Ten řízek, co jsem našla na balkoně na zemi, ještě voněl. Ale teplý už nebyl.

Bydlíme v sedmém patře a pominu-li možnost, že by nám ho kdosi (například někdo jako teta Katřina v Saturninovi, která se pokoušela trefit svého vypečeného syna Milouše vařeným bramborem do okna zamčeného pokoje, aby po hodině věznění neumřel hlady) na balkon hodil, zbývá jediná možnost: spadl zeshora. A vyloučím-li další možnost, a to, že nad námi už nikdo nebydlí, ztrácím pevnou půdu pod nohama, protože nemám ráda věci, které se kolem mě dějí a já si je neumím vysvětlit.

Jedině, že ty rybí prsty, které jsem nechala Kubovi k obědu, se nějak poprasily. I když vlastně nevím, jestli řízek byl vůbec vepřový.

Chápu, že mnozí z nynější sněhové nadílky už moc nadšení nejsou, ale já bych fakt byla ráda, kdyby nám na balkon padal jen ten sníh.

Chodím po bytě a přemýšlím, kde se vzal, protože odpověď na tuto otázku by mě opravdu uklidnila. A pak si zpomenu na tu poštolku, která nám v poslední době létala kolem oken. Uf...To jsem si oddechla. Holka hladová ji někomu uzmula, když někdo chladil řízky na balkoně a uloupenou kořist pak upustila nám na balkon. Je mi tak, že bych nejraději také lítala...

Jsme my to lidi ale komplikovaný osoby. Místo toho, abych byla ráda, že mám na balkoně téměř prostřeno, přemýšlím, co, jak a proč a řízek nakonec skončí v koši.

Třeba to bylo úplně jinak. Třeba Někdo nahoře ví, že mám moc ráda řízky.....

Krásně padání sněhu

Lucie