Tak jak si užíváte podzim a inspirativně zabarvené listí? Tahle část roku je moc prima, poněvadž bydlím u velikého rozlehlého sadu, který nikomu nepatří, respektive patří městu, ale to se o něj nestará, takže nouzi o barevné listí opravdu nemám a to stačí jen vyjít na terasu a z výšky pátého patra máme tu barevnou nádheru jako na dlani.

V tuhle dobu je to fajn, pořád ještě stačí mít jen teplý svetr, nemusím se halit do kabátu nebo nedej bože do péřovky. To jsou svršky, které nosím vskutku nerada. Je to pro mně jako vězení.

Za měsíc ale přituhne a až zmizí listí, bude nejhůř, to už není moc legrace, ten přechod mezi odpadaným listím a sněhem je velmi nezábavná část roku. A ačkoliv jsem se narodila na konci listopadu a tudíž by bylo logické, aby mi tahle část byla jaksi bytostně nejblíž, není tomu tak.

Před čtyřmi lety jsme to začali s manželem řešit po svém. Vysvětlili jsme rodině stav našich myslí během sychravých nevlídných dní prosincových a za jejich hlasitého protestu jsme zrušili Vánoce, koupili letenky a tradá pryč. Do tepla.

Věřte nebo ne, letenka je většinou (kromě Kostariky) nejvyšší položka v rozpočtu pro tenhle útěk. Pak už je to brnkačka. Levné hotely nebo spíš penziony (vždy perfektně čisté), místní bistra, žádné luxusní restaurace. Dá se to utáhnout za pár tisíc, které bychom stejně utratili minimálně za dárky a za vánoční dobroty.

Zůstáváme pryč měsíc i déle. Vracíme se do nevlídné lednové Prahy, zcela vyčerpané vánočním šílenstvím, krásně opálení. Ne, odpočatí teda rozhodně ne. Jsme ten měsíc stále na cestách a už nám není dvacet, takže nejvíc ze všeho se na zpáteční cestě těšíme na vlastní postel. Respektive na vlastní tvrdou úžasnou matraci.

Ale stejně to stojí za to. Většinou, než stihneme objet celé příbuzenstvo, všem povyprávět, ukázat fotky, už je skoro jaro. Tento rok to tak ale nebylo. Po našem příjezdu byla ještě tři měsíce zima a to mě docela vyvedlo z míry. Doufala jsem v teploty nad deset stupňů a ono pořád nic. Dlouho nic. Ekzem se mi zase rozjel ve velkém a já zoufale vyhlížela jaro. Zima je totiž na ekzem peklo. Zima a příliš cukru. Jedno můžu omezit, ale nad tím druhým faktorem nemám moc. Nad zimou.

Letos plánujeme odlet do Vietnamu. Jen s minimem věcí. Dokonce bych si ráda sbalila jen to nejnutnější do malého batůžku, který se vejde do letadla se mnou a nebudu ho muset odbavovat a tím pádem se strachovat o jeho ztrátu a následnou nepřítomnost svých věcí po dobu dovolené. Jako se mi to stalo po cestě do Kostariky. Přijela jsem bez batohu a celý měsíc mi ho nemohli najít. Neměla jsem nic, všechno jsem musela dokoupit a Kostarika není zrovna levná země. Navíc to jejich oblečení bylo jaksi... no divné. Mojí krosnu jsme pak po příletu do Prahy našli ve ztrátech a nálezech na Ruzyni. Zajímalo by mě, kde ve skutečnosti můj batoh hledali.

Takže Vietnam. A jejich úžasná kuchyně. Plná čerstvých bylinek, masa a plněných knedlíčků. Je to taková lahoda! Na poslední cestě po Asii jsem přibrala asi 5 kilo. Kolik to bude tentokrát?

Já na úpatí vulkánu Irazú v Kostarice.