Příběh staré lavičky
aneb lavička vypravuje:
Stojím. Sama v altánu a sluneční paprsky dopadají na moje sedadlo a příjemně hřejí. Je totiž léto a to mám ze všech ročních období nejraději.
Zimu nesnáším, protože je dlouhá, jsem opuštěná, mrznu a ještě na mě sněží.
Tak tohle jsem já v plné své kráse.
Než se usadí sestry Julča s Tončou, tak přeze mě přehodí dlouhý pléd, rozevřou slunečník a přinesou si sebou lahodný šálek čaje, který nesmírně krásně voní.
Velice ráda jim posloužím jako odkládací pult, protože vím, že za chvíli nebudu sama, poněvadž Julča s Tončou si přijdou posedět a vypít ten lahodný čaj který si zde připravily.
A co že to mají v tom košíku? Koláče? Néééé, bohužel taky jsem si to myslela. Tam má Tonča to své šitíčko.
A tady je můj první hovitel, sice toho moc nenamluví, ale aspoň mi dělá tichou společnost.
Je to kocour Felix, který se tady strašně rád vyhřívá na sluníčku, ptáčci si prozpěvují a vše kolem hezky kvete a voní.
Tak to jsou ony, sestry co mě za každého slunečného počasí navštěvují.
Julča je ta vlevo, co si čte knihu a má Felixe na klíně. Jakmile začne číst nahlas, tak strašně ráda si poslechnu celý příběh až do úplného konce a myslím si, že nejsem jediná co propadne Julčinému čtení.
Tonča ta zase hrozně ráda vyšívá.
Už toho tolik vyšila, že to pomalu nemá kam dávat. Vyšila mi měkoučký podsedák, tak se s ním můžu nejen já chlubit.
Tonča je tady dnes sama. Julča se asi někde zdržela na nákupech, ale až dorazí, tak se všechno dozvím.
Sedí a zase něco vyšívá, růže kolem nás nádherně voní a ptáčci si prozpěvují.
Nětěším se na zimu, protože tady zůstanu sama a opuštěná.
