70.a 80. léta, dobu svého dětství a dospívání vnímám jako dobu nedostatku barev. Nejde jen o to, že ta doba byla taková celá šedivá, což si v dětství člověk tolik neuvědomuje, ale v obchodech se prodávaly pastelky, fixy, barvy v nepříliš široké barevné škále. Pořád si živě pamatuji jak jsem jako dítě strašně toužila po tom, mít na výběr třeba ze 100 odstínů pastelek, fixů, barev... Toto přání mi ale socialistické papírnictví nikdy nesplnilo. Když mi mamči kamarádka, která se vdala do Rakouska dovezla cca v 8 letech fixy, které měly mých vytoužených 100 barev, byla jsem v sedmém nebi. Vůbec jsem tu stovku barev vnímala jako magické číslo. Nadšena z toho množství barevných kombinací jsem malovala nepřetržitě, až jsem fixy do čtnácti dnů vypotřebovala. Několik dalších let jsem si to již nepíšící balení schovávala  a prohlížela, protože jsem se nemohla vynadívat na duhovou barevnou škálu. Ano, máma mě sice učila, že si i ze základních barev můžu namíchat různé barvy u temperek, vodovek, ale nic naplat, já tam viděla pořád jen těch pár barevných tub nebo kelímků. To, po čem jsem jako dítě tolik toužila, bylo moci si ty barvy před sebou prohlížet a mít možnost VOLBY, kterou z nich začnu, budu pokračovat... Měly jsme se sestrami to štěstí, že máma byla (a je) výtvarnice, tudíž náš byt byl barevný a plný různých roztodivností, které fascinovali mé spolužáky vyrůstajcích v uniformavaných sídlištních bytech, přesto pro mě pocit chybějících barev tužek,pastelek,fixů...bylo téma mého dětství...

Počátkem 90. let se změnilo mnohé, také se postupně a pomalu začaly vybarvovat nová "kapitalistická" papírnictví. Když dnes vejdete do větších potřeb pro výtvarníky, máte tam obrovské barevné stojany různých druhů barev, že není problém si vybrat  materiál v podstatě na většinu technik. Něco takového jsem ale tenkrát znala jen z mé první návštěvy Paříže v roce 1990. V tu dobu V Kotvě v papírnictví začaly prodávat akvarelové pastely a pastelky. Měli v nabídce škálu nějakých 100 barev, ale prodávali je po kusech, cca 50kč za kus. To v té době byly obrovské peníze, jejichž nedostatek mě dělil od vytouženého snu. Chodila jsem na vysokou a zároveň si vydělávala jako průvodkyně na Prašné bráně a Mosteckých věžích. Každý měsíc jsem se těšíla na plat, že si budu moci koupit zase cca dalších deset barev do sbírky... Tato touha mít celou kolekci barev mi vydržela několik let, kdy jsem postupně dokupovala i celé sady pastelek, které se k nám postupně začaly dovážet. Zpětně si uvědomuji, že jsem si tak plnila svůj dětský sen, protože i ve 22 letech jsem měla potřebu si ty pastelky prohlížet a samozřejmě si jimi i malovat a užívat tu rostoucí barevnou řadu. Moji spolužáci a kamarádi, studenti  etnologie moc nechápali, proč většinu platu utrácím za drahé pastelky, ale já si tenkrát nemohla pomoci. "Potřebovala" jsem je...

Zároveň mě v té době máma začala učit základy práce se šperkařským smaltem. Přestože měla už v té době celkem slušnou zásobu několika desítek barev , tak získání každé další barvy bylo celkem náročné. U nás se tenkrát nedaly koupit žádné, vše se vozilo ze zahraničí a díky směnnému kurzu to bylo hodně drahé, takže k uspokojování mých barevných potřeb to byl ještě dražší "koníček" než nákup pastelek.

Běžely roky a barvy začaly obklopovat mě i celou naší rodinu. Sestra si počátkem devadesátých let otevřela obchod s ručně barvenou a batikovanou módou, takže se nejprve barvami začal barvit náš byt a postupně několik dalších dílen, kterými procházela. Do obchodů sester vyráběla spoustu barevných věcí máma, nakupovaly sestry a i naše byty se tak nějak postupně plnily barvami... byl , to pozvolný, automatický proces a najednou si uvědomuji, že mohu říct, že dnes jsme barevná rodina, protože v našich bytech i dílnách se vrší hromady různých kelímků s barvami...

Postupem let jsem nakoupila a získala smaltovací barvy od mnoha různých výrobců, dnes jich mám snad 200 odstínů a vzhledem k tomu, že šperkařský smalt podle způsobu nanášení a vypálení mění barvy, tak barevná škála je to vlastně nekonečná... Už několik týdnů si třídím zásoby svých smaltovaných barev a marně se snažím si v nich udělat pořádek a systém. Díky tomu,že jsem chaotik, tak se v tom množství ztrácím.  Právě to, mi ale dělá dobře, protože si uvědomuji, že tím množstvím barev a prací s nimi si vlastně plním dětské sny...