chodit ke zvéířatům bylo jak za trest. Práce v kuchyni taky nic moc, ale neodvažovala jasem se ulejvat, aby nemohl nikdo nic proti mě namítat, a jakkoli jsem jinak byla příjemná a veselá společnice, dalo mi to teď moc a moc práce zvládat náladu...

Nebyla jsem sama. Zapracovala ponorková nemoc, nebo nevraživost vůči konkurenci, což jsme všichni pro všechny?

Je fakt, že čím déle trvá odtržení od předchozího života, tím hůře se vyřazený člověk vrací. Radka mi o tom napsala dlouhý dopis. Divím se, že vůbec došel, ale zadržovat poštu by bylo asi trestné, tak to produkci jaksi nenapadlo. Nebo napadlo, ale netroufli si?

Vlastně jsem měla chvíle, kdy mne ve hře drželo jen vědomí, že nemám kam jít, a kdyby jen já, ale moje děti také ne. Škemrat u našich, když tam už bydlí brácha se ženou a se třemu dětmi? Kdysi mi říkali " neber si toho Ondřeje, vím, že jsem tenkrát měla poslechnout, ale mít to denně na talíři nejmíň ze třech stran? A shánět si byt po internetu, když máme přístup jen po večerech a na všechno koukají ty kamery,  by asi nebylo tak lehké, a požádat o to děti-  to ne, Matouš i Bára mají dost starostí se školou, i když tady patří mezi lepší polovinu třídy a také jim nikdo neříká "socko".  

 V tomhle je na tom líp i pan spisovatel Radovan Veselý, kterému nechala bývalá žena k bydlení alespoň tu chatu. 

Radka má alespoň tu výhodu, že je na neschopence, gynekolog jí už ani nedoporučil  vrátit se do práce,  a tak využívá své neuvěřitelné manuální šikovnosti a přivydělává si tím, že  vyrábí vánoční ozdoby. Ale stejně je to prý peklo. Kam se hne, pro všechny je "ta mamina z televize" a lidská závist a hloupost jsou nadmíru špatná kombinace.  Nebýt mimča, vycestovala by asi někam do Austrálie, kde ji nikdo nezná. 

Rýma je pěkně nakažlivý virus, do konce týdne jsme už smrkali a kýchali všichni. Lékař, kterého nám přivolali, nám nechal několik balení Coldrexu, toho, z něhož se dělá nápoj do horké vody. Mám podezření, že to byl dar nějaké sponzorské firmy.

Pan majitel zase dovezl z Liberce tři kila zázvoru , pět kil citronů a tři velké láhve medu od včelaře. Museli jsme si to u něj koupit za poukázky a většinou jsme tak učinili. Jen Maruš dala přednost inhalacím heřmánku. A Renáta ztropila scénu, že zázvor ji pálí, na med má alergii a citrony mají levnější i v tom Albertu, načež pro sebe zabavila dvě balení Coldrexu, protože ten byl k dispozici zdarma.

Radek se na to ušklíbl, ať si tu chemii užije a uvařil si jakousi jihoamerickou liánu, kterou pak podělil všechny, kdo chtěli.

Zato Dita si s Renátou  málem vlezla do vlasů, protože jí pry nic jiného než právě ten horký Coldrex nezabírá. 

Holky to nakonec odnesly v neděli, ale Dita víc. Nevím, jak to ta Renáta dělá, asi je to těmi dobrými  koláčky. Jen Radek si nevzal, s komentářem, že z cukroví má nejradši klobásu a nejlepší lesní ovoce je divočák. A Radka jsem si zřejmě získala tím, že jsem jako jediná odvážná holka vypila ten jeho lektvar.  Vypadalo to jako nasekané lýko a chutnalo to asi dost podobně. Nepomohlo, neuškodilo, zázvor mi fungoval mnohem líp.

Večer nás čeká  losování, kdo pro koho vyrábíme dárek. Zkusím vyrobit vánoční ozdoby, hvězdy mi šly asi nejlíp a korálků nám tady zbylo dost. V pondělí jdu do města, dostala jsem tu možnost jako bonus za odměnu. Protože tady platíme poukázkami, dostala jsem i kreditku s limitem tisíc korun. A nesmím nakupovat nic, co bych nepotřebovala k jídlu nebo na oblečení. 

S Ditiným odchodem se vztahy ještě víc vyostřily.  

 Maruš s Renátou se co chvíli hádají. Inteligentní Maruška s bohatými zkušenostmi z ochotnického souboru  těžce snáší komandování bývalé mistrové ve fabrice.  

Jarda je dobračisko, proti své Renátce si neodvažuje ani vyslovit jediné slůvko na svou vlastní obranu a když toho má dost, uteče k ovečkám.

Mlsný Alex drží basu s Renátou a pokaždé se nechá uplatit nějakou dobrotou.

Spisovatel Radek co chvíli nenápadně špičkuje na Renátinu adresu, čímž ji pokaždé spolehlivě vytočí.

 Já a Eva se raději držíme stranou a chystáme své dárečky, pro koho, to radši neprozrazuji, abych neztratila body. A Ivan, ten si nejradši zaleze k televizi nebo něco kutí vedle v dílně.

Atmosféru už vnímají i děti. V dobrém vzpomínají na Radku a říkají, že kdyby měly hlasovací právo, pošlou Renátu domů, ať je na ranči zase klid. 

Do rána napadl sníh. Matouš vylovil z batohu své snowboardové prkno a těší se o víkendu s kluky na hory. Spolužákův taťka prý dělá na vleku a prý tam nahoře už zasněžují a když kluci pomůžou s úpravou areálu, dostanou permanentky zdarma. A Barka hned škemrala, že chce jet taky. 

 Nejprve jsem se mračila, že jsou to starosti navíc - Barce jsem na lyže z bazaru dala peníze, co poslala mamka "k vánocům", ale potřebovala nějakou bundu, v kabátku, co chodí do školy, lyžovat nemůže.

A jak jsem tak přemýšlela o tom, jestli na tu bundu peníze poskládám, vrazila jsem při zabočení za roh do Tondy. Smutně se usmál: "myslel jsem, že aspoň ty mě vnímáš..." a já si uvědomila, že má vlastně pravdu. A zdálo se mi hloupé odbýt ho vtípkem, že teď co mám kvůli němu bouli, ho rozhodně vnímám.

Tonda v té naší smečce vlčí naštěstí není. Na ranči dělá zásobovače a teď i řidiče autobusku, co vozí děti do školy. Takže se vídáme každé ráno, když vyprovázím Barku. A že ráda prohodím slovo s někým "normálním" tam zvenčí, to je snad nad slunce jasné. Raději jsem se mu hned svěřila, co mne trápí. Jen jsem teda zatloukala, že Barka žádnou bundu nemá, řekla jsem, že jsme ji jen zapomněli v Praze. 

"To je přece prkotina!" zasmál se. "Naše Lucka, dcera, žije s bývalkou, od loňska vyrostla nejmíň o deset čísel. Už jsem jí koupil novou, dostala ji v září k narozkám, ale dost možná tu loňskou ještě nevyhodili, byla to Lucčina oblýíbená. Brnknu Ivaně..." A odpoledne mi přinesl nejen lyžařskou bundu, ale i kalhoty. Taky lyžáky, prý si je má Bára vyzkoušet. Nechtěla jsem být nic dlužná, a tak jsem mu vysypala do dlaní všechny hvězdy, kolik jsem jich zatím stačila vyrobit.

Barča byla štěstím bez sebe, najednou jí ani nevadilo, že je bunda z druhé ruky, hlavně, že má v čem jet. Lyžáky jí také byly, teda asi se dvěma páry ponožek, ale prý "do toho se doroste". Jenže pak nahmatala v kapse u kalhot řetízek s medailónkem a s přetrženým očkem:"Asi bychom to měli té holce vrátit, ne?"

"Tobě se ta bunda nelíbí, Barunko?" nepochopila jsem hned. Zrovna jsem se nedívala, totiž, motala jsem třetí hvězdu, do neděle bych jich chtěla mít alespoň těch sedm, co jsem darovala Tondovi. 

"Ale mami! Tohle přece!" a zakývala mi před nosem řetízkem. "Uměla bys jí to opravit, aby třeba neřekli, že jsme jí to roztrhli my? Jak se jmenuje ta holka, najdu si ji na face..."

"Lucie, ale  jinak nevím, je to dcera  pana řidiče."

 A docela mi bylo trapně, že Tondu neznám ani příjmením. To musím zjistit! A tak jsem si "nenápadně" zašla do baru pro led na tu bouli a abych tam neseděla nasucho, dala jsem si čaj. 

Tonda venku před barem skládal kofolu  pak se stavil na kafe, prohodili jsme pár slov, na kafe nebo čaj my z ranče do baru občas smíme, ale "vybavovat se s cizíma" kteří nepatří do projektu, to moc nemáme. V baru totiž nejsou kamery, čehož s oblibou využívá Radek a už ho to jednou málem stálo účast, jenže Petr byl tenkrát protivnější. A tak jsem Tondovi  předala řetízek, že jsme ho našli v kapse. Slíbil, že ho vrátí dceři a chvílku jsme ještě pokecali, také jsem si mu posteskla, proč tady vlastně s dětmi jsme a co mne drží v té stupidní soutěži. 

"Neboj, to bude dobrý," vzal mne kolem ramen, "mám tady spoustu kámošů na vlecích a po chatách, kdysi jsem skákal na lyžích,  než jsem si dost ošklivě zlámal nohu…hele, ulož si do mobilu moje číslo, kdyby něco...ale už radši běž, byla by škoda, kdybys kvůli mně nevyhrála." A nadiktoval mi to číslo i příjmení. A to jsem se už začala nahlas smát, protože Tonda, představte si, Tonda se jmenuje Kavka. 

Kapitola. 

Zdá se, že se začíná blýskat na lepší časy! 

Ale nejdřív to vypadalo přesně naopak. Vypadla jsem ze soutěže. Vypadla jsem, protože, jak jsem se později dozvěděla z vysílaného dílu, mě všichni začali považovat za kandidáta na výhru. V posledním kole totiž měli posílat SMSky diváci a mí spoluhráči dospěli k názoru, že ve finále budu já a že proti mě nemají šanci vyhrát. A tak mě odstřelili.

Obrečely to hlavně děti.

Matouš tedy nebrečel, dělal hrdinu, ale ze školy se mu nechtělo, spolužáci jsou tady prý mnohem lepší než v Praze, drží při sobě, ne jako my v soutěži , a pomáhají si...

A jak mi začínalo docházet,  že nemáme kam jít, že peníze možná uvidím až po dotočení posledního dílu a že to celá rodina těžce odneseme, vylítla jsem ven na dvorek a ještě se slzami v očích jsem zavolala Tondovi.

Ukázalo se, že má chatu nahoře pod sjezdovkou, kterou si pořídil, dokud ještě závodně skákal. V zimě ji normálně  pronajímá, ale letos tam byly potřeba nějaké stavební úpravy, což dělníci stihli jen zčásti. Ale horší než na ranči to prý nebude. A jeho kámoš, co na té sjezdovce provozuje vlek, hledá nějakou sílu na prodej permanentek, loni prodávala  jeho dcera, jenže ta letos začala studovat vysokou v Praze.  A pokud prý přežijeme trošku delší dojíždění, tak nám od té chaty půjčí klíče. Bude po mně chtít jen něco málo za spotřebovanou energii... ale když nebudu moct, také nevadí, prý bude rád, když mu to tam pohlídáme.  V dané situaci mi to přišlo jako královská nabídka! 

A tak jsme zahájili rychlý přesun o několik kilometrů dál. Chata byla luxusní proti tomu, co jsme měli na ranči, jen to v ní vypadalo jako na staveništi. Všude bylo plno polystyrénových desek na zateplování, kýbly s maltou  a s barvami, ale uvnitř toho celého děsu se ukrývaly čtyři celkem použitelné pokojíky, prostorná kuchyň a koupelna a dokonce i televize a přípojka na internet. A nepobíhala tam žádná zvířata kromě dvou koček, které se odkudsi přitoulaly a zabydlely se v kotelně.   

Hned druhý den jsme měli návštěvu. Přišly Eviny děti, že je jim na ranči smutno samotným. Tonda jim musel ráno říct, kam nás odvezl. Tak jsem jim řekla, že mají zavolat mamce, kde jsou, aby o ně neměla strach, ale jinak budu ráda, když k nám občas zajedou, už kvůli Matoušovi a Barce. A tak jsem se od nich zprostředkovaně dozvídala o pokračování soutěže, ačkoli ne to už ani nezajímalo.

Nejdřív Radek odevzdal prázdný papír, čímž záměrně porušil pravidla. Na kameru řekl, že jim na takové aliance sere. Nezbývalo tedy, než losovat a černý Petr připadl Renátě. Týden poté chlapi sundali Marušku. Poté vyšachovali i Evu a ta se i se dětmi musela pokorně vrátit do rodinné vily v Brně.

Od té chvíle jsem už měla zprávy jen z televizních přenosů. Vím, že se Radek, Alex a Jarda zbavili Ivana. Pak Radek s Alexem sundali Jardu.  Diváci už neměli příliš na výběr. 

Naštěstí byla velmi dlouhá zimní sezona, takže jsem vydělávala jak už dlouho ne. Nemyslím hodně peněz, ale tím, že bydlení bylo "za hlídání", topení jsem si nařezala a naštípala s dětmi, neměli jsme velké výdaje.

A hlavně - byla jsem po mnoha letech konečně v pohodě, i když jsem nevěřila, že tahle idylka vydrží. Spíš jsem si říkala, že se jen odložila nutnost vše nějak trvale vyřešit.

Ale děti byly šťastné jak dosud snad nikdy. Chodily do školy, ale jako kdyby byly na prázdninách.

Po pravdě mne už ani příliš nezajímalo, jak dopadne soutěž. Neměla jsem na to čas. Ráno jsem děti vypravila na autobus, ne, že by to nezvládli, ale užívali si, že mají konečně mámu taky pro sebe.  A  cestou zpátky jsem se už hlásila v práci.

 Nejdřív jsem opravdu prodávala lístky na vlek a vařila svařák, kávu a čaj. Ale již před zimními prázdninami mi majitelé areálu nabídli trvalé místo v recepci s tím, že je mne u vleků škoda. Tonda mi říkal, že je to obvyklá praxe. 

Na jaře se mi konečně ozvali z televize, přišla mi karta s docela solidní sumičkou a nahrávka všech dílů na dívídíčku. Alespoň jsem splnila dětem sen a koupila jsem tři horská kola. Pomáhal nám je vybírat Tonda a už jsme se těšili, jak budeme společně s jeho dcerkou Lucií objíždět cyklostezky a poznávat okolí. Oba jsme už dostali od života hezkých pár facek a tak jsme spíš opatrně balancovali na hraně kamarádství a báli jsme  se to zkazit.

Ozvala se mi také Eva. Nejdřív se mi omlouvala, tvrdila, že proti mně nikdy nehlasovala a když jsem ji ujistila, že já proti ní také ne a že mi je to vlastně jedno, pochlubila se, že si nakonec prosadila stavbu domečku na klíč kousek za Brnem, nějaký čas nepoletí na drahou dovolenou do Egypta a spíš asi vyjedou po vlastech českých, možná dokonce do Krkonoš. A hned se ptala, zda by se mohli zastavit, a prý mohu u nich přespat, kdybych měla cestu do Brna.

O ostatních jsem se postupně dozvídala z internetu. Maruš se vrátila k vnoučatům a k ochotnickému souboru Dalibor, Radka kolíbá dcerušku Noemi a se svým mužem a přáteli opravují památkově chráněný statek, který docela levně vydražili a vydělávají si agroturistikou.. Pan spisovatel vyjel do Jižní Ameriky, kde sbírá další inspiraci. Alex koupil za výhru stáje a nechává nich dožít vysloužilé závodní koně. Ti další se mi ještě neozvali. Život jde dál.  I ten můj. 

Já tedy jako jediná zůstala pokorně a vlastně  i šťastnou náhodou v Krkonoších.  Ostatní mne litovali, snad měli někteří i výčitky svědomí, například Alex mne zval na tu svou farmu, protože si z mého mejlíku bůhvíproč vyvodil, že tady třu bídu s nouzí. Možná právě to mne nakoplo, že musím situaci nějak řešit.

Tonda na řešení nespěchal, naopak mi říkal, abych ještě zůstala a netajil se strachem, že mi je chata pod sjezdovkou malá a že bych se chtěla časem vrátit do Prahy. Na účtu mi sice zbyly nějaké penízky, ale na byt by to nebylo a vlastně jsem si po tom nášupu čerstvého horského vzduchu už ani nechtěla zpátky zvykat na pražský smog a na honičku za městskou dopravou.

A tak, když se jednou v létě stalo, že Tondovi došly peníze na opravy a hrozilo, že bude firmě platit penále, přispěla jsem mu s tím, že mu stejně dlužím nevímkolik. Ale on mi řekl, že to bere jen s podmínkou, že budu mít na jeho chatě nějaké "akcie" a dveře kdykoli otevřené.

Asi právě v té chvíli se mezi námi začaly lámat ledy... 

Pak se objevila Mirka Slámová, zrovna prý zase opět jednou single, a našla si mne v recepci toho hotýlku, co v něm dělám recepční a pokojskou. 

 "Zajímá mne, jak dopadli účastníci soutěže," tvrdila mi u kafe  a lámala mne, jestli bych něco neřekla na kameru.

 A zrovna v té chvíli pro mne přijel Tonda, že sjedeme do Liberce nakoupit. Mirce málem vypadly oči:Tak ty tady žiješ s bývalým reprošem ve skocích, ty tajnůstkářko? Říkala jsemn si, proč ses nevrátila do Prahy..."

S tímhle se mi tedy Tonda nepochlubil, asi se nechtěl vracet do minulosti. 

"To přece víš, že měl našlápnuto na Nagano, ne? Jenže pak dost ošklivě spadl při tréninku a byl konec kariéry. "

"Tak se nediv, že se mu na to nechce vzpomínat...a mně už asi také ne. A promiň, už musím..." okatě jsem se podívala na hodinky. 

"Neblbni, Adél. Tak za měsíc na ranči, ju? Jen taková vzpomínka, rautík, opeče se prasátko nebo dvě, každý povypráví, jak mu soutěž změnila život , vem s sebou i děti a třeba i tojho svýho..." 

Dobře. Ale netahej do toho Tondu a už vůbec nám sem netahej bulvár, jinak bychom se asi nedomluvily."

"Přísahám."

"Tak jo."

Když jsem pak vyprávěla Tondovi, co mi Mirka chtěla, vděčně se na mne usmál a  prohlásil:

“Neboj, Adél,  já tam s tebou do té jámy lvové vlezu, přece nejsem srab, abych tě v tom nechal samotnou a pak, někdo vás taky musí přivézt zpátky, pěšky se vracet nebudete.” 

"Nevezmeš s sebou i Lucku? A co na to Ivana?"

"Bude ráda, že mají s Richardem den pro sebe..."

A Tonda se rozpovídal: "Brali jsme se dva roky po tom mém úrazu, vlastně jsme se poznali v nemocnici, byla to moje rehabilitační sestřička. Hodně mi pomohla, jenže...když byla na mateřské s Lucií, připadala si nevyužitá, neschopná, nabízel jsem jí, ať jde do práce, že jsem stejně pořád doma, jenže ona ne, že jak by to vypadalo a taky byla na malou hodně fixovaná, oběma nám už bylo přes třicet. Zůstala doma dva roky a pak ji nikde nechtěli. Až v tom fitku, a tam se zabouchla do trenéra...Nechal jsem ji jít, lépe zůstat dobří přátelé, než si celý život jít po krku. Lucku mi dá, kdy si řeknu, nikdy jsme spolu neměli  potíže. 

Kapitola

Nebyla jsem tady rok. Otevírám dveře a mráz mi běží po zádech. Ještě, že mi ta záda kryje Tony.

Děcka se bouřlivě vítají, také se neviděli od loňských vánoc, Eva sice slibovala, ale nakonec vyjeli do Bulharska. Barka představuje Lucku jako svou ségru přes bundu a obě se tomu chechtají.  

Pan majitel nás všechny srdečně uvítal  a  usadil nás v restauraci. Když dorazil i televizní štáb, konečně otevřel vrata do dvorku a my jsme se nestačili divit, jak se tam venku všechno změnilo. 

Úplně jsem zapomněla, že akcí s námi majitelé dostali fůru peněz. Takže přestavěli.

 Hlavně hospodářská stavení měla nové dveře, opravená okna a zahlédla jsem i traktor za domem. Slepice dostaly nový domov, vedle kurníku, nenapadá mě, jak jinak ten hrad pro slípky nazvat, stojí líheň se spoustou zářivek a okolo se pyšní nová dlažba.

"Hrůza," šeptá mi Radka, " taková fabrika na vajíčka a slepice, dříve to  tady alespoň vypadalo, že si zařídí ekochov...škoda..." 

Noemi v šátku se zavrtěla a Radka okamžitě zapomněla na zářivky i na technické vymoženosti.

 Mirka Slámová nadšeně pobíhala kolem a všechno si fotila.  

Ale to nás už pan majitel tahal dál, tam, kde býval vepřín.

 Dohnal nás Radek, přece jen přiletěl, a to mi psal, že neví...

"Vepřín není. Nevyplácelo se nám pěstovat prasata, tak jsme se víc zaměřili na ovce." Ano, koukáme, nová beliká ohrada, v ní spokojené bíločerné ovečky a několik odrostlých jehňat.

"Tady máme rozestavěnou větší budovu na výrobu sýru. To je populární, a daří se. Však budete mít možnost ochutnat. Zatím je sýr tak podomácku... Až bude, pořídíme i několik koz."

"To vypadá slibněji, bude to domácí sýr... " šeptám Radce, ale ona stejně moc nevnímá, zaujatá miminem.

"Já kozí nerad," povídá nahlas Radek, a nálada se pomalu zlepšuje, ubývá napětí.

"Přijeď  ke mně," zve ho hned Alex, "já mám kromě těch vysloužilých závoďáků taky ovečky. A Jardu bych vzal hned, ten to s ovcama umí, možná by rád zmizel od té své fúrie - dodal šeptem a  šlehl pohledem k Renátinu houfu, jinak to nazvat nelze, vzali s sebou všechna  tři vnoučata, prý, aby děti viděly zvířátka...To Maruška přijela sama, ač má vnoučátek pět, nejmenší se narodila v létě, to se mi už pochlubila.

Výběh pro ovečky se líbí i Radce a hned malou naviguje, že si má jehňátko pohladit, shýbla se kvůli tomu až do pasu a vede malou ručičku k chundelaté srsti.

 Renáta se málem pokřižovala a žene vnoučka i od ohrady, prý, aby od těch zvířátek nedostal ošklivou nemoc, co přenášejí klíšťata. Dita prská smíchy do dlaní, učí biologii a ví své. 

"Zvířátka jsou samozřejmě pod dohledem veterináře,"zdůrazňuje pan majitel a je nám jasné, komu ten komentář určil. "Kromě toho tady máme i chov koní a poníků, zejméne pro děti, protože celé čelní křídlo, jak jste si jistě všimli, je předěláno na rekreační objekt a vedle něj máme i malý faunapark a zážitkový domeček, kde předvádíme různá řemesla. Ten jste nám přece pomáhali stavět v rámci vaší soutěže a teď si jej budete moci prohlédnout hotový.  A musím vás pochválit, vedli jste si všichni opravdu dobře," dodal, protože zaregistroval kameramana a paní redaktorku Slámovou. 

Tonda mne vzal kolem pasu, sklání se mi až k uchu:"Adél, drž se zpátky, všechno točí kamery," nabádá mne  k opatrnosti, "majitel chce z této akce také narýžovat, tak to povolil, včera tady podpisoval smlouvu s televizí...nějak nenápadně to naznač té holčině s miminkem...dětem to řekne Lucka, ta to ví..."

"Ale před ostatními psst...nech je projevit se..." kývl hlavou na postupující skupinku, "já se na ty díly díval, co taky sám doma po večerech " Znělo to trošku jako výčitka. Dělám, že jsem si jí nevšimla.

Pan majitel nám už předvádí další chloubu farmy, krytou jezdeckou halu a místa k ustáíjení koní pro bohaté klienty.  

"Máme tady i  koníky pro začínající jezdce, " upozorňuje, "jsou k zapůjčení i k projížďkám po areálu, zájem je velký. Kdo byste si to zítra chtěli vyzkoušet, samozřejmě pod dohledem instruktora,  v rámci této propagační akce máte jízdy zdarma."

"Mamí, prosím..." škemrá Bára. 

Chtěla jsem jet večer domů, ale budiž. 

Pan majitel je k nezastavení:  "A teď vás zvu na prohlídku naší největší chlouby, faunaparku..." otevírá vrata, o nichž jsem si myslela, že vedou do stodoly, jenže ta je přestavěná na několik menších ohrad a voliér.

"Až bude víc peněz, koupíme i rysa a medvěda," chlubí se pan majitel.

Tonda se šklebí a je na něm znát, že by se nejradši rozesmál na celé kolo. 

Až úplně nakonec přišel na řadu řemeslnický domeček, replika tradičního krkonošského stavení. S Radkou vzpomínáme na spřádání vlny, pletení a plstění, také na vánoční hvězdy, i to tady je, a mnohem víc, kovárna, hrnčířská dílna, dílnička krajkářky, výroba skleněných korálků i malá sklářská pec, malování na sklo, brusírna. A kousek dál se vyrábějí také dřevěné hračky, nostalgicky si zavzpomínám, že bych se k nim přece vrátila?

To už vzpomínáme s holkama, jaké to loni bylo a já přemýšlím, zda jim taky neříct o kamerách, jenže nechci podrazit Tonyho.

Jen Renáta bez přestání napomíná zvědavá vnoučátka. 

"Tohle není muzeum, všechno je samozřejmě interaktivní," ujišťuje ji pan majitel.  "Po pravdě nám s tímto nápadem hodně pomohla ta vaše soutěž. Máme už nasmlouvané lektorky na příští letní sezónu. Jezdí nám sem i mistr sklář. Kováře máme vlastního, pro koně je ho potřeba."

"A teď bych vás rád pozval na malé občerstvení..."  a vede nás do domku za restaurací, který tady má, jak se sám vyjádřil, pro "separé společnost". 

Po pravdě, všichni jsme už na tu větu čekali jako na spásu. 

Salónek ve stylu kanadského srubu je plný trofejí, Radka neskrývá nelibost, ale její pozornost opět plně zaujme maličká, která se zrovna probudila, s omluvou ji odbíhá přebalit a nakojit. Jdu s ní, že jí pomůžu. 

"Radko, jsou tady kamery, všude," šeptám jí nahoře na pokoji.

"Hmm, to se dalo čekat..." Na přebalení používá pampersky. "Normálně mám látkové," vysvětluje mi téměř provinile, "nevěděla jsem, jak vypadají pokoje, loni nebyly nic moc. Běž dolů, já ji nakojím a ať si mne klidně natočí, malé kvůli tomu nebudu dávat sunar. A Péťovi řekni, že přijdu, jak Emi uspím." 

Vracím se k napůl vypleněnému rautu, nevadí, ani nemám hlad, spíš žízeň a o zeleninové saláty velký zájem nebyl. Tonda, Eva, Ivan a Radek mi drží místo, děti si sedly k vedlejšímu stolu a už i Matouš mne přemlouvá, abychom zůstali do zítřka.  

"Večer se bude opíkat prase," zvěstuje Radek, "ale prý pro vegetariány bude sýr.

Sýr nám ostatně přinesli vzápětí, ke každému stolu velkou mísu, nejmíň pět druhů, a k tomu víno. 

Byla jsem pak hrozně unavená. Jak jsem se snažila hlídat, stejně jsem se neuhlídala a byla veselá a hlučná, vlastně kvůli tomu mě v kolektivu před rokem měli moc rádi, dokud jim nedošlo, že jsem silnou konkurencí. Při víně mi to prozradili, jak se na mě domlouvali.

Ku podivu mi to bylo jedno.

Jediné, co mi vadilo, bylo, když mi Radek později prozradil, že mi Eva lhala a že v tom komplotu jela taky. Naopak prý on hlasoval proti Renátě, a stejně tak i Maruš, protože je oba neskutečně vytáčela. A proto prý taky o týden později porušil pravidla. Snad byl i sprostý, protože se vedle v baru tak trošičku ožral. Věděl prý, že stejně nevyhraje, diváci mu nebyli moc naklonění. Jenže pak mu Alex řekl o tom hřebci, co by bez výhry šel na jatka.   A tak vymysleli tu alianci No, m ´am, podle Ala Bundy z toho seriálu...a skočili jim na to jak Jarda, tak Ivan.  Postupně odstřelili všechny ženské a pak i Jardu s Ivanem. Výhru si ale celou nechal Alex, tak trošku proti dohodě. Radek jel do Ameriky za svý. 

Z Evy také po půllitříku červeného vylezlo, že jen chtěla za každou cenu vyhrát. Prý si nedovedu vůbec představit to peklo s tchyní, měla ji doma za služku, dokonce je chtěla rozvést a sebrat Evě děti, a Ivan, ten uměl akorát říct "máma má pravdu." Nakonec jsme se objímaly, odpustily si, dodnes se vídáme...

Zato s Renátou jsem měla horší výstup. Seřvala mne, že jsem jí chtěla odloudit Jardu! Zrovna já a zrovna jeho, ale takoví lidé věří, čemu chtějí.

 Jarda se smál, že Renátka  žárlí na každou sukni a nechápe ani to, že v neděli choděj chlapi na fotbal. A pak mi popisoval, jak na baráku celé léto spravovali střechu. 

Každý jsme na kameru měl krátké slovíčko o tom, v čem nás soutěž změnila. Já jsem poprvé všem podle pravdy řekla, že jsem neměla kde bydlet a jiné věci, než ty s sebou tady, neexistovaly.... Původně jsem  to nechtěla vůbec přiznat, ale už jsem byla jaksi uvolněná. Přiznala jsem, jak jsem si sáhla na dno, že bylo velmi obtížné tvářit se pozitivně, přátelsky, a přitom mít velikou nejistotu do budoucnosti. Ale potkala jsem nové přátele, kolegy v soutěži a zároveň protivníky. Jak absurdní!

Pak jsem přiznala, že jsem se dočkala pomocné ruky od někoho, kdo mne téměř neznal a za to si ho moc vážím... Myslím, že jsem měla i slzy v očích, jak jsem to říkala.

Alex se zvedl a řekl, že kdyby to byl tušil, tak mne nechá vyhrát a na záchranu Plaváka, což byl ten hřebec odsouzený na jatka, by si nejspíš těch pár tisíc půjčil.  Jenže tady všichni věděli, že jsem dostala od Mirky Slámové divokou kartu, zatímco oni si účast v soutěži museli vybojovat,  a tak se domnívali, že moje vítězství by bylo nezasloužené.

Tím spustil lavinu opožděné účasti,  o kterou jsem tedy vůbec nestála. Vždyť jsme koneckonců neskončili pod mostem, žijeme v krásném kraji a děti jsou tady asi šťastnější, než v Praze. A kdyby se tak dobře nebavili s Lucií, Káťou a Lukášem, asi bych zavelela k odchodu. Také mám svou hrdost!

 Díkybohu se zvedl Radek a jak toho chlapa jinak nemusím, řekl jim všem nahlas, že si to měli rozmyslet tenkrát a opožděná lítost se nepočítá. A když mi prý někdo chce nějak pomoci, ať  mi dohodí dobrého právníka, který by byl schopen vyrazit z mého bývalého peníze, co dluží mým dětem. 

To jsem už ale zasáhla, vzala jsem si od Mirky, která setkání konferovala,  mikrofon a poprosila, ať si nekazíme večer minulostí, když se v této chvíli venku dopéká prasátko a že bychom si měli vzpomenout na to hezké, co jsme spolu prožili a požádala jsem Marušku, ať nám něco pěkného zazpívá.  

Nakonec to byl celkem příjemný večer. Většina z nás si navzájem odpustila staré hříchy a uznala, že to byla vlastně jen hra. Místy a pro někoho krutá, ale hra. A jak jsem si to později promítala, tak jsme většinou vyhráli všichni.  

Při porcování pečeného prasátka  jsme už zase byli jedna velká rodina, přibrali jsme Mirku i režiséra a bavili jsme se všichni dohromady. Jen Radka šla spát a omladina si venku pustila přehrávač a Káťa je učila salsu.  

Loučení nemám ráda!

 Naštěští se Tony konečně uvolnil z hromady pracovních úkolů, kterými ho zasypal pan majitel, ač měl mít volno, a zavelel odjezd.

A tak jsme si stačili jen narychlo vyměnit kontakty, mám pozvání od Radka do Prahy na autogramiádu, od Evy do Brna na veletrhy, od Maruš na představení souboru Dalibor a samozřejmě se mám zastavit u Radky na farmě, Alex mne také zval, abych klidně přijela i s dětmi, na jak dlouho chceme a Mirka, ta se vnucovala na lyžovačku.

Poté jsme už jen vyzvedli omladinu v jízdárně, usadili do Tonyho auta a za velkého mávání všech jsme opouštěli ranč, připadala jsem si jako mezinárodní delegace z exotické země.

Pak jsme všichni absolvovali oběd u Ivany ("přece byste mi to neudělali, upekla jsem kvůli vám kuřata a větrníky") zanechali tam Lucku a Tony nás hodil do lyžařského areálu do našeho dočasného domova.

 Děcka si vzpomněla na hromadu úkolů, které musí ještě zvládnout, ale Tony se k odjezdu nějak neměl:"Nechceš se projít? Tu fyziku a biologii se snad našprtají i bez tebe..." 

A tak jsme šli.

"Chtěl jsem s tebou mluvit...na ranči končím, mám už té buzerace pana medvědáře dost.  Chata je už opravená a na zimu jsem si našel práci u můstků...to víš, začalo mi nějak být smutno za tím vším. Třeba si ještě dodělám i školu  a budu trénovat děcka, jak mi radili kluci." 

"Snad tě neláká skákat?" vyděsila jsem se.

Ve skutečnosti mne vyděsila zmínka o opravené chatě. 

"To si budu muset něco najít..." a už jsem přemýšlela, kde: "Snad bych si mohla vzít hypotéku na jeden z apartmánů, co se tady rozprodávají. Práci mám, jsou se mnou spokojeni, mohlo by to vyjít".

"Tak jsem to nemyslel,  Adél, " ohradil se Tonda. "Právě, že tě tam budu potřebovat.  Ze silvestrovských pobytů, kdy jsem jen půjčil klíče a pak tam měsíc uklízel, jsem vyléčenej. Chtěl jsem s tebou mluvit spíš o tom, zda bys souhlasila, dělat mi tam správkyni, moc by tě to nezatížilo, jen vydat klíče od těch pokojíků v podkroví a ukllidit, když hosté odjedou. A taky bych občas potřeboval přespat, když budou nahoře závody. 

"Stejně bych ráda věděla, co chlapy láká na těch skocích..."

"Tak poď, já ti to ukáži!"

 Tony se ve chvíli změnil v kluka, který zrovna vyhrál svůj první závod.

Nakazil i mne.

Šli jsme po stezce, zapadané žlutým listím javorů a jeřabin a jehličkami modřínů, až se před námi otevřel výhled a vztyčilo se monstrum velkého můstku.

Tony měl u sebe klíče: "Stejně to tam uvnitř musím omrknout...Jasně, že závodníci jezdí výtahem, od toho mi zatím klíče nedali, ale těch pár schodů..." 

Než jsme je vylezli, byla jsem zadýchaná a zpocená jako myš. Tonda mi bez přestání něco vysvětloval, byl ve svém živlu... nerozuměla jsem vůbec ničemu, připadala jsem si jako na rozhledně, jen bez zábradlí. 

"Tak sem jsem kdysi chtěl vytáhnout Ivanu, a taky pana faráře, jenže tenkrát jsem měl nohu sešroubovanou jako Kyborg a nesrůstalo se to, a Ivana chtěla svatbu normální... Možná by to vyšlo napodruhé," mrkl na mne a podal mi růžičku smotanou z javorových listů. 

"Vdávat se už fakt nechci..." vydechla jsem. "Ono je to možná někdy lepší bez papírů..." 

Brala jsem to jako filosofickou průpovídku, jenže Tony mne vzal za slovo a dal mi hned tam nahoře pusu. 

Když jsem se mu o pár hodin později v přítmí "jeho" pokojíku stulila pod rameno, uvěřila jsem, že jsem díky soutěži vyhrála nejlepšího chlapa svého života.

Nevím, co bude dál, z pohádek jsem už vyrostla, ale tu chvilku štěstí, tu si snad  po tom všem  zasloužíme, ne? 

 

Napsaly: Lydie Dostálová, Aggitta a veronica-eve

Foto  ze salaše v horách kolem Banskej Bystrice  od jednoho z absolventů oboru geologie -setkání 2007