Vousatý světec narozený kolem roku 280, štědrý k chudým, chránící nespravedlivě obviněné a obránce víry před pohany pochoduje po tom našem světe spolu s andělem a čertem v předvečer svého vlastního svátku na svátek Jitky, asi aby zmátl případné nepřátele.  Známé jsou historky o dětech, které po návštěvě světce a jeho družiny začaly koktat a vrátila se jim noční inkontinence a v tisku se v tomto období vedou polemiky, je-li mikulášování pro děti přínosné či nikoliv. 

Asi jako ve všem platí - všeho s mírou.  Moje první vzpomínky na Mikuláše jsou obrazem mokrého špinavého sněhu, po kterém mi kloužou nohy, když s maminkou přecházím ulici z návštěvy kamaráda. Ve žlutooranžovém světle z pouličních lamp se převaluje páchnoucí mlha způsobená spalováním hnědého uhlí v kotelnách činžovních domů. A najednou slyším zvonění a z mlhy se vynořuje mikulášský průvod - a já chci už moc a moc být doma, sedět na teplém topení a koukat oknem na ulici, schválně, kolik uvidím Mikulášů a čertů. Nějak zvlášť jsem po jejich návštěvě netoužila, a tak nám nechávali nadílku za oknem - a panečku, jaká to byla radost, když v červeném sáčku byly nedostatkové banány, mandarinky, zelené kubánské pomeranče, nevyloupané buráky, mléčná čokoláda se sedmikráskami a různé dobroty. 

Nicméně jeden Mikuláš s družinou v naší ulici mezi ostatními vyčníval - ten Mikuláš byl opravdu dospělý (u nás chodila většinou předpubertální a pubertální mládež), jeho anděl byl zlatobílý a čerti měli rohy, které SVÍTILY! Tohle bylo fakt něco, ty rohy nás dostaly.  Tuhle družinu maminka pozvala, když už jsme byly se sestrou natolik velké, abychom výchovný zásah zvládly. Mně bylo 10 a sestře 6 let a psal se rok 1986.

Světec vstoupil do předsíně, otevřel knihu, chvíli hledal tu správnou stránku (a pak osmý řádek vlevo dole) a tam bylo psáno, že sestra zlobí paní učitelku, vyrušuje a neuklízí si hračky a já rovněž, a proto mám dostat od čerta  3x na zadek a sestra 1x.  Já mu chtěla nakouknout do knihy, abych si veskrze vylhaná tvrzení ověřila,  Mikuláš se cukal a knihu ukázat nechtěl.  Čert provedl jemně exekuci a anděl předal nadílku. Po nadílce Mikuláš ještě informoval maminku, že kdybychom zlobily, stačí zavolat do nebe na linku 2240 a on pošle čerta, aby uvedl vše do pořádku.

A kdyby vás zajímalo, jaká tehdy byla sazba za mikulášskou návštěvu - maminka mu chtěla šoupnout desetikorunu, ale Mikuláš pravil, že nemůže, že je svatý muž a možná čert si to vezme, ale čert to taky nechtěl. Osobně se mi dnes ani nechce věřit, že by někdo tuhle legraci s tak perfektním vybavením dělal jen tak, pro radost.

V dalších letech už u nás zvonil Mikuláš jednom jednou nebo dvakrát, ale byl to místní sígr z hřiště, který ještě ani nemutoval, se svými několika sestrami coby anděly, takže to neplatilo. Mikuláš má být starý důstojný pán, a ne syčák olepený vatou, který chtěl přijít k desetikoruně na cigára.

Roky minuly, s dospíváním se o mikulášování zájem nějak vypařil, proběhl politický převrat a ani kuře už zadarmo nehrabalo. V létech, kdy jsem od rána do večera budovala kapitalismus se mi život slil v jednu šedivou nezajímavou hmotu, ve které už světec své místo neměl.  Causa Mikuláš se nicméně opět otevřela po příchodu mých potomků na tento svět. Mé starší dítko bylo odjakživa svérázné, důrazně bušící hlavou do zdi, do skla, do betonu - podle toho, co bylo poblíž. Má předloktí a oblast nad koleny, kam dosáhly ostré zoubky byly pokryty modřinami a stomatologickými otisky mléčných zoubků. Před dosažením čtvrtého roku života malého zuříka bylo rozhodnuto o výchovné návštěvě Mikuláše. Mikulášem byl třídní deváťáků z místní školy, který s vybranými studentíky přestrojenými za Mikulášovu družinu obrážel Dolní Počernice jako jeden z těch "důvěryhodnějších" Mikulášů, který by neměl způsobovat dětem traumatické situace.

Zvonění zvonků, chrastění řetězů, cvrdlikání našeho zvonku... ve mně se všechno sevřelo... a už tu byli. Ani ještě nevlezli do předsíně a malá Elinka už chrlila básničku..... "okolo stolečku, okolo stolu, kočka a kocourek honí se spolu...." po skončení básničky už jí došla řeč. Mikuláš laskavě promlouval, čerti stáli, ani se nehnuli, anděl se pohupoval s košem plným dobrot. Elinka přikyvovala a šeptala "nebudu to dělat, nebudu kousat" až mi jí bylo líto. Všechno dobře dopadlo, holčička šťastně zanořila ruku do koše pro největší kus čokoládového pajduláka a Mikuláš byl vyprovozen a vyplacen, sazba se po 30 letech zvedla na 200 korun. A pořád je to cena sakra slušná. 

A největší dojem ve mně zanechala mikulášská nadílka pořádaná naší školkou. Velký sál pivovaru byl natřískán k prasknutí, kromě rodičů se přišli juknout i prarodiče a sourozenci, takřka tam nebylo k hnutí. Vzduch hustý a nedýchatelný. Šaramantní čert táhnul celé představení, byl legrační a vtipný, nakonec strhnul děti k zábavě a tanečkům na pecky z různých dětských diskoték. Jenom moje Elinka se mne celou dobu držela jako klíště. Nechtěla lovit ryby, skákat v pytli, šáhnout čertovi na řetěz (kdo se spálí, ten zlobil), nechtěla tančit "hoky koky dokola" ani profláklá německá "kuřátka". Držela se a držela a já si říkala, co z toho ta holka asi má. A pak TO přišlo. Čert vybíral na pódium dobrovolníky. Tři týmy po čtyřech dětech. Elinka se přimkla ještě pevněji - do okamžiku, než čert vysvětlil hru. Každý tým dostal jeden adventní kalendář s čokoládou a který tým vyloupe všechna okénka čokolády, kterou následně zbaští, vyhraje. Čert to odstartoval, kotel fandil a soutěžící divoce vylupovali čokoládu. V tom okamžiku dítko, které odmítalo předtím pustit moji ruku nebo nohu, prorazilo rozbouřený kotel, vylezlo na pódium, odstrčilo jednu ze soutěžících holčiček a zcela bez skrupulí začalo rvát čokoládové útroby adventního kalendáře. 

Co mám povídat. V křeči od záchvatu smíchu se mi nejprve nedařilo propracovat se k pódiu a tu čokoládumilující čiperku stáhnout. Když už jsem se svou figurou zvící torpédoborce prorazila kordon (manžel vše filmoval, aby historický okamžik zachytil na věky) a pokoušela jsem se dítě odchytit, to si všimlo oč jde. Využívaje mé omezené mrštnosti se Elinka vysmekla, proběhla kolem nachystaných adventních kalendářů k Mikulášské nadílce a jeden uzmula, než se ráčila vrátit zpět ke své funící matce s tváří zbrocenou potem. Musela jsem jí kalendář vyrvat a po jednom ze spřátelených tatínků poslat zpět na pódium, čímž jsem si vysloužila bojovou scénku. Ještě že to byla poslední soutěž, pak už nastoupil Mikuláš a musely nastoupit i jednotlivé třídy školkou povinné. Pokud se chtěla holčička dostat ke své čokoládové výslužce, musela se holt pustit matky a jít mezi své spolužáky odříkat naučené veršíky a zasloužit si tak nadílku. 

Od té doby už jsme doma s živým Mikulášem nemikulášovali. S postupem let ubylo bušení hlavou do tvrdých hmot  a otiskování zubů na různé části mého těla, přibylo zase jiných neplech. Nastoupily triky, jako že jdu se smetím a mezitím "někdo" zvonil zvonkem pod oknem a pak na okno zaklepal.... a když děti s tatínkem vykoukly, už tam byl jenom balíček. 

Dnes mají děti Mikuláše ve škole, ve školce, pak je tady každoroční obecní slavnost s v zámeckém parku s Mikulášem a jeho družinou na koních, která se koná poslední sobotu před svátkem Mikuláše. Když jsme se do Dolních Počernic přistěhovali, balíčky rozdával ještě cestou z parku. Dnes balíčky zmizí během chvíle, co mu houfy dětí vykládají své básničky a rozhodně se na všechny nedostane. Řekla bych, že děti už mají tak přemikulášováno ještě před Mikulášem, že už v tom musí mít hokej, který Mikuláš je ten správný a pravý. 

Ale aby chodili normálně Mikulášové za tmy po ulici v předvečer svého svátku a já je mohla z okna počítat, to bych se načekala. Koukám jen do tmy, jak sousední matky také strkají balíčky za okno (nebo si  vypomůžeme a v domluvený okamžik provedeme akci, aby se nemusela používat průhledná záminka s vynášením koše), ze tmy se ozývá cinkání a zvonění a já tiše závidím svým dětem to napjaté očekávání, jestli Mikuláš příjde, jací budou čerti, co bude v balíčku. Závidím jim dobrodružné vyloupávání čokolády z kalendáře hned po snídani a počítání dnů "kdy už ten Ježíšek přiletí". A závidím jim to bezstarostné čekání, napětí a ten okamžik, kdy uslyší (naše pracně naprogramované) zvonění, kdy srdce vyletí do krku a nastane úprk k ozdobenému jehličnanu, "aby toho Ježíška ještě viděly...". A škoda, že tohle období čekání a napětí trvá v životě dítka tak krátkou dobu - a okolní tlak, kdy z billboardů, rádia a televize zní neustálé "kupujte dárky" rozhodně nepomáhá pracně budovanému momentu "utajení a překvapení".