Už po pětadvacáté se v malém italském městečku Itri - ležícím mezi Římem a Neapolí - konala velká květinová slavnost u příležitosti svátku Božího těla - Infiorata. Se svým obrázkem Pražského Jezulátka se slavnosti zúčastnila i naše dcera a mě a manžela si pozvala na pomoc. A jak taková slavnost vypadá?  Podívejte se aspoň na fotografiích a třeba se vám to zalíbí a příští rok se budete chtít na oslavách podílet také. Je to totiž ohromný zážitek.

Slavnost se připravuje dlouho dopředu. Zájemci odevzdají někdy koncem března barevné návrhy svých obrázků, většinou s náboženskou tématikou. Pořadatelé vyberou ty nejlepší a začnou shánět květiny, kterých je potřeba opravdu obrovské množství. Asi týden před slavností se začnou scházet dobrovolníci a připravovat květiny - pečlivě je stříhají či otrhávají tak, aby ani lísteček nepřišel nazmar a aby získali co nejvíce barevných odstínů. Tak třeba z karafiátu jsou odstíny hned čtyři - okvětní plátky, střed květu, kalich a stonek s listy. A protože to je opravdu pracné, pomáhá každý, kdo může - staří i mladí, muži i ženy, dokonce i maličké děti ještě v kočárku. Někdo tím tráví celý týden, někdo se staví jen na chvilku - třeba kluk se slečnou, když jdou na rande. Někomu to jde rychleji, jinému pomaloučku - třeba malým slečnám, které si při trhání okvětních lístků musí říkat pořád dokola "má mě rád, nemá mě rád,...". To ale nikomu nevadí. A kdo přijít nemůže, pomůže i jinak - finančním darem, potravinami ze svého obchůdku na občerstvení a podobně.

A kdo nemůže pracovat společně s ostatními, vezme si pár květin třeba před svůj krámek a pracuje při čekání na zákazníky. Takové obrázky můžete vidět po celém městečku celý týden.

Připravené lístečky, pečlivě roztříděné, se z celého městečka odvážejí do školní tělocvičny, kde je přeci jen trochu chládek. Tam se připravují pro jednotlivé obrazy.

V sobotu večer jsme si trhání a stříhání lístečků také vyzkoušeli. Skoro o půlnoci jsme si ale museli jít předkreslit obraz na silnici - někteří ale pokračovali snad až do rozednění.

A v neděli v šest ráno jsme si vyzvedli ty "své" kytičky a pustili se do práce.

A že nás té práce čekalo opravdu hodně! Každý obraz má totiž velikost 4 x 7 metrů a ještě asi půl metru široký zelený rám kolem dokola. Ale za ranního chládku práce docela rychle přibývala.

Někteří zvolili jinou techniku než předkreslení obrazu přímo na silnici. Třeba slepili předem spoustu balících papírů, obraz na ně předkreslili a tak na silnici nalepili. Nebo si nechali obraz zvětšit a vytisknout na kopírce - jistě není jednoduché zvětšovat obrázek z formátu A3 na rozměry 4 x 7 m a slepovat dohromady jednotlivé listy.

S přibývajícím sluníčkem začínala pálit ramena a bolet záda i kolena. Ale polevit jsme nemohli - jezulátko jsme skládali jen ve třech a v poledne muselo být hotovo. Na některých obrazech se střídaly celé rozvětvené rodiny nebo školní třidy. Ale věřili jsme, že i tak to stihneme včas.

A krátce po poledni bylo skutečně všechno hotovo.

Každému obrazu se dostalo požehnání a autorovi zaslouženého poděkování.

Už jsme se těšili na dobrý oběd a pořádně dlouhou italskou siestu.

Po ní se konalo procesí z místního hradu doprovázené krásným zpěvem a se zastaveními u malých oltářů a dalších květinových obrazů tentokrát už ne v celém koberci, ale pouze jednotlivě po městě.

Procesí prošlo kolem květinového koberce - přímo na něj mohl vstoupit jen biskup a malí andílci.

Na mši do kostela přišli skoro všichni a městečko se na chvíli vylidnilo. Jen z oken a balkonů povlávaly sváteční - většinou bohatě ručně zdobené a z generace na generaci předávané - ubrusy, vyvěšované při podobných příležitostech.

Hned po mši ale všechno rázem zase ožilo. Někdo zůstal v hospůdce dole ve městě, jiní se vrátili do staré části pod hrad, kde ochutnávali v hospůdkách místní speciality připravované v takovéto sváteční dny, zapalovali svíčky u obrazů, povídali si či jen tak pozorovali ruch kolem sebe. 

Plné ulice či uličky byly až do hluboké noci. Ale všechno má svůj konec. A konec mají i krásné obrazy - za ranního rozbřesku vyjedou úklidové stroje a v pondělí ráno jsou ulice jako jindy. Jen pár dnů budou ještě auta jezdit po předkreslených obrázcích. A lidé začnou vymýšlet, jaký obraz poskládají příští rok.

Děkuji vám za návštěvu tohoto blogu, snad vás zaujal a dozvěděli jste se něco nového a zajímavého. A děkuji i své dceři, že mě a manžela pozvala a že jsme si při tak zajímavé práci mohli hrbit záda a spálit ramena. Opravdu to stálo za to, zážitky máme obrovské a nezapomenutelné.

Trochu se omlouvám za kvalitu fotografií. Nejdříve na focení nezbývalo moc času a když čas byl, chyběly zase síly. A občas také fotoaparát dostal pořádnou mokrou spršku, protože místní hasiči museli obrazy (a s nimi i ty, kteří je vytvářeli) od rána neustále rosit - a ne vždy se mi podařilo s foťákem rychle utéct.