je časně ráno
kradmo svítá
a já
dospávám ozvěnu tvého hlasu
za zavřenými víčky
běží sen
a prolíná se s realitou
venku prší
vítr ohýbá stromy do oblouku
ta tam
je pryč
svěžest jarních listů
kdy si naše srdce
šla nedůvěřivě naproti
podzimní barvy připomínají
že teď jdou
vedle sebe
v usínání
a polobdění
myslím na tebe
na sebe
na nás
jak může být úžasné a neuvěřitelné
náhodné setkání
které překlene most lásky
jak se dovedeme pohladit slovem
jak se snažíme dosáhnout
na minulé životy
nás obou
jak někdy tyto dotyky bolí
a jindy zahřejí
je neskutečné
a osvobozující
pomáhat si
v životě současném
nezištně
aniž z pomoci těžíme
cokoliv
pro sebe
jak je milé
cítit zájem a souznění
jak někdy zamrzí
nepochopení
daná jen pootevřeným oknem
do blízké duše
máme své slabosti
ty i já
ale nevyčítáme si je
patří k nám
jsou naše
a učíme se s nimi žít
neřešíme malichernosti
slov
vrásek
útěků
od lidí
i sebe samých
propadáme stejné vášni
milujeme oba stejná slova
díváme se na svět
podobnýma očima
a někdy
na kratičkou chvíli
jsme tím druhým
neprostupně
mám ráda
naše společné
toulání myslí i parky
mám ráda
naše špitání pod peřinou
doteky dvou těl
která se mapují nesměle
a s láskou zároveň
ráda si navíjím na prst
pramínek vlasů
a poslouchám
tvé každodenní příběhy
a toužím
po obyčejných věcech
po puse
pohlazení
spikleneckém mrknutí
modrých i zelených očí
po probuzení
vedle tebe
společném usínání
ba i po hádkách
neporozumění
i usmíření
na tvém klíně
po bezpečí
když mě sevřeš v náručí
a neklidná mysl
se vzdá svého
nekonečného víření
a jenom plyne
vedle sebe
v tobě
ve mně
v nás
PS: miluji tě…
