V husté mlze mám pocit, že svět je moje soukromé místo. Pokojíček. Jeho stěny jsou měkké a šedavé, pořád stejně daleko, pohybují se se mnou, jak jdu. Každý si s sebou nese svůj pokojík a jen se prolíná a protíná s pokojíky jiných lidí. Cítím se, jako bych opravdu bydlela v tom malém průhledném prostoru uprostřed mléčného moře. V takových chvílích se ráda vydávám na procházky. Jsem opravdu sama, ale ne ztracená. Z běloby se vynořují tajemné obrysy a zase mizí.

Vyhlédnu z okna a ať je kterákoliv denní doba, přichází světlo ze všech směrů a zárověň z žádného. Ztrácím neodbytný pocit plynoucího času, který navozuje pohybující se slunce za jasných dnů, a můžu se bez obav oddávat čaji a tvorbě. Trávím dny sama, ovšem ve společnosti zajímavých lidí - Sergeje Lukjaněnka, Anny Hogenové a Umberta Eca. Však už taky bylo načase.

Mlha je jako nevědomost a někdy je příjemné pustit si je blíž k tělu. Ne všechno a ne vždy může a má být jasně osvětleno.

Poránu namrzá vlhkost na keře a kondenzuje na řasách takže se cítím bezdůvodně dojatá, s vlhkýma očima. Kolem poledne potom námraza postupně odtává a kape na trávu a na chodníky a na kabáty kolemjdoucích. Moc jich ale kolem nechodí, všichni se schovávají před mlhou doma nebo se v ní už ztratili.

Podzim  je doba na procházky. Chodím a obdivuju se každodenním změnám scenérie, barevného ladění, světla. Možná proto je tak krásný, protože živé usíná, energie odchází a nelze to nijak zastavit. Nezbývá než pozorovat a užívat si tu nádhernou a velkolepou periodickou zkázu.

A pak se jednou, možná, slunce slituje a zpoza mlhy zahraje barevnou etudu a listy se roztančí bláznivou žlutou. 

Karneval.