Už jsou to tři dny, co jsem se vzbudila a zjistila, že je podzim. Dneska se projevil v plné nádheře, celý den je šero a prší. Ale počasí nás přeci nezastaví. Hrdinně jsem vzala vodítko a pes s nadšením vstal z pelechu netuše, co ho venku čeká.

Ještě jsme se nedostali mimo provoz a zasáhla nás věc naprosto nečekaná (tedy vlastně mě, pes si toho nejspíš ani nevšiml a pokud ano, stejně mu to bylo jedno), někde v okolí je dům topící kotlem. V Praze, kousek od mnoha novostaveb někdo topí uhlím. Bylo to, jako kdybych se vrátila v čase.

Najednou jsem byla malá holka a hrála s babičkou u ní v kuchyni šachy, chodila na procházky, sáňkovala s kamarády. Proud vzpomínek nešel zastavit a středobodem všeho byla babiččina kuchyně. Jak jsme s maminkou přicházely po tmě často zmoklé a zmrzlé od vlaku a vítala nás babička s horkým čajem, koláčem a teplou večeří. Jak jsem se vracela ze sáňkování nebo koulování, dávala schnout věci a dostávala teplý čaj, jak jsme hrávali šachy a později karty, když bylo venku ošklivo, nebo už padla tma. Jak jsme pekly cukroví. A ve všech vzpomínkách kuchyně a teplo, jak to z kamen, tak takové to lidské hřejivé. A podzim a zima voněly uhlím, čajem a něčím sladkým na zub.

Jen o kousek dál na nás mávaly karmínové hložinky a jasně červené šípky. Podzim. Procházka se nám protahovala, ani jeden netoužil jít domů. Pes si čuchal ve spadaném listí a mě stejně nečekalo nic než bedýnka s pohyblivými obrázky. Potkali jsme plácek s kaštany. Byly nádherné (ještě je nesklátila klíněnka, i když to nejspíš nebude dlouho trvat). Pršelo, ty krásné stromy se dotýkaly ocelově šedé oblohy a na zemi leželo spadané listí. Mezi listím se něco zalesklo a já objevila krásný velký kaštan s bílým srdcem. Neodolala jsem a domů odcházela s příjemně ztěžklou kapsou.

Zapadly za námi dveře paneláku a déšť, zima a vůně podzimu zůstaly venku. Se mnou tu však je větvička hlohu a hromádka kaštanů. Dívají se na mě vyčítavě. Odtrhla jsem je od podzimu, od listí, od deště a větru a nic jim nenabídla na oplátku. Omlouvám se jim a vysvětluji. Napsala bych jim píseň, ale nemám hudební sluch. Napsala bych jim báseň, ale neumím to. Udělala bych s nimi nádherné fotografie, ale neumím to (a navíc je fotoaparát rozbitý). Namalovala bych je, ale neumím do jednoho obrázku vtěsnat podzim, stejně tu nemám plátna a barvy. Vymlouvám se a sama slyším jak chabě to zní. Ony mlčí a jen jsou, němá výčitka bolí. Asi půjdu najít alespoň pero a inkoust, třeba pak budeme mít všichni klid.