JAD VAŠEM (ruka a jméno- Izajáš 56,5)
Jeruzalémský památník Jad Vašem ve tvaru prostorového trojúhelníku připomíná let ptáka s rozpjatými křídly. Připomíná let - vzdušný tunel na věčnost, kde měli navěky zmizet Židé z celého světa. Je pokusem jak zvěčnit zlikvidované a zmizelé. Jak navrátit tvář beztvarým masám obětí. Místnost za místností porcuje dějiny holokaustu. Stupňující se násilí, nepochopitelnou absurditu zvůle bez hranic, zbytečnost konce a bezmoc obětí po chvíli nelze snést. Chybí slova. Duše těžko přivyká agresivitě, devalvaci lidskosti, její odvrácené zrůdné tváři. Brání se pláčem. Navštívila jsem Osvětim, Majdanek, Stuttenhof, muzeum KGB ve Vilniusu, ale zde je konfrontace se zlem nesnesitelná. Nelze nebrečet a hodně lidí po určité chvíli plakat začne. I mě to postihlo. Najednou je toho už příliš. Míra únosnosti, ochranná bariéra odstupu se láme. Svědectví němých obětí začíná promlouvat.
Na začátku obecný přehled o zárodcích a prvních projevech antisemitismu. Karikatury židovských tváří na plakátech z počátku století. Velký zahnutý nos, protižidovské slogany, překroucený obraz o Židech. Uměle živené předsudky a pomluvy, útoky plné nenávisti, pogromy. Předstupně totální likvidace. Latentní genocida.
V druhé místnosti Hitler zachycený na filmovém plátně: drobná gestikulující postavička, strnulá mimika, trhané pohyby, násilím prostoupený hlas. A zfanatizovaný dav. Přeplněné stadiony a amfiteátry říše. Heilující kněží v talárech, heilující ženy a děti. Duše sycené nevraživostí od plenek. Řev Vůdce. Řev masy. Hukot valícího se zla, které ztratilo osobní odpovědnost. Zvěrstva konaná z přesvědčení, z poslušnosti, ze strachu. S hlasitým nebo tichým souhlasem. Křišťálová noc a začátek likvidace. Řinčení rozbitého skla. Křik. Plameny. Rabující dav a prchající Židé. Ztráta zábran. Ze všech stran se na nás valí pohybující se obrazy, oživlé scény nás vtahují, procházíme záplavou nenávisti sevřeni úzkostí.
V třetí místnosti historie vzniku ghett po celé Evropě a popis života v nich. Lodž. Varšava. Terezín... Kufříky, hračky, kresby, předměty denní potřeby.
V dalším oddělení přechod k otevřené, ničím nezastírané masové likvidaci Židů. Fotografie plné děsu. Rojnice střelců za zády klečících obětí. Ztuhlá těla žen, mužů i dětí visící oběšená v dlouhých řadách. Matky svírající děti v náruči střílené do týla. Běžící žena v krajkovém spodním prádle, podvazky, spadená ramínka, hrůzou rozšířené oči s nacistou mačkajícím spoušť pušky v zádech. Skorem je slyšet nářek a rány výstřelů, tak živé ony fotografie jsou.
Místnost zasvěcená lhostejně přihlížejícímu světu. Nacistická propaganda a maskování zločinů. Mlčení a pasivita mocných. Nevěřícnost nebo neochota vidět? Vedle veřejnosti, která nechává nacistům volnou ruku, odboj partyzánů.
Další stupeň násilí – koncentrační tábory. Ostnaté dráty. Cesty lemované vychrtlými těly visícími na elektrickém vedení. Vyhublá těla v pruhovaných hadrech namačkaná v kójích baráků. Káry plné kostnatých těl. Fotografie lékařských pokusů prováděných za živa, bez umrtvení. Noření těl do kádích s ledovou vodou a následné rozehřívání ztuhlého organismu. Měření teplot a rekordů. Umělé infikování nemocemi, zkoumání imunity mučedníků. Nekončící způsoby mučení a týrání. Pochody smrti. Mrtvoly podél cest jako patníky vytyčující trasu.
Osvobození. Ztýraná těla přeživších. Bagry tlačící znetvořené mrtvoly do masových hrobů... zpřičují se, hlavy se zalamují a vyvrací, vyhublé kosti se lámou... šílenství hrůzy v mrtvých, do široka otevřených očích....Obrazy k nesnesení, rozpité ve cloně slz, které se nezadržitelně derou do očí.
To, co si člověk v reáliích prázdných osvětimských baráků nemůže představit, tady kapacitu lidské představivosti mnohonásobně překračuje. Vše zachyceno v ostrých a málo známých fotografiích, ilustrováno dochovanými předměty, kresbami, obleky, filmovými a zvukovými záběry. Útok na všechny smysly, aby nezapomněly. Aby se nemohlo opakovat podobné zvěrstvo. Aby vyvstala zrůdnost lidské duše, strachu, lhostejnosti. UŽ NIKDY! – jakoby tváře těch zbytečně a zlovolně zobětovaných celopalem prosily.
V posledních místnostech novodobé dějiny Židů. Nekončící exodus, tentokráte po moři. Vlny přistěhovalectví. Internační tábory. Vznik státu Izrael. Při východu z památníku poslední ohlédnutí – hala jmen. Sál ve tvaru dvou polokoulí. Na stěnách fotografie a jména s osobními daty umučených, místo stropu otvor, jakoby komín, kterým jmenovaní zmizeli, místo podlahy voda s odrazem, čímž vzniká prostor bez konce a začátku. Černá díra. Průduch na věčnost.
V parku kolem hlavního památníku další mementa mori. Alej spravedlivých mezi národy, tvořená stromy se jmenovkami jinověrců, kteří s nasazením vlastního života pomáhali Židům v čase pronásledování. Sochy a pomníky s pietní symbolikou. Koleje vedoucí do prázdna s dřevěným nákladním vagonem, připomínající transporty obětí. Torza sloupů. Socha učitele a dětí. Památník s dětskými jmény: temná podzemní místnost osvětlená mihotavými plaménky svíček připomínající hvězdnou oblohu. Monotónní hlas čtoucí dětská jména různých národností připomíná zas milion a půl zhaslých dětských životů. Smrt dítěte - vrchol násilí, zrůdný pokus jak vymýtit nejen kořeny a minulost, ale i naději a budoucnost. Konečné řešení do důsledků, od A do Z.
