Říká se, že v hlubokém lese žije liška, která nikdy nechodí stejnou cestou dvakrát. Nikdy ji nespatříte na stejném místě.

Ne proto, že by se bála.

Ale protože dobře ví, že některá místa jsou krásná právě jen jednou.

V korunách stromů si schovává svá tajemství, v listí zapomíná starosti a když se slunce začne sklánět k obzoru, vydává se na svou tichou cestu lesem.

Na srsti má barvu podzimního listí, v očích malý kousek zlata a kolem sebe si nechává růst větvičky, květy a listy. Jako by celý les chtěl jít s ní.

A jednoho dne se rozhodla, že jedno ze svých tajemství svěří člověku.

Neukryla ho pod kámen.

Ani do dutiny starého stromu.

Ukryla ho do batohu.

A od té doby může její tajemství putovat s tebou.

Možná v něm najdeš odvahu vydat se vlastní cestou.

Možná chuť trochu zpomalit, zastavit se a jenom se dívat.

A možná jen připomínku, že nemusíme chodit stejnou cestou jako všichni ostatní, abychom došli tam, kam chceme.

Protože každý máme svůj vlastní les.

A svou vlastní lišku, která nám občas pošeptá:

„Neboj se jít svou cestou.“