Asi to znáte všichni, kdož jste se rozhodli pro profesionální tvoření na volné noze... Já mám hlubokou potřebu se z toho vypsat, neboť mám za poslední týden dva nepříjemné zážitky, které mávají s mým sebevědomím, ale nutno dodat, že nikoliv s mým odhodláním.

První nepříjemný zážitek byly pro mne dva dny na Krajkářských trzích, kde jsem se ocitla prakticky náhodou, bez předchozí zlušenosti s celou akcí. Ačkoliv mají Krajkářské trhy v Praze dlouholetou tradici, já o nich neměla tušení. Očekávala jsem mnoho a to byla chyba. Těšila jsem se na to, jak se bude lidem líbit moje vánoční zboží, které jsem s nadšením připravovala pro trhy v říjnu. Pohlednice, visačky na dárky, placky na připnutí... Jak jsem se mýlila! Do obecného vkusu Krajkářských trhů jsem se totiž vůbec netrefila. Kdybych tak nabízela nějakou dekupáž, případně smaltovaný šperk či naivně malovaný diář, měla bych vyhráno.

Bylo to jako studená sprcha. Lidi mě míjeli téměř bez povšimnutí, sem tam se někdo pozastavil a divil se visačkám na dárky, sem tam si někdo prohlédl pohlednice, ale nic nekoupil. Obrázky už vůbec ne, až na jednu milou paní, které se zalíbila Liška z Čekání na Malého prince.

Abych to zkrátila, za ty dva dny jsem si nevydělala ani na nájem svého stánku. Byla jsem nešťastná, co vám budu povídat. Nebyl to příjemný pocit ani trochu, na druhou stranu, byla to dobrá zkušenost. Ne, dekupáž dělat nezačnu a smalt přenechám ráda jiným, ale je dobré vědět, že netvořím pro všechny, jak jsem se naivně domnívala. Myslela jsem si, že moje ilustrace jsou tak jednoduché, srozumitelné a nekonfliktní, že se můžou hodit do prodeje všude. Není tomu tak.

Příště si o konaných akcích zjistím víc informací. Teď už vím, že podobným jarmarkům se mám obloukem vyhýbat, pokud nechci, aby mě z toho nezájmu trefil šlak.

Další zkušenost mám z dnešního odpoledne. Jen tak jsem zkusila nedaleko svého domova, v jednom krámku s takovýma těma retro dekoracema nabídnout svoje vánoční pohlednice. Klidně do komise, jen tak, abych zjistila, zda se líbí. Ale paní prodavačka a zároveň majitelka se na ně ani nepodívala, ačkoliv jsem jí je s úsměvem podávala. Kdyby tak věděla kolik práce mi to dalo, aby pohlednice vznikly.

Tyhle situace vždycky zabolí a nepíšu to proto, že bych se chtěla litovat, toho jsem daleka, ale proto, že potřebuju vyjádřit, jak můžou být některé obyčejné a zdánlivě bezvýznamné příběhy fatální. Být hodně mladá, nezkušená holčina s podlomeným sebevědomím, možná bych to zabalila. A byla by to škoda.

Ale já jsem už starší pardál a tak si otevřu lahev červenýho, smeju tu hořkou pachuť dobrým vínem a jedu dál. Víra ve mně zůstává.

Hezký večer!