Přichází čas, abych se s vámi podělila o malý vánoční příběh týkající se zázraku zrození nového života, či spíše životů tří. Posaďte se, nalijte si svařáček nebo kafíčko a nechce se provést příběhem o ...... chvíle napětí..... morčatech. 

Letos v létě jsme jako správní rodiče usilující o psychologický a emocionální rozvoj svých dětí zařadili do výchovy téma "láska k přírodě a živým tvorům". Co to obnáší? Pořídit do rodiny zvířecího mazlíčka. Osobně mám ráda kočky, nicméně mě sužuje nepříjemná alergie na tyto nezávislé tvory. V naší rodině jsme získali zkušeností se psem, který začal své paničce (mé mamince) nemilosrdně vládnout železnou packou. K snídani si žádal housku namazanou marmeládou, nejlépe meruňkovou. K obědu spořádal knoflíky a výplň paniččina kabátu a k večeři si toužil sám připravit černého knírače z chalupy od lesa.  Na procházce šel vepředu sípající pes s fialovým jazykem visícím k zemi a krví podlitýma očima, pak dloouuuhé vodítko a na jeho konci bezmocně vlála panička. Pokud se na obzoru objevil muž, žena, dítě nebo jiné zvíře, musela omotat sebe i vodítko kolem nejbližšího stromu. Moje maminka by sama mohla napsat obsáhlou knihu s barvitým líčením  nejrůznějších příkoří, které jí ten jinak docela milý boxer působil. Obzvlášť na sněhu a ledu to byly trapasy opravdu výživné.  A to nezmiňuji hluchého, poloslepého a psychicky lehce labilního kokra, kterého vlastnila rodina mého muže. Ne ne, na pejska opravdu ještě duševně ani fyzicky zralá nejsem. 

Křeček prý kouše, had je dlouhý a tváří se divně, fretka žije hlavně nočním životem, z hmyzu snesu akorát berušku,  králíka, kterého měli sousedi, se jejich děti bály.  Želva není zrovna akční, pták v kleci je chudák, rybičky se špatně převážejí. Manžel s láskou vzpomínal na své morče Fištu, kterého si v dobách, kdy byl malým klučinou nesl v kapse domů od chovatele,  k truhláři chodil pro piliny na podestýlku a měl ho v malém akvárku, kde si ho opečovával. A morče pískalo radostí, když přišel domů a bylo chytrým a družným mazlíčkem  - než ho zakousl pes rodinných přátel. 

Mazlíkem naší rodiny se tedy mělo stát morče. JENŽE, ono být dneska morčetem není taková prča, jako to bylo před 30 lety. Dnes morče nemůžete šoupnout do akvárka, protože kolem něj neproudí čerstvý vzduch. Morče musí mít nějaký životní prostor, podle organizace na ochranu zvířat by jedno šťastné morče mělo mít klec aspoň 80 x 90 cm. No, koupili jsme o něco menší, zato opticky krásnou, dřevěnou a technologicky nadupanou. Integrovaný domeček, misku, záchůdek, podavač na seno, pítko, hračky pro rozvoj kreativity, tunýlek, pamlsky pro případ, že morče projeví známku geniality, která by měla být odměněna. Zakoupili jsme i skříňku pod klec, u které jsme museli upravit rozměry, ale aby ladila s naším interiérem. Do skříňky dřevěné boxy na krmivo. Muž objednal dvacet kilo voňavého sena z Vysočiny, deset kilo pilin na podestýlku a po důkladném průzkumu i balík granulí a menší balení hráškových sušených křupek, po kterých se prý mohou morčata utlouct, aby se naučila jíst z lidské ruky a byl tím navázán obohacující kontakt mezi oběma živočišnými druhy. 

V den D jsme zašli do blízkého zverimexu pro morče. Měli pár prťavých kousků namačkaných v domečku. Vybrali jsme si samici, slečna prodavačka koukla morčeti na podvozek, určila, že je to samice, přikoupili jsme přepravku - růžovou, pro samici - a samice jela domů. Její bílá tvář a decentní černohnědé flíčky po těle jí předurčily jméno Vločka. Starý dobrý Fišta mého muže byl přátelský mazlík a byl jen jeden. Chyba. Morče je tvor společenský, žijící v tlupě a pokud chcete mít opravdu štastné morče, musí mít kamaráda. Jsou země, kde mít jedno morče jest ilegálním zločinem a je VŽDY třeba mít dvě. Vločka byla smutná a plakala a naše srdce byla celá rozměklá, tudíž jsme druhý den zamířili opět do zverimexu pro kamarádku. Tentokrát jiná slečna prodavačka brala morče po morčeti, zmáčkla ho určitým způsobem na bříšku a pokud něco vylezlo, byl to samec. U jedné nic nevylezlo, tudíž to byla samice a byla předurčena státi se společnicí naší Vločky. Dostala jméno Mušle. Vločka byla velice spokojená, začala velice rychle pobíhat a pečlivě Mušli studovat. Zezadu. Pak si vlezli do domečku a byl klid. 

Začala zvířecí rutina. Dítka odpoledne mazlila morčata, zatímco my jsme sbírali bobky a vybírali pročůrané piliny. K celkové morčecí výbavě přibyla venkovní klec, aby naše samice mohly spolu běhat na vzduchu a ožírat traviny přímo u zdroje. Naše venkovní klec s morčaty se stala přitažlivou 3D obrazovkou pro sousedovy kočky, takže jsme každou chvíli vybíhali z domu s postřikovačem na rostliny a zaháněli kočky bojovými stříkanci. Morčatům se dařilo dobře, rostla jako z vody, trávy, granulí a kousků zeleniny. Až jim začala být klec malá. 

Podle organizace na ochranu zvířat by DVĚ morčata měla mít prostor 80 x 120 cm. Vážení přátelé, můj pracovní stůl má 60 x 100 cm a vypadám jako nejmíň 85 morčat. Hodně přežraných. S jemným pocitem nespravedlnosti jsem zírala, když manžel objednal domů - DVOUPATROVOU klec. Obě patra spojuje rampa s odpočívadlem. Na podlahu na okraji horní části klece nedosáhnu ani já, natož děti. Naše dvě myši mají svůj vlastní Buckinghamský palác. Dvě pítka, několik slaměných schovávaček a výhled na televizi. Dětem místo Večerníčka pouštíme na Youtube klipy o chování morčat a chování k morčatům. Hlavně jim nesahat na zadek a NEJEČET. Což jsme vysvětlovali pokaždé, když holčičky začaly ječet: "Jééééé, Vločule má pindíííííík, je to pindíková Vločka, mamí, koukej!" Já jsem je okřikovala, aby nekecaly, kdo ví co vidí a navíc jsem, jako vždy, měla bambilion jiných věcí na práci, než koukat morčeti na podvozek.  Ale Mušle začala tloustnout. No, s podzimem já přibírám taky, medvědi též, prostě se chystáme na období zimního nedostatku (hlavně o Vánocích, že?).  Tráva na naší pidizahrádce se už nedala ani stříhat, už tam není co. Nezbylo než začít chodit pro dítko do školy s košíkem a zahradními nůžkami v ruce a cestou zpět to vzít přes park, tam je ještě tráva  pěkná a šťavnatá.  Když jsem s košíkem přišla do školy poprvé, školník na mě zahulákal: "Co to neseš v tom košíku?". Zařvala jsem zpátky  "Čéče, potřebuju trávu, a hodně!". My tu na sebe takhle řveme. Ale neřvala bych asi tolik, kdybych věděla, že tam za rohem hlídkují u přechodu naši městští strážníci. Mluvit před školou o trávě, toť stejné jako řvát slovo "bomba" na letišti. Obě ramena spravedlnosti mě pak nenápadně vizuálně překontrolovala, když jsem stříhala v parku zelené krmivo do košíku, čímž doufám, že jsem vyřazena z podezření, že náležím k pobočce drogového kartelu, který svádí místní nevinnou mládež na scestí. Ta tráva z parku není ledajaká. Jestli jste ještě nikdy neviděli, jak vypadá "revitalizovaný" zámecký park po injekční stříkačce 48 milionů korun z fondů EU, přijeďte se podívat k nám do Dolních Počernic na výlet. Ale nejlépe na jaře nebo v létě nebo na podzim, než opadá listí ze stromů. Budete plní dojmů. 

Já jsem také plna dojmů, když plním košík zeleným krmivem i v prosinci. Mušle přibrala tak, že jsme si začali říkat, jestli na vtípcích našich dětí o pindících není nějaký kus pravdy. Jenže, když dětem připadá vtipné jen to, co se týká orgánů, o nichž se v běžné společnosti nemluví, u slova "zadek" se prohýbají smíchy a když vidí záchod, málem si cvrnknou nadšením, pak už se prostě některé věci pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jako když si moje menší dítko hraje s panenkou a pozpěvuje: "zadek padek, doprpadek....." v nekonečné litánii. Nechceme jim to nějak vehementně zakazovat, máme strach, že by pak nastoupil ještě nějaký průraznější kalibr dětského humoru, v tomhle jsou mláďata neobyčejně vynalézavá. V roce 1984, to mi bylo osm,  připadalo mi neobyčejně vtipné, když kluci označovali ženské ňadro výrazem "Pershing". Pamětníci vzpomenou, jak jimi dělal Ronald Reagan bububu na východní blok, pro mladé připomenu, že se jednalo o americkou balistickou střelu. Zpětně si říkám, jak jsme byli sakra politicky uvědomělí, že jsme znali název nějaké nepřátelské rakety. Moje osmileté dítě dnes nemá o balistických střelách ani ponětí. Ale zase pozná morčecího samce. Zadek padek doprpadek. 

Zpět k tématu. V pátek 8. prosince se to stalo. Balím si balíčky na odeslání, muž si nese do pracovny hrnek kafe a cestou kolem Buckinghamského paláce najednou řekne: "Hele, máme mimina....". A opravdu, u Mušle leželi tři malí hlodavci, jeden hezčí než druhý. Hned jsme aktivovali strýčka Googla, aby poradil, co máme dělat. Vzhledem k tomu, že miminka byla čisťoučká, olízaná a cucala mlíčko z "Pershingu" své matky, odpadla naštěstí fáze resuscitace mláďat, jejich čištění a následná člověčí péče. Vzhledem k tomu, že Mušle všechno zvládala v pohodě sama, nechali jsme ji i s mláďaty být na pokoji a v klidu a děti měly zákaz ječet. Uznali jsme naši chybu a přiznali, že Vločka asi bude Vločák. A Google radil Vločáka okamžitě separovat, neb po porodu začíná do dvou hodin u samice opět říje, která může trvat dva dny a to by při Vločákově temperamentu asi nezůstalo bez odezvy. Navíc, pokud by se do situace vložila organizace na ochranu zvířat, mohlo by dojít  k vystěhování naší rodiny do parku, kde bychom všichni neustále stříhali trávu pro neustále se množící morčata, která by obsadila kompletně náš dům, aby měla dost životního prostoru pro rozvoj své kreativity a stala se OPRAVDU šťastnými morčaty. 

Tři morčecí miminka.

Vločáka jsme vyhnali do horního patra Buckinghamského paláce a zablokovali vstup na rampu do dolních komnat. Říje u Mušle asi začala, protože Vločák naprosto zešílel a snažil se prokousat skrz mříže. Kvíkal, pištěl a chtěl dolů za svojí samicí. Pud jím zmítal až nám to rvalo srdce, ale povolit jsme v rámci záchrany našeho vlastního druhu nemohli. Vločáka miluje naše mladší dítko, poslat pryč ho nemůžeme, nezbylo než rychle před Vánoci najít pana doktora, který by ho toho  destruktivního množícího pudu zbavil. Naštěstí se podařilo, pan doktor z Vločáka udělal zase Vločku a už může být s rodinou, aniž by ohrožoval svou přízní Mušli či některou ze svých dcer (je-li tam nějaká). Problém je v tom, že za 5 týdnů od narození začnou mít schopnost množit se zase junioři. Zatím nevíme, které z miminek je samec a které samice, chováme je a mazlíme opatrně a až se naučíme tam speciální chvat, jak donutit tu "maličkatou věc" aby se nám ukázala, pak budeme moudřejší. 

Máma Mušle a jedno z miminek.

Nicméně stále nám někdo přebývá  - máme tu navíc tři morčátka, ještě pěknější, než jsou rodiče. Takže, kdyby náhodou někdo bydlel na východě Prahy a v přilehlých oblastech, máme od  půli ledna 2018 k mání pěkná, čistá, mazlená morčátka zvyklá na lidskou ruku a dětské hlásky. Takže pokud nemáte doma hada a toužíte po mazlíkovi, který je chlupatý a komunikativní a vegetarián, dejte mi vědět.  A tolik asi k zázraku zrození prosincových miminek, která se narodila naší morčecí mamině Mušličce a její souputnici genderově záhadné Vločce - která se zatím odmítá nechat fotit, ale však já jí jednou nachytám. 

Tak přeji všem pěkné oslavy zrození božího syna, který nám dal soucit, lásku a víru, že království boží je mezi námi. Narodil se v chlívku, tak myslím, že s vánočním úklidem to nemusíme nějak super přehánět. Tři králové dali  tři dary jen božímu dítku, tak to s dary všem kolem nás taky nemusíme přehánět (taky máte na půdě krabici označenou NH - neboli Na Ho..o ,kam se dávají dárky, pro které není upotřebení?). Obžerství je smrtelný hřích, tak nemusíme mít 15 druhů cukroví ne? Stejně všechno nesníme a stejně jsou tací, co přiberou ať už na to jídlo jen koukají, nebo ho dokonce ochutnají a pak pláčou nad výdělkem a dali by cokoliv za pár kilo dole. A tak hlavně klídek, nohy v teple, kochejte se elektrickými světýlky v oknech, svíčičkami v místnostech, dejte si do hrnku něco horkého a  dobrého na zahřátí, vychutnejte si pohádku nebo klidně i Vetřelce a hrajte si a nenechte se semlít vším "co by se mělo". Pěkné Vánoce vám přeji já i mí miniaturní strávníci z fotogalerie. 

Taky už vidíte všude morčata?