POLSKO - střípky z cest
Kolobrzeg
Poloopuštěná letoviska při baltském pobřeží působí vykřičeně. Pozůstatky socialistické architektury v podobě obrovských hotelů, pomníků, betonových domů vykřičenost místa umocňují. Stánkaři s nejrůznějšími cetkami a kýči lemují ulice a mořské promenády. Na nich důchodci. Za pásem borovic hukot moře a křik racků. Stmívá se a v šeru blikají barevné suvenýry jako neony reklam. Starý pán s červeným svítícím srdcem v klopě – neodolal vemlouvání trhovců. Míjíme stoly plné nejrůznějších škeblí, mušlí, lodiček, figurek námořníků, předmětů z jantaru, teplých ponožek a anoraků. Slunce zapadá nad pevninou. Na hladině moře se v pravidelných intervalech odráží proud světla z majáků.
Trzebiatow
V úzké boční ulici jednoho přímořského polského města stojí dům. Jeho stáří, skryté pod patinou šedavé omítky, prozrazuje starobylá freska. Sgrafit velkého slona a muže s mečíkem. Obraz zvířete působí cizokrajně v končinách severního Pobaltí. Slon je obrovitý a kulatý jako balón. Jako by se měl každou chvíli vznést a odletět spolu s tažnými ptáky do teplých krajů. Prý tudy kdysi putovala sloní karavana, traduje se. Neznámému umělci učarovali chobotnatci natolik, že jednoho z nich zachytil na zdi. Od té doby upomíná na onu dávnou pouť. Za celá staletí se nenašel nikdo, kdo by tuto nezvyklou sloní epizodu zamaloval. Dodnes překvapuje poutníky, kteří zabloudí do odlehlé ulice. Sloní zjevení. Záblesk nečekaného.
Slowinski park narodowy
V rovině jedno z mnoha morénových jezer – Lebské. Ukryté za stěnou vysokého rákosu, který celé jezero lemuje. Stvoly šustí ve větru, hladina se stříbřitě leskne. Osamělý rybář na dřevěné lávce zkouší své lovecké štěstí. Celistvost vodní plochy narušují malé ostrůvky zeleně. Za hranicí jezera vyčnívají bílé hory písku navátých dun. Moře tušené na horizontu.
Kousek od jezera leží stará rybářská vesnice Kluki. Před očima černobílá mozaika hrázděných domků s rákosovou střechou. V jizbách podlaha z udusané hlíny, nejnutnější kousky nábytku, nářadí. Za domy – na větvích a plotech – rozvěšené rybářské sítě.
Večerní světlo čaruje s krajinou. Mění její tvář. Písek střídavě hasne a září. Stromy vrhají stíny. Jemné nerovnosti vytvářejí stínové obrazce. Stojíme na duně a rovinatou krajinu máme u nohou. Svět zůstal pod námi. Slunce zapadlo. Bílá se změnila v šedou.
Bílý písek. Jemná zrnka tančí ve větru tanec smrti, předzvěst zániku všemu živému na pobřeží. Stěhovavé duny se zakrajují do krajiny. Pohřbívají vřesoviště, stromy, i celé vesnice. Ze záplavy bílé ční uschlé větvě mrtvého borovicového lesa. Prudké poryvy větru uvádí duny stále do pohybu. Písek se sprašuje, zavívá stopy, vytváří obrazce. Bílé hory písečné hmoty ční z ještě živé zeleně lesů. Nic není pevné. I smrt má děj, odvíjí se v několika partech. Umírání. Pohřbívání. Proměna. Vrstvení minulého. Míšení s přítomným. Písek tančí tanec smrti a moře k tomu hraje divoké melodie.
Poryv za poryvem
vlna za vlnou
duna duní v hlavě.
Dutost prostoru uvnitř i vně.
Stisk ruky – pevný bod.
Ještě nezmizet.
Ještě chvíli zůstat.
Vklínit se do času.
Být.
Poryv za poryvem
vlna za vlnou
duna duní….
I ty jsi proměnou.
Tvá ruka však pevný bod mého žití.
Osamělé nekonečné pláže. Oblázky různých barev a tvarů. Kmeny stromů vyplavené na břeh. Rackové. Odrážejí se ve vlhkém písku jako v zrcadle. Netečné siluety. Občas se na svých tenkých červených nožkách rozběhnou proti větru a těžkopádně vzlétnou. Visí ve vzduchu nízko nad hladinou jakoby každou chvíli měli spadnout. Moře má šedozelenou barvu, zpěněné vlny se s hukotem rozbíjejí o pobřeží. Vítr víří zrnka prachu, běží po vlhké pláži v cárech, které připomínají mlhovinu.
Rozewie, Jestrzabi gora, Hel (nejsevernější bod Polska)
Stoupáme po točitém schodišti věží majáku z patra do patra. V každém kousek námořnického světa. Lodě. Zmenšené makety různých majáků. Měřící přístroje. Světelná zařízení. Místo oken kruhové výseče jak v kajutách na lodi. V plechové věži kvílí meluzína. Obrovské světlo majáku láme odraz okolního světa do mnoha obrázku jako krasohled. Pod námi zelená a modrá na obzoru. Silueta poloostrovu Hel zakroucená jako plazící se had.
Gdaňsk
Přístavní město plné překvapení. Cihlové kostely, staré mlýny, úzké hansovní domy s pestrobarevnými fasádami a zdobenými průčelí, radnice se starými hodinami, kašna s Neptunem a na břehu řeky symbol města – Labutí bašta.
Dřevěná stavba se systémem kladek sloužící k nakládání a vykládání lodí. Na řece repliky starých korábů se sochami na přídích. Za hranicí starého města jako memento druhé světové války polorozpadlé domy. Rozvaliny. Stěna z okny jako děravá opona. Průzor do minulosti, kdy 2/3 města ležely v troskách.
U lodějnic památník a muzeum Solidarnosti. Tři sloupy na jejichž vrcholu visí kotvy a kříže. Připomínka boje za svobodu. Na zdech pamětní desky svědčící slovem i obrazem o bezpráví komunistického režimu.
V podzemí muzeum nedávné zvůle. Šedé stěny navozují tíseň. Vystavené předměty mají pro pamětníky minulého režimu určitý stupeň důvěrnosti. V mysli zasuté obrazy z dětství ožívají. Prázdné regály obchodu, stará váha, kasa, láhev na mléko. Nábytek z umakartu. Nevkusné oblečení. Šeď uniformity. Šeď ustrašených a mlčících davů. Šeď stejného názoru. Šeď stejných podmínek pro všechny. Šeď, kterou nelze opustit. Ze strachu ponejvíce. O život. O budoucnost. O blízké.
Videa vrací v čase do roků, kdy se proti šedi režimu a nesvobody začaly ozývat kritické hlasy.
Rok 1970. Krvavé potlačení první vlny kritiky a odboje dělníků. Čtyřicet dva zastřelených. Mezi oběťmi náctiletí. Ještě skoro děti. Iniciace boje za lidská práva a svobodu zaplacená lidskou krví. Oběť nevinných za vinu druhých.
Srpen 1980. Stanné právo. Demonstrace. Třesoucí se záběry laické kamery. Němé svědectví o brutalitě a nelidskosti. Policejní auta najíždějící do davu. Člověk úmyslně přejetý. Tělo mizející pod koly, rotující mezi koly auta a nakonec bezvládně ležící na silnici. Vodní děla. Obarvená voda jako poznávací znamení. Prchající dav. Lidé ležící na zemi v panice pošlapáni lidmi na útěku. Těžkooděnci nemilosrdně rozdávající rány pendrekem. Krvavé tváře. Výstřely. Rány. Křik.
Baltská kosa a Stutthof
Poloostrovy (kosy) jako chapadla pevniny vybíhají do moře. Na jedné straně divoké pobřeží, na druhé klidná zátoka. Vesnice se starými rybářskými domky. Vyřezávané verandy a štíty domů. Borovicové lesy s měkkým mechem. Vřesoviště. Slunce a hlas moře.
Na mýtině u lesa osamělá vilka. Z oken povlávají záclony, v upravené zahradě kvetou růže. Koho by napadlo, že kousek od hlavní cesty, za zahradou poklidného lidského obydlí, leží koncentrační tábor Stutthof, místo konečného řešení nejen pro Židy, ale zde především pro Poláky a politické odpůrce nacistického režimu. Zmenšená Osvětim či Majdanek. Tábor smrti ukrytý na cípu odlehlé pevniny. Ostnatý drát a dřevěné baráky. Krematorium. Šibenice. Koleje s nákladním vagonem. Továrna na zbraně. Koncentrace zla, z které nelze uniknout. Hory bot a botek. Fotografie obětí. Fotografie polských učitelů a lékařů kopajících hrob a posléze střílených na jeho hraně do týla. Fotografie přeživších pochody smrti. Tváře před cestou a po ní – proměna vzhledu k nepoznání. Z kyprých tvarů vychrtlé hnáty, místo bohaté kštice holá lebka, z mladé dívky stařena… Chodíme po zemi nasáklé krví a smísené s prachem z lidských těl.
LUBLIN
Vstup do starého města otevírá zámek se starou kaplí. Na střeše osvícené sekery, snad symbol moci či vítězství. Úzké uličky a domy s malovanými fasádami. V katedrále šeptající sakristie.
Majdanek
Za městem koncentrační tábor Majdánek, druhý největší po Osvětimi. Pohltil bezezbytku celou chasidskou komunitu Haliče. Tři statisíce Židů z Východu. Z dávného centra chasidských Židů nezbylo nic. Jen těch pár dřevených baráků obehnaných ostnatým drátem, strážní věže a komín krematoria. Ponurost místa umocněná černými krkavci.
Barák plný starých bot všech velikostí a tvarů.
Barák s vlasy.Baráky se sprchovými kropítky bez vody a kohoutků.
Pitevní stůl pro zlatokopce hledající cennosti v lidských útrobách.
Pece s kapacitou tisíc lidí denně.
Památník v podobě velké urny plný prachu obětí.
Kříže se jmény míst, odkud oběti do Majdánku přišly.
Celoplošné pokrytí světa, vraždění bez hranic a omezení.
KRAKOW
Nad řekou,která meandruje kolem městských hradeb, hrad Wavel. Seskupení věží, kaplí, kostelů a hradních budov z červených cihel. Věže různých tvarů a barev. Goticky štíhlé i barokně buclaté, měděné i zlaté, s průčelím, jenž připomíná cimbuří.
V ulicích města pestrá směs lidí. Místní, cizinci, mladí, staří, kaleidoskop tváří v pohybu. Kostely na každém kroku. Františkánský, dominikánský, s dvory a podloubími i bez nich. Uvnitř temné interiéry. Černý mramor, rudý mramor, zelený mramor. Stropy v modré, poseté hvězdami. Tváře světců ztrácející se ve stříbře a zlatě, obrazy s výjevy vytepanými v drahém kovu. Kříže s umučeným. Kříže s drahokamy. Kříže zející prázdnotou. Mezi chodci se kmitají hábity jeptišek různého věku. Některé s tváří madony jsou krásné, usměvavé, mladinké.
Na náměstí stará tržnice, vedle ní věž, pod ní bronzová hlava bez těla od japonského sochaře. Úzkými očními štěrbinami vniká světlo do hlavy. Z hlavy výseče okolí. Otvor připomínající porodní cestu, průsvit k prvnímu kontaktu se světem. Oční důlky jako okénka z vězení těla kudy duše, já, moje podstata ohledává vše vnější. Stará universita se studnou na nádvoří.
Kavárny s patinou starých časů. Kamelot, Singer, Alchymia, secesní. Prošlapané dřevěné podlahy, staré kusy nábytku, výklenky plné starých knih, mihotající světlo svíček, dřevěné sochy, mlýnky, hmoždíře, kameninové hrnce, petrolejové lampy a nad vším vůně tabáku a kávy. V mléčném baru tradiční kuchyně. Ukrajinský boršč, pirohy s masem a tvarohem, bigos, bramborové placky, pohanková kaše. V hospodách zázvorové pivo, studené i ohřívané.
Židovská čtvrť Kaziměř je plná synagog. Templ z 18. století. Izákova synagoga. Stará synagoga. Odraz šikmých střech v loužích na chodníků. Předměty připomínající židovský kult i tradice. Obrazy židovských umělců zachycující Halič před holokaustem. Na nich dřevěné vesnice, řemeslníci, muzikanti, slavnosti i scény ze všedního života. Smutné pohledy černých očí. Pejzy. Kaftany. Černobílé pruhy modlitebních šál. V oleji zachycená minulost. O kus dál stopy v kameni. Židovský hřbitov se starými náhrobky. Kamínky na pomnících ztělesňující modlitbu, přání.
Na okraji města Schindlerova fabrika na emaily. Lipová 4. Záchrana pro Židy figurující v Schindlerově seznamu. Záchrana v podobě několika vagonů vlaku. Jmenný seznam zachráněných z pekla. Kapka štěstí v moři utrpení odsouzených k zániku.
ZELOW
Městys s vyhasínající českou menšinou. Kostel upomínající na české Bratry, exulanty z pobělohorských dob. Přetrvávající důraz na kalich, Bibli a úctu k předkům, předsudečné vnímání kříže. Pamětní desky věnované Husovi a Komenskému. Plechové nápisy z rakví se jmény bohatých. Narodil se… Přestal žít… Dožil… Skonal…
Upínání k minulosti, snad ze strachu z budoucího. Umírající hřbitov.
Rozpukané náhrobky, popraskané desky s nápisy, mechem zarostlá písmenka. Oválné fotografie z počátku století. Z hrobu trčící tabule: k likvidaci. Znásobená smrt. Smrt lidí, jména, paměti, hrobu.
Fotografie: Timea a PPP
