Přišlo TO na mě takhle na podzim...možná  TO taky znáte. Je to takový ten stav, kdy přemýšlíte že ještě NĚCO v životě potřebujete. A přemýšlíte... co vlastně bych ještě tak mohl(a) mít co nemám, či dělat co nedělám? Někdy je tento stav úplně pomýlený a s novým klasicky uspěchaným ránem rychle zmizí. Nicméně onen zmiňovaný minulý podzim se do mě TO pustilo plnou silou, což je pro mě znamení (jako pro klasického blížence), že je potřeba urychleně NĚCO udělat. A je v podstatě jedno co.... Zda se rozhodnu opět stěhovat (to bych opravdu nerada), nebo vymalovat celý dům, uspořádat svatbu, absolvovat kadeřnický kurz, jet lodí kolem světa...atd. Protože pokud TO budu přehlížet, začne mě TO strašit v hlavě a já začnu zkrátka a dobře blbnout.  Inu dost už o TOM, protože kdo zná, ten už chápe o čem mluvím...a kdo nezná, ten to nejspíš nemůže pochopit. Když mě tenhle pocit popadl zhruba před čtyřmi roky, pustila jsem se do cínování...od té doby až do loňského podzimu jsme měla od TOHO klid. Ale k čemu vlastně celá tahle předmluva směřuje...

     Zkrátka a dobře, abych TO v sobě opět nějak uklidnila, vymyslela jsem si, že pořídíme psa. V mých představách to byl superpes, který zvládne ochránit paničku v lese či u rybníka na rybách. Samozřejmě bude tento vysněný pes se mnou rád a šťasten jezdit na jarmarky či do práce. Doma bude povětšinou spát, nebo se tulit. V noci bude hlídat u boudy a plašit kočky. Budeme se spolu štastni procházet po polích a lesích...a vůbec, všechno bude parádní. Takový plán vůbec nezní špatně, že? Akorát že ono je to vlastně malinko jinak a majitelé pejsků, kteří mají ještě v živé paměti první měsíce se svými štěněcími miláčky jistě ví, o čem mluvím a při čtení předchozích řádků jen nevěřícně kroutili hlavou nad mou neuvěřitelnou naivitou.. Ano, pořídili jsme si štěně. Přivezli jsme ho hnedle po silvestru a věřte nevěřte - od té doby do teď jsem se nezastavila. (Můj muž také ne...).

     Nicméně zhruba po pěti měsících intezivního uklízení, nočního trajdání na zahradu a zpět, blbnutí s hračkami, učení, vychovávání atd atd.. jsem se (pouze po večerech) dostala k cínování a tudíž i k té - pro mě složitější -  části tvorby, kterou je focení, upravování fotek a vkládání na fler. Tak jsem spojila příjemné (psí procházky) s užitečným (focení) a musím říct, že jsem z této kombinace naprosto unešená. Díky té své milované chlupatici (jmenuje se Yoko), se dostanu na místa, kam bych jinak v životě nepáchla. Tak bloudíme po lukách a lesích, sem tam se zastavíme, když nás něco zaujme a vymýšlíme ptákoviny. Na jednom mém oblíbeném fotícím místě, balancuje nad říčním proudem na jedné noze, jsem málem utopila sebe, foťák i psa, který se rozhodl, že mě v rozhodující okamžik olízne ucho.

     Původní dobrý úmysl získat co nejlepší fotící úhel nakonec skončil pouze utopeným náramkem. O kus dál jsme se prozměnu obě zamotaly do rybářského vlasce, na který jsem se pokusila instalovat náhrdelníkovou obruč, aby bylo pěkně vidět vzdálené pozadí (nikoliv mé, či psí...ale pouze a jen zeleň).

     Dalšího dne jsme v lese narazily na divočáky. Bohužel jsem se natolik vyděsila, že jsem je nestihla cvaknout. To je ta horší zpráva. Tou lepší snad je, že jsme obě přežily ve zdraví..a hlavně že Yoko, která byla ve stejném šoku jako panička, ani neštěkla, natož aby jí snad přepadly nějaké lovecké pudy.

     Jindy jsem zas fotila při rybolovu. Celý den to "ani neťuklo", tak jsem čapla přístroj a pustila se do fotícího procesu. Samozřejmě právě v tu chvíli, kdy jsem vymyslela jak fotku udělám a instalovala šperk do té správné pozice, vyletěl prut z vidliček do vody ( záběr), následně vyletěla Yoko za prutem, foťák i šperk do vzduchu a já ve snaze snížit ztráty na minimum chytala co se dalo. Kupodivu jsem nakonec úspěšně ulovila vše vyjmenované...a ještě byla dobrá večeře.

     Moc se mi líbí, že ke každému nově vyfocenému kousku, se váže nějaká veselá, nebo o něco méně veselá historka z dobrodružné fotící výpravy. Vyrobené šperky tím pro mě získávají další rozměr.Mnozí z Vás jistě ví, jaký je boj pro fotolaika fotit šperky, natož ty cínované - lesklé a ještě s kameny, které si žádají při focení také speciální ohledy. Mnozí mi  řeknou, že mé fotky skutečně nejsou správné produktové fotografie a upřímně, je mi to jedno. Protože z nich mám zkrátka radost. Tak snad se mi podařilo část té radosti přenést tímto blogem i na vás.

Také Vám přeji také krásné prosluněné dny a hodně příjemného tvoření...i focení !

Lucka - Amulett

a

Yoko (Ta Vám posílá pořádnou psí pusu)