Tak jako mnohokrát, jsem byl vyzván ke spolupráci na výstavě. Tak jako mnohokrát - aniž bych si dovedl představit co mne čeká.
Josef Lada byl za mého mládí všude. Na školních chodbách se střídaly postavičky Heleny Zmatlíkové s dětmi hrajícími si na podzim, na jaře, v zimě a s vodníkem na stavidle. Lada spolu s Marií Kvěchovou obsadil vánoční korespondenci a plastový Švejk visel v mnoha domácnostech. Ale miloval jsem Mikeše, tedy animovaný seriál, který se střídal s medvědy od Kolína a Krtečkem při nedělním promítání pro děti za jednu kulatou korunu v kině Zdar.
Z tohoto důvodu jsem byl v počátku trochu v rozpacích a v nejistotě, jak se mi bude s Ladou spolupracovat. Pravda, poklonu jsem mu musel složit již v průběhu velké výstavy věnované padesátinám Večerníčka, kdy se mi poprvé dostaly do ruky jeho originální kresby. Fantazie, úžasné řemeslo a poznání, že i Josef Lada dělal chyby, které vtipně retušoval.
Výstava se začala připravovat více, jak půl roku dopředu. A středobodem mého podílu měla být velkoformátová malba na prosklené přízemí Tančícího domu. Přes šestnáct čtverečních metrů plochy pokryté temperou. Čirá radost.
Začalo to výběrem tématu. Jelikož výstava byla zahájena před Vánoci a končí v kvetoucím jaru, sáhli jsme po propojení právě těchto dvou námětů v Ladově tvorbě více jak bohatě zastoupených. Na klíně mi ležela obří kniha, listoval jsem a listoval jsem a listoval. Po prvním předběžném schvalovacím návrhu bylo nutné připravit konkrétní podklady ušité na míru devíti skleněným polím. Základ vytvořily dva obrazy jeden jarní s chalupou, vrbou a několika dětmi, druhý zimní náves – pochopitelně s nezbytným kostelíkem, ale vybrat ten správný...To vše je doplněno solitérními postavami - nepostradatelným ponocným, koledníky a sněhulákem. Předěl mezi zimou a jarem tvoří svatý - pravděpodobně Jan.
No a jak to tak bývá, nevyhnutelně se musely dostavit i komplikace. Dva týdny před realizací se ukázalo, že skla v Tančícím domě jsou vylepšena bezpečnostní fólií po které tempera sklouzne ještě dřív, než ji tam nanesete. Co teď...? Šelakový podklad...? Ten pak bez následků neodstraníme, Co třeba klovatina...? To by šlo. Ejhle, funguje však jen ta od Henkelu, Koh-i-nor potřebnou adhezi barvě nepřidá. Jenže Henkel vyrábí pouze v malých lahvičkách. A kolik jich vlastně bude potřeba, šest, dvacet...? Naštěstí jsou kamarádi, kteří seženou co třeba, takže během pár dní mám dvě krabice potřebné substance...
Pro každé pole se vytiskl papír s linkovou kresbou ve skutečné velikosti, jejíž pomocí se přenesla kresba na sklo a z databáze Josefa Lady jsme získali referenční barevnost použitých předloh. Maraton odstartován, z plánovaných deseti dnů jsme měli k dispozici jen šest. V šesti rukách nic moc. Naštěstí klovatina fungovala a malba se začala zaplňovat. Poslední dva dny se jelo téměř nonstop a do toho si běloba začala stavět hlavu, že krýt prostě nebude. Chvíle stresu, než se mi podařilo najít postup, jak ji přimět k poslušnosti.
Pravnuk Josefa Lady mi položil otázku, zda mne při práci něco překvapilo. Ano a dost. Při přípravě kompozice jsem potřeboval uzavřít náves nějakou velkou stavbou. Vybírám, vybírám, až mi padl do oka dům z obrazu Zimní krajina z r.1944. Překresleno, převedeno na sklo – jenže. Jenže při vybarvování koukám na barevnou předlohu, že okna jsou jiná, vrata také...Nechápu! Ponořím se zpět do databáze, abych po nějaké chvíli hledání přišel na to, že Zimní krajina má své dvojče - Náves v zimě, také z r.1944. Připadá mi, jako by to pan Lada maloval pod heslem „najdi deset rozdílů“ ( je jich tam asi patnáct). Shodný námět, dispozice domů, stromy rostou stejně, sněhulák také, jen se to liší v detailech a v barevnosti. Pochopitelně, že při referenčním tisku mi pod ruku přišel ten druhý. Tak schválně, kolik rozdílů najdete vy...
Proč však tato téměř shodná díla vznikla je mi zatím záhadou a nejspíš to nebude ojedinělý případ.
Teprve po dokončení malby byl čas se rozhlédnout po výstavě. A to bylo druhé překvapení. Zvláště díla z rané tvorby. Ta se zcela vymykají tomu, co všichni známe. Realismus, plná kresba, akademismus. Tyto práce jsou však plné humoru a nadsázky, která se plně rozvinula při Ladově tak osobité stylizaci kresby jak ji známe. Pokud máte čas stát dlouhé minuty před každým obrazem a objevovat nové a nové detaily, pročítat si vtipné popisky, kterými jsou kresby hojně doprovázeny, objevujete Ladu, který byl dosud skrytý, který se vám dostane pod kůži. Působivé je rovněž množství jeho děl prezentovaných tak pohromadě, kdy můžete porovnávat shodné náměty v časové posloupnosti Už jen těch vodníků, co visí vedle sebe. A jak jsem se již přesvědčil na výstavě Večerníčku, fascinující řemeslo. Práce s kresbou, kladení barev, použité papíry, které svojí tonalitou ovlivňují výsledný efekt, na takové skvosty se dá koukat znovu a znovu.
Pryč je ten dětský Lada, kterého jsem „musel“ mít rád, je tu Josef Lada, před kterým stojíme v úctě a obdivu...
Pokud jste ještě nenašli čas na povznesení své dětské duše na výstavě "Sedmičky Josefa Lady", máte možnost ještě do osmého dubna zavítat do Tančícího domu na Jiráskově náměstí šest u stejnojmenného mostu přes plynoucí Vltavu.
Příjemné zážitky s hravými obrázky pana Josefa Lady...
Martin Houska
šikovné ruce půjčily
A. Chmelová a M. Voženílková
