Bylo potřeba shrabat listí z velikánské zahrady rodičů (bydlí u lesa)... a bylo potřeba jet na pohřeb na Slovensko. V necelých pětadvaceti jsem obé protrpěla. Jaký smysl má vozit suché listí do lesa?? A proč se loučit s mrtvým strýčkem?? Důležité přece je to, kolik času a lásky jsem mu věnovala, když žil...

Bylo potřeba shrabat listí z velikánské zahrady rodičů (tam u lesa)... a bylo potřeba jet na pohřeb na Slovensko. V necelých padesáti jsem si obé užila. V Dome smútku bylo obohacující vidět sestřenku, vysoce postavenou manažerku, v jiné poloze - uplakanou, shrbenou, křehkou. Moc jí to slušelo. Její syny, ty jsem skoro nepoznala... To je let, co jsem je viděla naposledy... A tetička z Bratislavy - ta nás svou vitalitou přežije snad všechny. A to jí táhne na devadesátku!... Týden poté jsem se hrabala v myšlenkách při tvorbě hromad šustícího budoucího kompostu. Proč u nás na hřbitovech máme obřadní síně a ne domy smutku? Proč se snažíme vytěsnit smrt ze života? Kvalitní smutnění může život obohatit. Jen je potřeba si ho připustit a naučit se s ním pracovat. Jako vše v životě,  i smutek je druhou polaritou jiné emoce, radosti. Abych mohla žít v rovnováze, musím si občas dopřát obé. Bez prožitku jednoho nedokážu docenit význam druhého...

Očistila jsem zahradu... i sama sebe. Dozrála jsem?