Ukázka z knihy:

Bylo nebylo, nedávno tomu. Všechno se odehrálo jednoho nevinného večera, kdy holčička Natálka, která už ležela v postýlce, slyšela, jak se rodí nová pohádka.

„A o kom ta pohádka vlastně bude?“

„No,“ potáhnu významně z nezapálené dýmky. Nezapálené proto, protože před dětmi se nekouří. „Ty staré pohádky už poslouchat nechceš, a tak to bude pohádka nová. Bude to pohádka o Šídlovi a Teplomilovi.“

„Jé, to je fajn,“ tleskala Natálka nadšeně.

„Ano, myslel jsem si to.“

„A jak ti dva vypadají?“ zvědavě se ptala.

„Klid, všechno se brzy dozvíš, začínám totiž vyprávět.“

„A kdybys náhodou uprostřed vyprávění usnula, dopovím ti to zítra, nemusíš se bát.“

„To já neusnu, tati.“

To ti tedy takhle jednou nejednou žila byla bytůstka jménem Teplomil. Vznášela se na palouku u lesa asi dvacet dva a půl centimetru vysoko, usmívala se na červánky, které ji hřály a rozechvívaly v ní všechny smysly i nesmysly, rozseté po celém širém těle.

A jak se Teplomil narodil? Jednoho krásného dne se odněkud odpařil, potom se vznesl a už zůstal viset. Díky tomu nepotřeboval nohy. Měl jenom dvě baculaté ručičky. Na dobráckém obličeji mu zářila dvě očka, nos rozpláclý mezi nimi jak knoflík. Brady měl Teplomil hnedle tři. A uši všude po celém těle. Díky tomu dobře slyšel.

Tahle zvláštní bytůstka si jednou na začátku léta povzdechla: „Cha, hochu, co ty víš, jaký je svět? Už tě nebaví se tady nad paloučkem vznášet. Vydej se do světa! Něčemu se naučit, u něčeho být, něco vidět, co bys pak mohl doma vyprávět.“

Takže takhle, sám se sebou rozmlouvaje, rozhodl se učinit hned, k čemu se rozhodl. Naslinil prst, aby zjistil, odkud vítr vane, a pak volným tempem odplul ladně směrem na jih.

„A kde je Šídlo?“ vyzvídala Natálka.

„Jaké Šídlo?“

„Slíbil jsi přeci, že pohádka bude taky oﾠ Šídlovi.“

No, to je pravda. Na Šídla jsem trochu pozapomněl. Kde by mohl být? Slib se musí dodržet. Podíval jsem se z okna a to mě osvěžilo pro další vyprávění.

V té době, avšak na jiném místě, ani ne tři hodiny jízdy unaveným koněm, v jednom malém domečku se zrovna netrpělivě vrtěl Šídlo. Vrtěl se uprostřed tmavé místnosti s malým okýnkem, stolkem, rozvrzanou židlí, lampou vysokou jako hubený člověk a také nahou krejčovskou pannou. Ano, navzdory svému jménu provozoval řemeslo krejčovské. Nástroj šídlo totiž, pokud to, Natálko, nevíš, používá obuvník.

Šídlo by rád do něčeho píchl, rád by něco spíchl, jenomže nebylo co. Neustále z okýnka vyhlížel, nejde-li si k němu nechat ušít šaty nějaká paní nebo alespoň slečna, ale nikdo nešel.

Co dělat, když není co dělat? Šídlo se pokusil usadit se na židli, ale hned zase vyskočil. Kdosi totiž zaklepal.

Bylo to velice jemné zaklepání, že chvíli myslel, jestli snad nemá jenom nějaké halucinace. Byl už vyskočený, pár kroků od dveří, ale přesto se zdráhal jít otevřít. Popadl ho totiž najednou strach, aby to nebyl docela obyčejný omyl.

Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát o poznání hlasitěji. Šídlo hbitě přiskočil a otevřel dvířka. Venku stála dívenka, že kdybyste foukli, tak... tedy asi by se nic nestalo.

„Ále, to jste vy?“ podivil se krejčí.

„Mohu s vámi mluvit, pane Šídlo?“

„Ale jistě, ale jistě,“ koktal rozčilením, „pojďte prosím dál. Co vás ke mně přivádí, takhle pozdě večer, princezničko?“

„Víte, pane Šídlo, můj královský papá pořádá za týden ples na moji počest.“

„To je skvělé, to je skvělé, vaše Počest si to jistojistě zaslouží,“ jásal krejčí, patrně přehlédl princeznin smutný tón.