Povídka vzniklá společným psaním v klubu Klíčení. Chcete-li se přidat k tvorbě příběhu, vstupte do klubu.

 

Vítr fičel, mráz zalézal za nehty a Měsíc se schoval za mraky. V dálce vyli vlci, dost daleko od Christine a Johnyho.

Psi byli klidní, takže se i oni dva cítili být v bezpečí. Johny dal každému psovi jednu zmrzlou rybu a ty zbylé pro jistotu uvázal vysoko na strom, na dohled od srubu, kde zastavili na noc. Už se jim několikrát stalo, že zásoby našel medvěd, naštěstí byly cestou obchodní stanice, kde mohli doplnit zásoby. Christine vešla dovitř a pokusila se rozdělat oheň v plechových kamínkách.

"Měli bychom vzít na noc dovnitř alespoň Kitty," řekla Johnovi, který venku vypřahal psy. "Co nevidět bude mít štěňata. Nerada bych..."

"Psi se nemají rozmazlovat," vedl si Johny svou. Dobře věděl, že první štěně, které se narodí, obvykle v mrazu uhyne. Až ty další mají šanci přežít, a přežívá ten nejsilnější.

Jen Christine nechápala odvěký zákon přírody a drsného Severu.

Christine si pomyslela, že Johny by klidně mohl říct, že psi a ženský se nemají rozmazlovat, protože ani na ni v nejmenším nebral ohledy. Ale za to si můžu sama, tvrdila jsem, že jsem odolná, mráz mi nevadí, práce mi nevadí a tak dlouho jsem byla statečná, až mám, co jsem chtěla.

Rozdmychávala dál oheň, nějak se jí to nedařilo, a zamračeně přitom pozorovala Johnyho. Jo, pěkný chlap, urostlý, bohaté vlasy, a za sebou má bohatou rodinu a spoustu pozemků. Šikovný, se vším si umí poradit. To jí imponovalo.

Její otec byl opilec a k ničemu v potřebných pracích kolem hospodářství. Matka musela zvládat vše sama a Christine jako nejstarší dcera měla na bedrech celou kuchyni.

Když se jí provdala i nejmladší sestra, řekla si, že by měla myslet také na sebe. A zrovna v té chvíli potkala Johnyho, po uši se zamilovala a nenechala si ho vymluvit. Johny byl už také mužský v letech, měl nejvyšší čas převzít otcovo hospodářství, ale jeho krev dobrodruha ho hnala z místa na místo. Rodina doufala, že se sňatkem s pilnou a uvážlivou Christine usadí. Jenže on se místo toho odstěhoval na Aljašku, kde byl život zrovna tak tvrdý, jako za časů dawsonské zlaté horečky.

"Budeme chovat tažné psy," rozhodl tenkrát. "Dobrý pes do spřežení má na Severu cenu zlata."

Ve psech se Johny vyznal. Sám vedl chov, sám je cvičil a prodával je masherům, kteří vyhrávali závody.

Christine znala Kitty od chvíle, kdy ji jako malou chlupatou kuličku přivezl Johny na saních. Štěněti byly sotva tři měsíce a bylo to poprvé a naposledy, co se Kitty svezla.  Pod její matkou se prý na Yukonu prolomil led. Chovná stanice měla už tenkrát dobrou pověst a masher stejně nevěděl, co by s takovým drobečkem dělal.

Christine ji milovala jako vlastní dítě. To jim sice zatím Pánbu nenadělil, ale dvakrát ji to zrovna nemrzelo, protože jakkoli byl Johny praktický a bohatý, nebral by na ni v těhotenství a pak ani s dítětem sebemenší ohledy. Ani nechápal její potřebu navštívit starou matku a pomoci jí, kdyby bylo třeba. Dopisy každý týden matce píše, ale trvá věčnost, než psaní dojde domů za moře, a matka nikdy neodepisuje, ani neví, jestli někdy něco přečetla...

O to víc teď cítila s Kitty.

„Postarám se o ni i o její štěňátka!“

Táhlé vytí venku ji vyděsilo. Sebrala z police pušku a vyběhla do sněhu. Jaro se na severu ohlašovalo jen pomalu a váhavě, jeho první předzvěstí bývala právě štěňata. Jenže vlci to věděli také a proto si troufali. Vystřelila do vzduchu, odpověděla jí ozvěna. S petrolejkou v ruce šla prozkoumat, jak je na tom Kitty. Smečka se shlukla kolem ní, teplými chlupatými těly se snažila zahřát čerstvě narozený uzlíček. Christine věděla, že první štěně téměř nikdy nepřežije, a přesto sebrala sotva narozené štěňátko a šoupla si ho do záňadří. Kitty měla starosti s jeho sourozencem, který se právě dral na svět.

Nejraději by ji hned přenesla dovnitř, ale nešlo to. A tak jí alespoň pomohla přivést na svět ještě další dvě živá štěňátka. Poslední se narodilo mrtvé, bylo ještě ve vaku, o dost menší než ostatní, nemělo šanci. Mrňous za její košilí se měl čile k světu a teď byla tolik ráda, že ho zachránila! Posbírala ostatní štěňata, zavolala na Kitty a celé rodince ustlala před kamny na staré vlněné dece.

Christine se jako zázrakem povedlo rozdělat oheň, jakoby si i ten oheň přál, aby Kittina štěňata přežila. Venku vyla vichřice, Christine věděla, kdyby je tam nechala, nepřežilo by jediné. To také řekla Johnymu, když se vrátil z pochůzky se zastřeleným zajícem.  To bylo možné jen tady na severu! V Anglii bylo jaro dobou hájení!

 

"Řeka, kterou jsme dnes překročili, se rozvodňuje. Byl bych rád, aby pořádně mrzlo, jinak nás tady voda uvězní."

"Nemůžeme jít dál jinou cestou?" zeptala jsem se , zůstat v této studené chalupě se mi moc nechtělo. Ale zas kvůli štěňátkům...

Johny se mezitím sklonil k malým tvorečkům a trochu se rozněžnil.

"Upeč ho!" To byl jeho největší projev lásky, jaký dokázal projevit. Kdyby byl sám, určitě by nešel lovit zvěř a zalezl by ke kamnům a spokojil se se suchary a počkal na vlídnější počasí. Nebo aspoň na ráno, až bude světlo.

Zajíc byl po zimě vyhublý, naštěstí to nebyla samička a nečekala mladé...Christine si už pomalu zvykala, že smrt je zde součástí života. Upéct zajíce znamenalo stáhnout ho z kůže, kůži natáhnout na vrbové pruty a pověsit ji na trám, aby vyschla, vnitřnosti hodit psům (samozřejmě je dostala Kitty).  Hlavu hodila do hrnce na polévku, vytřela bříško solí a složila zajíce do pekáče. Dokonce objevila i pár stroužků česneku. Ve srubech podél cest bylo zvykem zanechat část zásob pro ty, kdo budou projíždět kolem.

Christine přemýšlela, co tady budou moci zanechat oni dva. Snad jen pár balíčků čaje. Johny se zašel podívat na psy a puškou opět odehnal drzé vlky, ačkoli byla Kitty i se štěňaty v bezpečí. Kupodivu nehudroval, že je rozmazluje. Do rána řekla stoupla a bylo jasné, že budou muset zůstat, dokud se vítr neotočí. na skutečné jarní tání bylo ještě brzy.

Johny byl nevrlý, neměl rád zpoždění. Když dojedli zajíce, nepovedlo se mu už nic ulovit a pět dní museli jíst jen suchary. I zásoby se tenčily, jen ryb pro psy bylo naštěstí dost.

Nenudili se, jak by se mohlo zdát. Však jen toho dříví, co bylo třeba připravit, udržovat oheň, chodit pro vodu. Christine přeprala nejnutnější prádlo, poklidila chalupu, smetla staré pavučiny, otřela okna a vycídila lampy, takže zde bylo krásně útulno, vyklepala kožešiny z postelí a mnohem raději se do nich zachumlávala. Nakonec i Johny si k ní rád lehal a měli se po nocích báječně jako už dlouhý čas předtím ne.

A Kittiny štěňátka se měla k světu.

Dva pejsci se moc líbili Johnymu a zachráněný prvorozenec byla fenka, kterou si Christine pojmenovala Štísko. Johny štěně zavrhnul podruhé - nelíbila se mu jeho barva. Takový pes bude jen pro smích, bručel.

Kitty se o svá miminka vzorně starala. Olizovala je, neustále krmila, a ani nechtěla od nic ven, Johny ji téměř násilím musel vzít ven vyvenčit. Christine se obávala, jak s těmi mrňaty zvládnou cestu dál. Ale nechtěla otálet a zdržovat se víc než je nutné, v skrytu moc toužila po klidu domova a těšila se na návrat. Slíbil, že na jaře budou zas doma, v milovaném Oregonu, v údolí pod horami v Portlandu. Zasnila se, vzpomínala na matčin dům , z něhož vedla rovná cesta přímo k metodistickému kostelíčku. Na jaře tam tak nádherně voní žluté jasmíny! U nich doma si vymodlila svoji lásku. A teď je tady, daleko od domova, v zimě.

Jedno ze štěňátek se pokoušelo postavit na nohy a spadlo, jemně zavrnělo. Christine je něžně vzala do ruky a položila zpátky do chumlu malých chlupatých tvorečků.

Johny se právě vracel s Kitty. "Fouká prudce, ale oteplilo se a mračna se hrnou na západ, myslím, že zítra budeme moci jít."

"Nejsou na takovou cestu malincí?" nesměle namítla Christine.

"Povezou se na saních," rozhodl Johny. "Schováme je do kožešinového vaku, zima jim nebude."

"Ještě potřebují mámu."

"Vždycky jsem to tak dělal. I Kitty s námi jezdila v saních, dokud byla malinká. Uděláme víc přestávek, aby je Kitty mohla nakrmit. Jestli jsou dost silní, tak tu cestu přežijí. "

"Ponesu je raději na zádech," přela se Christine. "Kitty mi důvěřuje. A bude jim i tepleji."

"Malamut je pes do sněhu a ledu. Nejsilnější přežijí."

Ráno vyrazili. Bylo poměrně teplo, ale řeka už klesla a jaro se začínalo nesmlouvavě klubat z ledu. Ptáci se rozezpívali. Kitty zpočátku odmítala táhnout, nakonec se ale zapojila a poslouchala povely. Naštěstí Johny opravdu držel slovo a vždy po několika hodinách cesty udělal přestávku, aby se vyhladovělá štěňata mohla napít u své mámy. Pozoroval je, jak pijí: "Budou z nich zdraví, silní psi...i ta holka, i když má tak nemožnou barvu. První se stavěla na nohy.  Do chovu se nehodí, ale vypadá, že z ní bude dobrý tahoun do saní."

Štístko se podívala na Christine modrýma očima, jakoby jí chtěla říct: "však počkej, já nad tím tvým morousem nakonec vyhraji!" A Christine se pobaveně usmála.

Při poslední odpolední zastávce Johny odhadl, že ještě zbývá  šest sedm mil do vesnice, kde zůstanou. Bylo šero a tma už za rohem. Uslyšeli vytí vlků. Musíme jet! Christine se zachumlala do deky a těšila se na teplou polívku v hostinci.

"Sedm mil, to je hodně," přemýšlela Christine. Byla ráda, že nemusí běžet za sáněmi. Štěňata  schovala v košíku na klíně, pušku si položila na dosah ruky. Zapálila petrolejku, oheň a světlo držely vlky v uctivé vzdálenosti. Johny hnal psy jako o život. Kitty začínala zaostávat, přece jen byla vysílená.

"Psi už nemůžou, musíme pěšky", zavelel Johny.

Christine to věděla, jen čekala na jeho pokyn. Pohladila Kitty, všichni dostali po sucharu. Jak se blížili k vesnici, sněhu ubývalo a cesta se stávala nepříjemně blátivou.

Poslední míle byla nekonečná. Vesnici měli na dohled a ne a ne se k ní dostat.  pak ale začalo mrznout a sáně se na ledu přece jen rozjely. Christine se vlekla z posledních sil, v jedné ruce košík se štěňaty, která už hlasitě pištěla hlady a druhou rukou vlekla Kitty za postroj, obě byly vysílené. I ostatní psi měli tlapky odrané od ostrého ledu a kamínků.  Nakonec se přece dovlekli do hospody. Psy zavřeli v ohradě, jen Kitty se štěňaty vzali s sebou dovnitř.

"Ta jsou ale roztomilá!" vypískla krčmářova dcerka Mildred. "To hnědobílé je ze všech nejhezčí!"

"Je to holčička a jmenuje se Štístko," poučila ji Christine. "Moc se k nim nepřibližuj, Kitty tě nezná."

"Já bych jí říkala Sheila... Mám jít do kuchyně a říct mamce, že byste si dali horkou polévku? Všichni ji chtějí, když je taková zima. Ale určitě nějaká zbyla!"

"Polévku i  pořádný kus pečeně, a pivo, jestli tady vaříte?" Johny, který si i v největší nepohodě potrpěl na bílý límec, dnes tedy trochu povadlý a zašpiněný, ve vší únavě a neupravenosti nezapřel šlechtice. Jeho pevné vzezření, ostré rysy tváře, držení ramen - jak na něj byla Christine pyšná! Tváře jí hořely, ale nejen větrem, nejspíš i horečkou, která se pomalounku připlížila do jejího znaveného tílka.Snědla jen trochu polévky a pak vděčně přijala doprovod Mildred do malého podkrovního pokojíku, který pro ně Johny pronajal. Tomu se zdaleka ještě spát nechtělo, Kitty si nechal u sebe, jen štěňata v košíku dovolil Christine odnést nahoru do jejich dočasné ložničky. Ještě že je tak malá, pomyslela si Christine, snad si to tu zadýchám! V krbu sice hořela dvě polena a Mildred přiložila to, které donesla sebou, ale pokoj byl vychladlý. Christine se zavrtala pod přikrývky, vděčná i za to.

Dlouho nemohla usnout, poslouchala hlahol hostů z přízemního lokálu i kňourání štěňat v košíku, ale usnout musela, protože ji náhle probudilo - ticho. Něco nebylo v pořádku. Johny vedle ní neležel, v krbu jen pár posledních uhlíků. Nechtělo se jí vstát z pracně vyhřátého lůžka, ale dlouhé ticho ji strašilo.

Chvíli poslouchala, než zaslechla kňučení, nejdřív docela tichounké, štěňata se probrala, asi hlady, volala matku,po chvíli zaslechla  i dupot psích tlapek na schodech, škrábání tupých psích drápků na dveře, Christine se přemohla, vstala, pootevřela dveře, dovnitř vběhla Kitty a hned se hrnula ke svým mrňouskům.

"Kde máš pána?" zašeptala.

Ale Kitty nezajímalo nic, než její štěňata. Christine si všimla, že fenka překousala provaz, cáry ještě vlekla za sebou.  Vzpomínala si, že tohle dělají ovčáčtí psi, slyšela dokonce o feně, která si přišla pro svá prodaná štěňata až do vzdálené vesnice a po jednom si je odnosila domů.

Christine ulehla spát, klidnější, že je s ní alespoň Kitty. Věděla, že fenka bude bránit štěňata a doufala, že bude bránit i ji. Ale kam zmizel Johny? Ano, je to ostrý chlap, tvrdý na sebe i na jiné, zvyklý spát venku i v nejhorších mrazech, pokud je to nutné. Ale je to nutné tady, kde mají pronajatý pokojík?

Nemohla usnout. Kitty se zdála nesvá, ale byla šťastná, že je se svými štěňaty. Pořád ticho. Kam všichni šli? Už nebylo pochyb, že hostinec je prázdný. Jak byla unavená, nic nezaznamenala. Ale co se mohlo stát? A že by Johny odešel pryč bez ní?

Vstala, potichu, oblékla si kabát, rozsvítila velikou svíci, vzala svícen a pomalinku se odhodlávala jít ke dveřím, pak dolů po schodech.

Musela dávat pozor na cestu, aby o něco nezakopla. Podařilo se jí dojít dolů do lokálu, byl prázdný, jen překocené židle a nedopité pivo svědčily o kvapném odchodu všech.

Christine zamířila do kuchyně. Byla vyděšená, ale než něco podnikne, nají se. Život v divočině ji naučil, že je důležité nepanikařit, ale postarat se o plný žaludek všech, tedy i svůj.

V kuchyni rozsvítila od svíce velký svícen a otevřela dvířka velkých kamen. Sláva, nebude muset zatápět, v kamnech jsou ještě žhavé uhlíky, jen přiloží - a dřeva v zásobníku je dostatek.

"Mami?" ozval se tenký roztřesený hlásek. Mildred.

Christine se ulevilo. Ať už se stalo cokoliv, budou na to dvě.

Posadila Mildred ke stolu, na sporák přistrčila konvici s vodou a než se jim uvařil čaj, seznámila ji Mildred se záhadou prázdného hostince.

"Měl přijet strýček s tetou, mámino sestrou. Ale připotácel se sám, bez spřežení, bez saní a bez tetičky. Napadli je vlci. Naštěstí v lese, strejda vytáhnul tetu Annu na velký strom a přivázal ji tam, omotal ji pokrývkami, které ze saní zachránil. Psy zachránit nedokázal," popotáhla slzící Mildred, "ale pomohli mu" rozbrečela se. "Mohl, mohl, zatímco je..." a to už malá brečela naplno.

Domyslela se: „Hladoví vlci se poprali se psy, přemohli je a sežrali. A Mildredin strýc toho využil, aby se dostal co nejdál a mohl běžet o pomoc. Když šla spát, byli v lokálu s Johnym další čtyři chlapi a v psinci tři jiná spřežení psů. Dali dohromady včetně hospodského a jeho ženy čtyři dvojice a vypravili se zachránit paní Annu.“

"Nevím, jak daleko to je?" přerušila jsem Mildred.

"Strejda říkal, že běžel asi tři hodiny."

Proto tak spěchali - než jim vše vysvětlil a než zapřáhli psy, a musejí uhánět zpátky. Mrzne, ani v pokrývkách není paní Anna v bezpečí před zmrznutím. A jeli všichni, aby zahnali nebo pobili vlčí smečku.

"Určitě budou potřebovat něco teplého do žaludku," soudila Christine. "Mildred, uvaříme jim polévku, velký kotel polévky, ano? Ukážeš mi, kde máte zeleninu a všechno, co k tomu třeba?"

Byl to dobrý nápad. Obě se zabaví a čekání pro ně nebude tak dlouhé.

Mildred zavedla Christine nejdřív do spíže, kde byl hrách, fazole a ječmenné kroupy, sušené maso, mrkev  a po chvilce hledání Christine objevila i usušenou petrželovou nať.  Mildred přinesla dokonce i několik vajíček a mouku na nudle. Z krechtu na brambory vynesly načatý pytel a vysypaly jej do velkého hrnce.

"Mamka je loupe až pak," poučovala Mildred, " protože slupka je tenčí a míň se toho vyhodí, víš?"

Ne nadarmo Christine byla zkušená kuchařka. Loupaly, krájely, přikládaly do kamen. Kitty zaškrábala na dveře kuchyně, v zubech nesla Štístko. Pustily ji dovnitř, když je taková vyjímečná situace.

"Teta Anna to určitě vydrží, vlci na ni nemůžou a zas tak nemrzne." Utěšovala Christine nahlas a začal vzpomínat na různé příběhy, které šťastně skončily, a vyprávěla je při vaření děvčeti. "Když si lidé pomáhají, tak i Pánbu pomáhá."

"A jestli to teta Anna přežije, daruji ti Štístko," slíbila své pomocnici Mildred. "Podívej, Kitty ti ho sama přinesla. Budeme se za ni obě modlit, zatímco se uvaří polévka, ano?"

Sama by si byla tu podivně hnědobíle barevnou fenku ráda nechala. Johny však v zápřahu upřednostňoval psy a do chovu se podle něj nehodí. A holčička po ní tolik toužila...

Mildred ji radostí objala. "To bys udělala, teto?"

"Jistěže to udělám, a ráda," rozhodla se Christine. "Uvidíš, že všechno dobře dopadne!"

Mildred přinesla tlustou bibli, celá rodina byla presbytariánská a k pastorovi měli daleko. Christine ji otevřela zrovna na straně, kde byla řeč o odvaze a nahlas ji četla. Kitty zatím  přinesla jedno po druhém do tepla kuchyně i zbylá dvě štěňata.

"Můžeš je pokřtít, jména ještě nemají,"  usmála se  Christine na Mildred. "Jsou to pejsci, hodí se jména pro kluky."

"To je jednoduché," zajásala Mildred. "Chtěla jsem brášku Toma, ale čáp mi ho zatím nepřinesl, asi jsem moc zlobila. Takže jeden bude Tom a druhý...“ chvilku přemýšlela. "Už to mám! Richi! Po tom králi, co měl prý lví srdce, víš? Ale Štístko pokřtíme taky, přece z ní nezůstane pohan...Počkej, teto Christy, já už vím, jak to uděláme!"

A Mildred zašla do chlívku podojit kozu, vzpomněla si totiž, že to maminka nestačila udělat. "Oteklo by jí vemeno," poučovala Christine. "Měla dvě kůzlátka, ale to slabší už taťka zařízl, protože by prý stejně nepřežilo. A tak má jen jedno a zbývá dost mléka i pro nás," dodala s moudrostí zkušené hospodyně.

Christine si pomyslela, že ve vesnicích na severu je život opravdu tvrdý. Není divu, že je Johny, jaký je...

Pak společně pokřtily štěňata kozím mlékem a mlékem to i oslavily.

Mezitím se uvařily brambory, ty bylo potřeba oloupat, když s tím byly hotové, změkl hrách i fazole a dovařily se kroupy. Mildred našla ve spíži česnek, Christine ho rozetřela se solí, aby měla polévka tu správnou chuť.  Jen hospoda byla pořád prázdná, až na Christine, Mildred, Kitty a tři malinké čerstvě pokřtěné uzlíčky.

 

Tak se pustily do úklidu. Nejprve jen zametly, pak utřely prach a protože stále nikdo nejel, nakonec byl lokál i kuchyně poctivě uklizené. Pilně topily a nanosily ze dřevníku zásobu dřeva. Mildred nakonec usnula v otcově houpací židli u krbu. Christine se posadila vedle ní a spolu s Kitty hlídala. Asi také zadřímala, protože ji probralo Kittino kňučení. A hlahol psů zvenku.

Vrátili se, přijeli!

Christine až teď sama sobě přiznala ohromný strach o všechny.

Dveře se rozlítly a byla zde hostinská a její sestra. Mildred se probudila a vlítla mamince do náruče. Christine se ujala vyčerpané Anny.

"Mužští šli po té vlčí smečce," sdělila hostinská. "Nezastaví se, dokud je všechny nepostřílí. Může to trvat i několik dní. Já jsem Marie, říkejte mi Mary...děkuji, že jste se postarala o malou, když jsem byla pryč."

Anna se zatím nezmohla na slovo a zuby jí jektaly zimou.

"Rychle, whisky, med a horkou vodu!" velela Christine.  "Skořici a muškátový oříšek, máte-li ."

Svařila stejné množství medu a vody s kořením, dolila stejné množství whisky a nalila do hrnku:

"Anno, pijte, rychle! " a usmála se, "je to aale, moje maminka tím léčila horečku. Ještě by tam měl přijít citron, ale ten jsem tady nikde neviděla," rozhlédla se po kuchyni. "Zahřeje i mrtvého! A teď zabalit do přikrývek. Odpočiňte si a už nemyslete na to, co se stalo. Byli to jen psi, naštěstí."

"Už mluvím jako Johny," pokárala se, ale nahlas nic neřekla.

 

"Nohy naštěstí nejsou omrzlé, ruce také ne... bude v pořádku," soudila nahlas.

"To nevím, Anna je tak citlivá...a byl to strašlivý pohled," otřásla se Mary. "Ti vlci museli mít strašlivý hlad...ta rozvodněná řeka je odřízla od jejich lovišť. Normálně si na psy netroufají. Ne, že by mi jich snad bylo líto...Měli jste štěstí, Christine, že jste v pořádku projeli."

"To asi ano," uznala Christine.  "Johny je někdy tvrdý, ale zná to tady velice dobře.“

 

Zahřátou Annu uložily s Mary do postele. Mary požádala Christine: "počkám tu u sestry, ale mám velkou prosbu. Naše psí spřežení je potřeba po té jízdě tam a zpět domů nakrmit a napojit. Zatím jsem jen zabrzdila u domu, péče o sestru byla prvnější. Jenže pokud nedostanou psy to, co je třeba, příště nás nezachrání. Mildred vám ukáže, kde co máme."

Anně se ven nechtělo, byla taky po skoro celé probděné noci unavená, ale argumenty Mary chápala.

Naštěstí Mildred návrat maminky povzbudil.

"Vem teplou vodu z kamnovce", ukázala Christine ohřátou zásobu vody. "Napojíme je ještě zapřažené, táta to tak taky někdy dělá." A pak postupně daly psům pít, odpřahaly je a vodily k boudám. Teprve když byli všichni na svých místech, dostali zmrzlké ryby z kolny.

"Chybí Jerry", všimla si Mildred. "Je dobrý stopař, to ho asi tatínek kvůli tomu vypřáhl a vzal sebou. Máma je šikovná, že bez něj dojela domů."

"Ty jsi také moc šikovná," pochválila ji Christine.

A pomyslela si, jak by bylo hezké, mít takový dům, malé hospodářství a dcerku, která by jí pomáhala, jako Mildred pomáhá své mamince.  Snad poprvé od svatby zatoužila po dítěti.

"Johny má pravdu, že mne nešetří," pomyslela si,"je to tvrdý kraj, úplně jiný než v Anglii, ohledy nejsou potřeba."

Uvnitř si obě konečně nalily polévku. Příjemně je zahřála.

"Co asi dělá Kitty, Také jí zanesu jednu rybu," nabídla se Mildred.

"Raději půjdu s tebou, Kitty má první štěňata a není na tebe zvyklá..."

"Já to se psy umím," vytáhla se Mildred, "i tatínek říká, že jsem se narodila na saních a škoda, že nejsem kluk."

Christine měla zbytečný strach. Kitty si od Mildred vzala rybu, měla hlad, a když ji snědla, dokonce se nechala i pohladit.

"Vidíš? Taťka říká, že pes hned pozná hodného člověka," jásala Mildred. "Asi by to bylo jiné, kdybych si chtěla půjčit Štístko? Je ještě malinká a Kitty by ji nedala. Kdoví, kde je teď taťka se strejdou a s Johnym! Ale neboj se, tuhle šli strejda s taťkou na medvěda, co nám roztrhal ovci a vrátili se až skoro za týden. To víš, že mamka měla strach, ale ona to nikdy neřekne, táta by se zlobil. Z medvědí kožešiny měla ale radost a nejvíc ji měla, že se táta vrátil. "

Kapitola

Muži se vrátili za deset dní se sáněmi naloženými vlčími kožešinami. Přišli sice o čtyři psy, ale účet se smečkou byl srovnán.  A Mildredin otec Tom k velké radosti holčičky vytáhl ze saní košík s dvěma malinkými vlčaty.

"Měl bys je zabít," vyčítal mu Johny.

"A proč? Kvůli pomstě? Až dospějí, ani si nevzpomenou, že přišli na svět ve vlčím brlohu! Ostatně vůdcem smečky byl zdivočelý pes. Takovou barvu srsti u vlka nevidíš!"

Christine se sice celou tu dobu strachovala o svého muže a také se jí stýskalo, přece jenom byla v cizím domě a hospoda v některých večerech praskala ve švech. Pomáhala, jak mohla, muži pro práci v hospodářství chyběli. Napadla další čerstvá nadílka sněhu a vzápětí se oteplilo, sníh byl těžký a musely odhazovat veliký kus cesty a celý dvůr. Obdivovala obě ženy, Mary i Annu, která se rychle po oné děsivé noci zotavila, jak mají vypracované svaly, jak jsou silné. Ale neměly také daleko pro hrubé slovo a hodně nadávaly v kuchyni při vaření na všelico. Z chlapů a lásky si dělaly legraci, do kostela se vypravovaly jen kvůli sousedům a knihu nepřečetly snad nikdy žádnou.

Její maminka má bílou pleť a i když po smrti tatínka museli hodně pracovat, zachovala si eleganci a vznešenost. Hrubé slovo nikdy doma neslyšela. Všechny děti chodily do školy, i děvčata, a doma se učili vyšívat a hrát na cemballo po dědečkovi z otcovy strany.

A nemělo se to změnit k lepšímu...

Johny se už cestou rozhodl, že si na půli cesty mezi Tomovým a Eddyho hospodářstvm vystavějí svůj dům. Johnyho rodiče v tomto kraji vlastnili rozsáhlé pastviny a Johny si už naplánoval, že nakoupí ovce a skotské chlupaté krávy a založí velkou farmu. Na stavbu měli všude spousty dřeva, ale opět chyběly ochotné ruce. Najmout dřevorubce a tesaře, na to mohli pomýšlet, až roztaje sníh, jenže John y nechtěl čekat tak dlouho, chtěl bydlet ve svém a tak střídavě s Tomem a s Eddym odjížděl kácet kmeny a stahovat je  na vyhlídnuté místo. Christine tam vzal jen jednou, aby jí to místo ukázal. Pak ji nechal dál pomáhat v hospodě, protože se ukázalo, že čekají dítě a Johny se domníval, že práce v hostinci není tak těžká, jako stavba domu.

Christine se stýskalo po Anglii. Pošta byla daleko, ale Christine byla ráda, že v okolí nějaká pošta byla a že už nemusela spoléhat na obchodní stanice podél cesty.  Koncem týdne, kdy se jezdilo pro zásoby a zůstávalo se i na mši v kostele, Christine odesílala dopisy.

Odpovědi se dočkala, když dítě v ní začínalo kopat.  A byla to odpověď pro Christine hodně zvláštní. Matka se divila, proč Christine takovou dobu o sobě nedávala vědět!

"Dopisy se tedy někde ztratily" domyslela si Christine.  Jinak by přece musely být dávno v Anglii! Kdo na tom mohl mít zájem a proč? Stydí se snad Johny za mou rodinu, za to, že jsme chudí? Nebo za mne? Źene ho na Sever skutečně jen láska ke psům, nebo má jiný důvod, proč mne nechce vzít do Oregonu?"

Bylo to poprvé, co o svém muži zapochybovala. Mary ani Annie to neřekla. Věděla, že by ji nikdy nepochopily, bible byla jediná kniha, kterou znaly a v bibli bylo psáno, že žena má následovat svého muže v dobrém i ve zlém.

Pastor říkal, že nejhorším zpovědníkem každého věřícího je jeho svědomí. Když se doslechl, že Christine hraje na cemballo a na spinet, požádal ji, zda by se nenaučila zahrát na harmonium, alespoň těch několik  skladeb, jimiž doprovázel mše. Harmonium mělo kromě kláves a pedálů ještě rejstříky,  ale nebylo třeba tahat těžké měchy jako u varhan.

Dlouhá odloučenost od rodiny, jistý druh samoty, který nyní prožívala, i když kolem bylo plno lidí, v ní působilo deprese. Naštěstí začalo jaro a těšila se na léto, kdy prý v této zemi vše rychle a bujně vyroste, i když země v hloubce zůstává stále mrazivá. Zamrazilo ji až u srdce... a plakala často, aby nikdo nevěděl. Pastor ve vesnici je starý chlapík, taky má velkou rodinu a tolik zvířat, Christine by se ráda svěřila víc, ale necítila nic.

"Johny, milý, chtěla bych rodit doma, u matky." Pronesla večer, když byli spolu sami dva ve svém pokojíku. Johny si zrovna rozepínal límec před zrcadlem, otočil se a zvedl obočí.

"Víš, neumím si představit, až se naše děťátko narodí, že zas přijde ta hrozná zima."

"To zvládneš," zahučel Johny. "A dítě také."

O dítěti mluvil jako předtím o Kittiných štěňatech.

Christine se zarazila: "Ty se na našeho maličkého netěšíš?"

"Ale ano. "

Řekl to dost lhostejně.  Christine si už všimla, že děti ho začínají zajímat, až je z nich v hospodářství nějaký užitek. Stejně tak i štěňata ho zajímala, až je mohl zapřáhnout do saní.

"Můžeme zajet na zimu do Oregonu," svolil nakonec.

"Nesliboval jsi mi, že tam pojedeme už teď na jaře?"

Johny mlčel. Něco za tím  muselo být...

"Proč si mne zavlekl sem na Sever? Kdyby tady alespoň bylo to zlato, co je kdysi rýžovali ve zdejších potocích, jak vyprávěl pastor... řekni...možná bych pochopila..."

"Zlato by tady opravdu mohlo ještě být. Zeptám se pastora."

"Nemáme dost?"

"Vidíš, sama jsi řekla, že nám nic nechybí. Proč se tedy stěhovat?"

"S Johnym jsem se seznámila v Anglii, " přemýšlela Christine, když osaměla. " Kde jsme se viděli poprvé? Šly jsme se  podívat s mladší sestrou Rosalie na dostihy, její muž Sean má statek, kde chová závodní koně. Vsadili jsme si s Johnym na stejného koně a zrovna ten vyhrál...bylo to tak veselé! I Johny byl rozjařený a šli jsme to oslavit...To bylo snad naposled, co jsem ho viděla veselého!

„Už mne nemiluje...“ co jiného mohla Christine svým přemýšlením vykoumat.

Johny ji neposlouchal: "Vyděláme na psech, až je vychováme a prodáme. Musím na ryby, ryb je plná řeka. Dům bude brzy hotový. Pojedu na trh, koupím ti ovce a krávu, budeme mít všeho dost. Lesy jsou plné zvěře. Nevím, co se ti tady nelíbí."

"Zima. Zima se mi nelíbí. A je tady většinu roku." Nezapomínala, jak se museli choulit do kožichů a na vytí vlků.

Kapitola

Jednoho dne přijeli do hostince vzácní hosté.

Jakoby sem ani nepatřili...Byly to tři páry, dvě mladé ženy s manželi či snoubenci a postarší dáma s vážným pánem s cvikrem na nose, který ho dělal ještě přísnějším. Všichni měli na sobě oblečení sice zimní, ale vhodné někam do města, ne do takovéhle divočiny. Takhle oblečené dámy viděla Christine naposledy před dvěma lety, když s Johnym přistáli  u amerických břehů. To si ještě malovala svět narůžovo, nezažila severskou zimu a podle toho, jak jí Johny líčil Aljašku, představovala si ráj na Zemi plný zvěře, ryb a lesů, ovocných zahrad a rozlehlých pastvin. Přivezl je dostavník, ale měli s sebou dobré jezdecké koně, to Christine poznala na první pohled. V první chvíli si myslela, že se v hostinci zastavili jen na noclech, ale Johnyho reakce ji hned vyvedla z omylu:

"Christine, miláčku, dovol, abych ti představil svou maminku, své milé sestry Susan a Elisabeth, jejich manžele Georga a Daniela a pana doktora Crosbyho, který je právníkem naší rodiny."

Najednou jakoby ho vyměnili...před svou rodinou byl Johny někdo jiný, netroufal si o ničem sám rozhodovat, dokonce si netroufal ani jednat s Christine tím tónem, na který byl zvyklý.

A všichni se k Christine chovali velmi mile, chvílemi až příliš mile, a když se sestry dozvěděly o miminku, byly nadšením bez sebe.

"Konečně se snad Johny usadí," povzdychla si Susanne. "Měli byste začít chovat raději koně než psy, ze psů nikdy nebude mít takový zisk, aby nám splatil všechny své dluhy."

Dluhy? Jaké dluhy!' Ptala se Christine sama sebe. Vždyť mi o nich nic neřekl. Kdoví co dalšího přede mnou skrývá.

"Pozemky na Aljašce jsou poslední, co mu zbylo...to vám neřekl?" podivila se Elisabeth.

"Johny sázel na závodní koně, to je jeho velká vášeň... mohl se zachránit výhodným sňatkem, jenže jeho snoubenka se dozvěděla, že vlastně nic nemá a zrušila zasnoubení..." přisladila si i maminka. "Díkybohu, že potkal vás, Christine! Chválil vás, jak jste pracovitá a spořivá...sice nás tou svatbou v Evropě překvapil, ale byla jste pro něj to nejlepší, co ho mohlo potkat!"

„A jéje, koho jsem si to vzala!“ vyděsila se Christine. Měla chuť utéci pryč. „Ne, nejsem "zlatokopka", nevdávala jsem se, abych se zajistila, ale žít v pustině, škudlit každý dolar ne pro lepší život našich dětí, ale na splátky Johnovo dluhů?“

Pak někde uvnitř přibrzdila: "Měla bych si zjistit co nejvíc podrobností, které by mi John nikdy neřekl..." a začala oplácet přátelské chování obou sester. A když sestry viděly nedostavěný dům a usoudily, že do zimy ho Johny nedokončí, pozvání  na zimu na rodinné statky v Oregonu nenechalo na sebe dlouho čekat. Dokonce si směla vzít s sebou i Kitty a štěňata. Susaniny děti se prý na pejsky moc těší!

Christine si velmi dobře uvědomovala, že rodina ji vzala na milost zejména kvůli naději, že konečně porodí chlapce. Susan i Elisabeth měly jen dcery. Johnův syn by byl jediný, kdo dál ponese jméno rodu.

Christine nechtěla žít z milosti rodiny a tak se nabídla, že pomůže se vzděláváním holčiček. Zároveň doufala, že by snad mohla odjet s rodinou už v létě, Johny by mohl přijet za ní později. Chtěla rodit někde v civilizovanější krajině, jak tomu říkala. Toužila po městě, zapomněla, jak dřív naopak toužila po divočině a vše městské ji dráždilo a připadalo jí snobské. Jenže teď nešlo jen o ni, šlo také o dítě... Vzpomínala si, jak Kitty chránila štěňata a teď na sobě poznávala stejné mateřské city k tvorečkovi, který se ještě ani nenarodil. V Johnym se vůbec nevyznala. Teď, když se nemohli milovat, byl na ni dost nerudný, ale dával si pozor, aby si toho nikdy nevšiml. Ta jeho dvojakost ji mátla.

"Chlapi v této divočině jsou drsnější, " omlouvala ho, "asi by se styděl chovat se jinak než oni, aby to nepovažovali za změkčilost." Jenže Tom se k Mary takhle nechoval, ani Annin manžel nebyl ke své ženě neurvalý, i když ho jistě netěšilo, že po dvou letech se ještě nedočkali potomka.

Kdybych byla bohatá, uvažovala, to by měl důvod si mě namluvit a být ke mně něžný a předcházet si mě. Teď má ze mně spíš služebnou a souložnici, jinak nic.

„A co moje hudba? Knihy? Šití? Tanec? Vždyť toho umím tolik...Ve městě si už najdu příležitost, jak se uživit sama. Třeba jako guvernantka...nebo budu šít jako naše máma. Našetřím si na cestu do Evropy pro sebe a pro syna. "

Takže nakonec našla největší zastání v Susan, své švagrové. Ta Johnyho zpracovala a nedala jinak, že, než se to malé narodí, bude Christine u nich na ranči. "A samozřejmě nejméně ještě šest neděl po porodu." dodala.

Christine potom řekla v ústraní, že udělá maximum pro to, aby Christine s dítětem mohla zůstat aspoň do jara. "To už bude mít Johny dům hotový a na jaře už to snad i tady s dítětem zvládneš. Hlavně, aby bylo zdravé."

Chystali se k odjezdu a Johny stále váhal.

Nakonec však nic nezmohl a Christine se vydala s nimi. Cesta probíhala klidně, dokonce neměla žádné bolesti . Se Susan se  během cesty velmi spřátelily.. Dohodly se, že bude bydlet právě ní a s jejím manželem v jejich domě dokud nenastane její čas.

Susanin dům si Christine představovala úplně jinak...Ukázalo se, že je to pohodlný dům, uvnitř vybavený docela moderně, nechyběl v něm klavír a hudební salónek a Susan, která vyrůstala v dívčím penzionu, si prosadila dokonce i koupelnu s velkou litinovou vanou.

Chris tu byla jako doma, v Anglii. Všichni k ní byli milí a pohostiní. Po většinu času si ani nevzpoměla na Johnyho.

 

Dopoledne měla na starosti Susaniny holčičky Danielle a Caroline, učila je hře na klavír a správné anglické výslovnosti. Odpoledne se na zahradě, upravené jako anglický park, podával čaj a sušenky a každý čtvrtek večer se sešli v hudebním salónku Susanini a Danielovi přátelé.

A miminko rostlo a rostlo, připadala si už jako medvědice. Nikam nechodila a před návštěvami se ukrývala, jak bylo v těhotenství zvykem. O to víc sedávala s knihami a vyšívala na prádélko monogramy. Chlapec bude taky Johny. A jestli náhodou děvče - nikdo na to ani nepomyslil - tak tu pojmenuje Jenifer.

Poslední měsíce se občas zastavil i lékař, byl to starý přítel rodiny, přivedl na svět i obě holčičky. Zamračeně poslouchal ozvy srdíčka, až nakonec řekl: "Maminko, nachystejte si ještě jednu výbavičku. Budou to velmi pravděpodobně dvojčata."

Zalekla se. Dvojčata! "Třeba to bude děvče a chlapec!" zadoufala.

Když to oznámila Sus, ta zajásala:

"Ale to je skvělé! Dvojčata v naší rodině to by bylo poprvé! Musíš být na sebe velmi opatrná, i to zlobení s Danny a Carry si budeš muset na nějaký čas odpustit. Pošlu je k tetě Elisabeth, abys měla klid. Mám o tom napsat Johnymu?

Chris váhala: „Zatím ne. Porod bude během pár týdnů, pokud jsou to dvě děti, tak možná i dřív. Než dorazí dopis...“

Hlavně vůbec neměla chuť mu psát. Namísto toho po obědě sedla ke stolu, vytáhla čistý arch papíru, namočila pero do kalamáře… a napsala mamince do Anglie.

"Milá matko!

Zdravím tě z veliké dálky, z Portlandu, kam jsem před několika týdny přicestovala v doprovodu Johnových sester z Aljašky. Nenapsala jsem dřív, měla jsem starosti a trochu obavy, jak vše půjde. Ale cítím se lépe.

Mám velikou novinu. Nebo vlastně možná dvě malé noviny? Tak ráda bych Tě měla v této chvíli u sebe, drahá maminko, i když vím, že nás dvě dělí taková dálka. Trochu se bojím, vím, že i ty ses bála, když jsi před lety čekala mne. Ale mám dobrého lékaře a všichni o mne pečují a jsou ke mně moc milí. Pravděpodobně se mi narodí dvojčátka. Rodina si přeje chlapečka, ale já holčičku. Tajně doufám, že nakonec budu mít oba- maličkého Johna i Jennifer. Jméno jsem jí vybrala po naší milované babičce, dodnes mám v paměti její vynikající koláčky, laskavé dlaně a pohádky... Neboj se, jistě to zvládnu, i Kitty to přece zvládla a všude kolem byl mráz a ti strašní vlci...psala jsem ti už o Kitty? Je tady se mnou, i její štěňata. Fenku Štístko jsem tenkrát zachránila pod košilí... Ani nevím jak bych pojmenovala dvojčátka kdyby to bylo jen jedno pohlaví. Stýská se mi po našem domově, po kamarádkách a po večer s tebou, kdy jsme sedávaly s vyšíváním a povídaly si, a pily heřmánkový čaj - máme ještě ten čajový servis z Itálie? Po tvé mamince, jak si ho s dědečkem přivezli ze svatební cesty? Chtěla bych se ještě někdy s tebou napít z těch krásných malovaných šálků...

Christine se zamyslela, přestala psát, a málem jí ukáply dvě kapky do psaní - jedna z pera a druhá z očí. Rychle se podepsala a zapečetila obálku. Maminku měla moc ráda, ale vztah mezi nimi se jí zdál nějak vzdálený, to tím cestováním.... ale teď by ji potřebovala. Johnova rodina, jakkoli se spřátelili, byla cizí a pořád si nebyla jistá svým postavením mezi nimi. Jakoby šlo víc o dítě než o ni samotnou.

Dopsala, počkala si na pošťáka, který objížděl usedlosti v okolí Portlandu a vozil s sebou i známky, aby lidé kvůli nim nemuseli do města. Když si odnesl její dopis, posmutněla, od chvíle, kdy Susan poslala pryč dcerky, ji vlastně uměla rozveselit jen Kitty a její štěňata.

Johny by už mohl přijet, pomyslela si. Určitě na Aljašce napadl sníh a zima začala se svými kouzly. Co by tam dělal, stejně dům už stavět nemůže.

Zašla do kostelíčka. Nebyl takový jako ten u nich doma, takový okázalý a dýchající staletími, zde to byl obyčejný cihlový dům s věžičkou. Sedla do lavice a listovala kancionálem.

"Dobrý den, mladá paní!"

Polekaně vzhlédla a uviděla usmívající setvář starého kněze.

"Dobrý den," odvětila.

"Vídám Vás tady často, jste taková posmutnělá. Ve Vašem požehnaném stavu chápu, že se stýkáte jen s rodinou, ale asi se cítíte osamělá?"

Jeho angličtina byla zvláštní, stěží mu rozuměla. Kdoví, odkud sem do této krajiny přišel. Pamatovala si trochu tohoto starého faráře, ale o nedělích kázal mladý vikář. Vikářova manželka je mladá svižná žena, Christine by ji ráda poznala, ale teď se to jaksi nehodilo.

"Mohu přisednout?"

"Oh ano!" Nechtěla být nezdvořilá.

"Děkuji. Mám o vás starost."

"Je mi jen trochu smutno za domovem...já vím, přísahala jsem svému muži, že ho budu následovat v dobrém i ve zlém..."

"Chápu. Moje rodina pochází z Bretaně. Nepřišla byste k nám některou neděli? Můj syn Pierre a jeho Agnes by vás také rádi poznali. "

"To mě těší, ale asi bude problém s mou rodinou." Odpověděla.

"Proč?"

"Já vlastně nevím, ale mám divný pocit, jako kdyby se mne snažili izolovat" zašeptala Christine. "Nevím, cítím to tak", zdráhala se povědět víc.

"Ale to se Vám musí jen zdát, tak hezky Vás tu přijali..."

"Mám pocit, že nechtějí, abych s lidmi mluvila o svém muži."

"Bůh také odpouští," naznačil pastor.

"Možná víte více než já?" opáčila Christine a došlo jí, že je možná na správném místě, kde se více dozví!

"Starý pán odkázal peníze na vzdělání nejstaršímu vnukovi. Od té chvíle se v rodině nenarodil žádný chlapec. Ze Susan mohl být dobrý lékař, z Elisabeth bankéř, kdyby se nenarodily jako ženy. John měl vždycky raději koně a psy. Žádný vnuk tedy nestudoval a tak podle podmínek závěti připadá vše prvnímu pravnukovi." Ani ten se zatím nenarodil, možná jej nosíte pod srdcem vy" zarděl se kněz.

"Takže - pokud budu mít syna - dostane kvalitní vzdělání," opakovala si Christine, "i kdybych nežila s Johnem. O dítě je tedy postaráno." Ale to už nahlas neřekla.

Co mě to vůbec napadlo? Zděsila se Christine. Rozloučila se chvatně s pastorem, vymluvila se na zdraví,  a odešla domů. Myslela si, že v kostele, v modlitbě nalezne klid, ale ouha, její nitro bylo ještě víc bolavé.

A komu připadnou peníze, kdyby ani ona neměla syna?

"Nejsou to moje peníze," říkala si, " a přesto, je tak smutné, že stejnou šanci nedostanou dívky! Susan možná chtěla studovat, často ji vídám s knihou v klíně, zajímá se o medicínu, možná bych se mohla také něco přiučit.

Kapitola

"Někteří staří páni jsou podivíni," řekla Susan nad albem rodinných malůvek a prstem ukázala na vyhublého staříka s cvikrem na nose. "Dědeček John zbohatl na jakémsi vynálezu, byla to pumpa na vodní pohon, vytahovali tím vodu z hlubokých studní na zavlažování polí. Ale možná nebyl takový blázen, jak si o něm rodina povídala."

"Dostala jsem pozvání od pastora," odhodlala se Christine.

"A není to ve tvém stavu nebezpečné?" opáčila Susan a Christine se zdálo, že v jejím hlase cítí i něco jiného, než obavy. "Mohla bych jít s tebou," nabídla se vzápětí.

"To je od tebe velice laskavé, Susan. Raději bych s pastorem pohovořila sama, to víš, Johny mi chybí a tak bych se s touto starostí chtěla pastorovi svěřit sama. "

I jdyž to nebyla pravda, chtěla se nějak přítomnosti Susan vyvarovat.

"Ale nevím, už jsem tak těžká, jestli se to vůbec hodí, a jestli tu cestu sama zvládnu."

A to byla pravda. Měla posledních několik dnů ranní bolesti břicha, a nabírala váhu víc a víc, uvažovala, že už opravdu ulehne. Ty děti jí dávají zabrat!

"Půjčím ti bryčku," chytila se Susan na lep.  "Někdy je lepší svěřit se duchovnímu pastýři... nedovedu si představit, jak bych to s mými dcerkami tenkrát zvládala bez Dannyho. Ale slib mi, že s sebou vezmeš mou chůvu Jilly a že ji okamžitě pošleš pro lékaře, kdyby se ti něco nelíbilo, ano?"

"Suzan, moc ráda. Děkuju ti. Pojedu hned tuto neděli odpoledne. A pak už asi zůstanu ležet."

Navštívit pastora už Christine nestihla. Ještě týž večer dostala prudké bolesti a začala krvácet. Vždycky byla útlá, už matka jí říkala, že nemá vhodnou pánev pro plození dětí, také otěhotněla až po dvou letech s Johnym, kdy už si myslela, že jim Pán Bůh děti nedá.

Zavolali porodní bábu. Poslechla ozvy srdíček, vyšetřila Christine a jen kývala hlavou. "To bude dobrý, maličká", utěšovala rodičku.
"Pošlete ihned pro doktora, tohle nezvládnu!" zavelela v kuchyni ženám. "A taky pro faráře, raději."

"Susan," vydechla Christine, "zavolejte Susan!"

Zaslechla zmínku o faráři a v těžké chvíli si vzpomněla i na švagrovou, která se vždycky zajímala, měla vždycky při ruce knihy o medicíně a moudře konzultovala s lékařem všechny své domněnky a předpoklady.

Chtěla žít, chtěla přivést na svět dvě živé a zdravé děti, vždyť jen kvůli nim podnikla tu dlouhou cestu!

Susan ten večer byla na návštěvě u manželových rodičů. Dorazila domů společně s doktorem.

"Je zle, " hlásila ihned služebná. "Madam ztratila mnoho krve a ..."

"Podíváme se sami, pomož nám z kabátů!" odsekla Susan, znajíc proudy nekončících slov služebné.

"Měli nás zavolat dřív," zlobil se i doktor. "Horkou vodu, Susan, éter, vy a vy, rychle sežeňte čisté, čerstvě přežehlené prostěradlo. A všichni pryč, až na porodní bábu a Susan! Modlete se, pro mne za mne, ale ne tady!"

"Dobré to není, ale obě děti jsou naživu a madam  s námi mluví, i když trpí velikými bolestmi, protože je velice úzká,"sdělila porodní bába.

"Budeme operovat!" rozhodl lékař.

To bylo poslední, co si Christine pamatovala, než se po operaci probrala.  Susan ji držela za ruku.

"Všechno už bude dobré," byla její první slova. "Podařilo se je zachránit. Oba. Jsou slaboučcí, ale snad to přežijí. Sehnala jsem kojnou s dobrým mlékem."

"Chci je vidět!" Christine se zkoušela posadit, ale Susan ji rázně zadržela:

"Musíš být opatrná, tyhle operace se zatím příliš často nedělají. Tvoji synkové jsou v pořádku."

Christine zase usnula. Ráno dostala prudkou horečku. Chlapečky ani neviděla. Lékař únavou ani neviděl, doporučil obklady, bylinné čaje, odešel domů spát a slíbil, že za pár hodin zas přijde. Porodní bába se Susan uklidili, všude byla samá krev a domácnost vzhůru nohama. Domluvily se o střídání v péči o Christine. Na divanu v rohu spala bába a Susan seděla u Christine. Chlapečky si ženské vzaly do ložnice vedle kuchyně, kde se ubytovala kojná Adele, pořádně topily v krbu, aby jim nebyla zima. Byli celí flekatí, slabí a zvlášť ten menší, no, žádná radost. Rozhodli se, že je raději pokřtí. Ten větší je Johny, to bylo jasné hned, ale ten druhý...

Rozhodl to až vikář, který viděl výbavičku s povyšívanými "J" a vzpomněl si ¨přitom na muže, který před časem projížděl celými státy a podél cest sázel jabloně.

"Křtím tě, Jonathane, ve jméno otce, syna i ducha svatého..."

Studená voda, stříknutá na malinký obličejík dítě probrala a rozkřičelo se slaboučkým hláskem.

"Ještě z tebe bude zpěvák," usmál se vikář a podal dítě kmotře Susan.

Susan se nesmála. Když se křtí doma, ne v kostele, bez přítomnosti rodičů, to není dobré. Ale kdož ví, třeba právě modlitby dětem, zvlášť Jonathanovi, pomohou.

Johny se přisál k prsu jako pořádný chlapák. Sice po pár locích usnul, ale měl se k životu. Zato mladší, ten nic. Neplakal, nepil.

Christine se probudila a její první myšlenka platila dětem. U lůžka právě seděla Susan.

Neměla sílu ani mluvit, Susan ihned nemocné podávala vlahý čaj. Christine v horečce nepozřela ani lok, ale šeptla něco... Susan se naklonila, aby jí šeptla do ucha a uklidnila ji. Děti jsou u chůvy. Celá rodina se za ně modlí, i za tebe, byl ru i mladý farář. A doktor tu bude co nevidět!

Nevěděla si s nemocnou rady. Celé dopoledne se zachvívala mezi hlubokým spánkem a blouzněním.

Co má Christine říct? Že ten malý to nepřežije? Už aby tu byl doktor!

"Johny?"

"Poslali jsme pro něj."

"Malý Johny"...zašeptala.

"Christine, nedělej si starosti, ten je v pořádku" chytila se za pusu Susan. Takhle se uřeknout!

"A Jennifer?" Christine v sobě našla nečekanou sílu. "Co je s Jennifer?"

Susan se zarazila. Nemůžu jí říct, že žádná Jennifer není. To jí nepomůže. „Ale mám jí říct o druhém synovi, když možná nepřežije dnešní den? Co mám říct?“

"Christi, jsi moc unavená, musíš nabrat sílu, odpočívej, na nic nemysli! Dám ti lék, bylinku, aby tě tolik nebolela ta rána..." vstala a připravovala nový šálek.

„Už aby tu byl doktor! Copak v této rodině musím všechno důležité rozhodovat já?“

Christine mezitím opět ztratila vědomí.

Susan nezbývalo, než častěji sahat po knížkách a svým způsobem ji to i uklidňovalo, vždyť do pokojíku kojné a Christininých dvojčat pokaždé vcházela se strachem, co se dozví.

"Kéž by přežili alespoň oba, i když ten druhý není dcerka!" modlila se ještě pozdě večer. Christine si oblíbila, i když se jí nikdy neodhodlala sdělit všechna tajemství svého bratra.  A druhý den ráno si oddychla, když se dozvěděla, že kojná se nevzdává a zkouší slabší dvojče dokrmovat odstříkaným mlékem alespoň lžičkou. Snad se přece chytí! Tragédií už bylo v rodině dost!

Christine byla velmi slabá, měla horečky, ale rány po operaci byly čisté, což bylo dobré znamení. Susan zkoušela nové směsi bylin, posilující, uspávající i na obklady, aby se rány dobře hojily. Občas jí přiložila k prsům staršího a mocnějšího synka, aby jí ulevil od tlaku hromadícího se mléka. V jedné takové chvilce se Christine opět probrala a instinktivně si přitulila k prsu malinkou dětskou hlavičku s vlásky jako samet.

"Snad ji to donutí žít," přemýšlela Susan. "Jonathan je naživu už jen díky obětavosti kojné, která má trpělivost krmit ho mlékem doslova po kapkách a od Johna z Aljašky nechodí žádné zprávy...jako tenkrát...když...ach, tak těžko vzpomínat!"

Neuvědomila si, že svá slova vyslovuje nahlas. Ale Christine stejně vnímala jen ten malý živoucí uzlíček v náručí.

Susan si povzdechla, když uléhala k odpočinku: „Měla jsem se narodit jako mužský. Nakonec, jestli ten mladší umře, bude tu malý Johny, to stačí. Já nemám chlapce žádného, tak co. Jaká škoda. Ani si to ten můj bratr nezaslouží!“

A usnula, vyčerpaná, jako by ona sama rodila dítě.

U Christine se pomalu střídaly návštěvy.

Nejčastěji lékař a porodní bába. Ta ovšem měla i na starosti další ženy v očekávání, jakoby se roztrhl pytel s miminy! Lékař mlčel, nakonec, byl to jeho nápad, vést porod operací, byl na to náležitě hrdý, ovšem zatím nikomu neřekl - a nikdo se neptal - že Christine, pokud vyvázne, možná už nikdy nebude moci mít další dítě.  O takových operacích zatím jen četl, operoval vlastně jen slepé střevo a zašíval rány z hospodských rvaček. A měl obavy i o život obou nemluvňat. Viděl toho v životě dost, stále se vzdělával, a čekal, že bude povolán do práce chirurga ve zdejší nemocnici. Nechtěl zůstat obyčejným pochůzkářem. Tolik by potřeboval, aby matka byla zdráva a aspoň jedno dítě žilo!

Zatím kojná Adele trpělivě ukapávala ze svého prsu do maličkých úst chlapečka, kterého si oblíbila už proto, že ho všichni odepsali.

"Moc mi připomínáš mou Dareen...Víš, ty maličký, kdo byla Dareen? Moje dceruška... Asi jsem zhřešila, že jsem jí nejdřív nechtěla, byla jsem ještě svobodná a nevěděla jsem, zda si mne můj Bart odvede k oltáři...Narodila se moc brzy, stejně jako ty. S ní jsem to nedokázala, Bůh měl asi v nebi málo andělů... Vím, že ty to zvládneš, jsi větší, než byla Dareen, máš víc síly, i když ti ji hodně vzal tvůj starší bratr... A až budeš moci chodit, půjdeme jí spolu položit na hrobeček růži."

Susan  věděla o Adelině dcerušce, proto jí nebrala naději a nechala ji zkoušet, co už sama vzdala. Maličký Johny jí připomínal bratra, kterého milovala i přesto,  co provedl otci a celé své rodině.

Nikdy nežil, jak by měl žít synek z dobré křesťanské rodiny. A když se jeho dluhy provalily, místo, aby je řešil jako chlap, utekl na Aljašku a žil tam s jakousi Indiánkou, co si ji koupil od jejího bratra za bedýnku lahví whisky. Nebyla snad ani pokřtěná!

Susan nevěděla, kolik toho bratr pověděl Christine. Spíš odhadovala, že nic, aby neztratil nic ze svého pomyslného výborného charakteru. Ach, snad se trochu napravil! Při jejich nedávné návštěvě na Aljašce se choval jako hodný bratr a syn. Ale skutečnost?

Malý Johny je tak krásný, drobounký, a jak umí otvírat rtíky! Zato "ten druhý", nikdy mu jinak neřekla, ani plakat neumí.

Počkej, bratře, až přijedeš, nebudu už mlčet!

Johny neodepsal a ni na Susanin třetí dopis, jakoby Christine i děti pro něj přestali existovat. Susan byla neklidná a rozladěná...Snad se, probůh, nenastěhoval zase k té...Jak jí to říkali? Bílá Medvědice...? Johny ji donutil nechat se pokřtít a dostala jméno Marie, ale stejně dál vzývala ty své bohy, do kostela chodila, protože musela. Johny tvrdil, že se vrátila ke svému kmenu, ale je to vůbec pravda? Proč tak rychle odjel do Evropy se vším, co utržil za ulovené kožešiny?

...a pak už přišel dopis, že si našel hodnou dívku, Angličanku, po křesťansky vychovanou a brzy bude svatba. Všichni měli velkou radost, i když maminku mrzelo, že na té svatbě nemohla být.  A když poznali Christine, věřili, že bude všechno už jen dobré...

Susan se zmocnily pochybnosti, zda se bratr neoženil jen proto, aby měl s Christine syna. Malého Johnyho bratrovi nedá! Vychová z něj lékaře, jak si to kdysi sama přála...

Na Christine v té chvíli zapomněla. A nakonec, švagrová bude možná ráda, když jí rodina dovolí, aby s nimi zůstala. Zmínila se přece, že její rodina v Anglii není zrovna bohatá...

Dny ubíhaly. Christine pořád byla slabá jako věchýtek, ještě nevstala z lůžka, stále byla v horečkách, ale mezi blouzněním mívala světlé chvíle. Ptala se na manžela a na děti, až ji Susan pověděla, že žádnou holčičku nemá a má jen jednoho syna. Toho druhého už odepsala, nebýt péče Adele, dávno tu nebyl. Taková živá mrtvolka. Zato Johny začal pěkně přibírat a Susan ho odpoledne pyšně přinesla v běloskvoucí zavinovačce Christine k pochování. Mléko měl od Adele.

"Můj Johny..."

Susan to téměř řekla místo Christine a opravdu to tak cítila!

Vtom vpadla do dveří rozradostněná  Adele:

"Paní, představte si, malý Jonatánek dnes sám začal pít!"

"O kom to mluví?" zeptala se Christine.

"Ale...o svém synkovi," pošeptala jí Susan. "Mysleli jsme, že nepřežije, mléka měla pro tři, tak jsme ji najali...Chudinka. Už jednou přišla o holčičku."

Kapitola

Christine seděla, vyhublá a sivá, zahalená v kožešině u krbu a dívala se nepřítomně do dáli. Venku se od severu táhla černá sněhová mračna, a ačkoli byly tři hodiny odpoledne, vše se jevilo tmavé a nevlídné. Stíny ohně vytvářely na zdi děsivé mihotající se stíny.

Christine zavřela oči. Je to již sedm týdnů od porodu, včera poprvé vstala z lůžka.

Vzpomněla na chmurný den před dvěma týdny, kdy černá bryčka odvezla malou rakvičku. Bylo taky takové nevlídno jako dnes. Adele byla uplakaná, jakoby pohřbívala vlastní dítě, ona však cítila, že jí Susan lže...

"Nemám  Jennifer, nemám Jonathana, nemám manžela - stále nepřijel - a nemám ani Johnyho. Toho má Adele nebo Susan. Nepatří mi nic v tomto domě..."

Zato Susan si pozpěvovala. Johnyho si zamilovala a dítě to bylo miloučké, voňavé a celé růžové. Čím dál tím víc ji Christine nezajímala. Je tu dědic majetku, který by se rozpadl kdoví kam. Měla ráda věci pod kontrolou.

Za další týden přijel farář. Starý pán, kterého Christine chtěla navštívit ještě před tou událostí. Seděli spolu v salónku a farář dostal dobrý koňak, mladá žena pila zázvorový čaj na zahřátí.

"Děvče", rozpovídal se po chvíli, "ten Johny byl vždycky nepoddajný hoch. Už jako malý kluk nikoho neposlouchal a pak místo studií utekl do světa. Hodně poněz utratil, a rodiče mu stále pomáhali, aby neměli ostudu před lidmi. Když zmizel na Aljašku, nakonec byli rádi. Nebyl na očích a téměř přestal existovat. Nebýt toho, že chtěl peníze pro tu svou..." zarazil se a pohlédl na Christine. Ta taky zvědavě zvedla hlavu: "Pro koho?"

"Děvče, tobě to neřekli?"

A tak jí povyprávěl, co věděl. O jeho manželství, Indiánce i chlapci. Kdoví, jak to dítě dnes žije!"

Tak malý Johny má bratříčka... staršího.... Neřekli mi to, nechtěli, aby to "cizí" dítě patřilo do rodiny. ...

Christine se osmělila:  "Co když Johny nejede, protože je se svou indiáńskou družkou a o malého Johnyho nestojí, když má jiného, staršího chlapce? Ale co si mám já počít? Na cestu domů k rodičům nemám..." rozplakala se.

"To by nebylo moudré, odjet pryč,  malý Johny je dědicem starého pána, čeká ho zde skvělá budoucnost."

"Jenže jak tu mám žít?"

"No proto jsem tady. Nemyslete si, lidé si všímají. Neděje se nic proti zákonu, jen se to lidem nezdá správné a tak přišli za mnou. On totiž i velký Johny", usmál se farář, "byl dítětem, o kterého se příbuzní tahali. Možná proto tak skončil, protože se snažil vzpírat všem, kteří chtěli  rozhodovat o jeho životě? U něj to bylo tak, že starý pán vnuka rodičům odcizoval. Chtěl ho vychovávat sám, přísně, bez  lásky, v naprosté poslušnosti. A když si ho vymohli na čas rodiče, rozmazlovali ho."

Farář se odmlčel.

"Dítě patří matce, tetička ani kojná malému Johnymu matku nenahradí. V neděli přijďte do kostela. Budu kázat o jistém moudrém rozhodnutí krále Šalamouna. Bůh je moudřejší než my, poproste ho o pomoc a sílu."

"Prosím ho každý den, ale síly se mi nedostává...Přišla jsem o dítě, nemohla jsem si je ani pochovat, a to, které mi zůstalo, téměř nevidím...O svém muži také nevím. Napsala jsem mu snad dvacet dopisů a dřív jsem dostala odpověď od své maminky, i když nás dělí celý oceán!"

"Malý Jonathan je v nebi mezi anděly," konejšivým hlasem řekl pastor. "Bůh se nad ním smiloval a ušetřil ho našeho pozemského trápení. Aljaška je sice daleko, ale znám někoho, kdo by vám mohl odpovědět na vaše otázky. Na zimu se k nám vrací misionář, který těm divochům káže slovo boží...je to přítel naší rodiny. Čekáme dostavník každou chvíli. Snad bude vědět i o Johnovi."

Christine by se byla chtěla zeptat ještě na tisíce věcí. Pastor jí však položil ruku na rameno: "Musíte doufat a musíte být silná, Christine. Když se mi nedostává síly, bez listování otevřu bibli. Obvykle se otevře přesně tam, kde nacházím slova útěchy. Nic není tak hořké a zlé, jaké se nám to jeví ve chvíli, kdy nejvíc trpíme. Bůh vede naše kroky správným směrem, musíte věřit...Jste moudrá a vzdělaná žena, není důvod se podceňovat. Moje snacha Agnes má sedmiletou dcerku Claire. V rodinách jako je naše je dobrým zvykem, aby se dětem dostalo hudebního vzdělání. Kdybyste měla chuť začít ji učit, zaplatili bychom vám za lekce.

"Rozmyslím si to. Myslím, že po Vánocích bych mohla začít."

Doma vyhledala Nový zákon, a na radu pastora  zavřela oči a otevřela v Lukášově evangeliu. Četla: "Každá propast bude zasypána, hory i pahrbky budou srovnány, co je přivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné a každý tvor uzří spasení Boží." Otočila ještě list  a četla dál: "Duch Hospodinův mne pomazal, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku."

Christine si to nemohla vyložit jinak než ryze po žensku, že se jí podaří odjet domů do Anglie i s dítětem a velký Johny se k ní vrátí a budou spolu sdílet radostný život.

V neděli starý pastor kázal o Šalamounovi a dvou ženách, které spravedlivě rozsoudil v jejich při o dítě. "Ano, dítě má být navráceno matce, matka by měla být tou, která je učí prvním slůvkům, se svým mlékem dává mu lásku..."

Pastor mluvil také o trpělivosti, pomoci bližnímu a mluvil i o darech, které se stonásobně vrátí. Blížily se Vánoce a to byl čas, kdy se sbíralo na chudé a od bohatých se očekávalo, že si své bohatství nenechají pro sebe. I Susan věnovala pěknou hrst mincí do pokladničky.

Christine, která  byla v kostele prvně po těžkém porodu a hltala každé pastorovo slovo, neměla, s čím by se rozdělila. Vymyslela tedy, že uplete několik párů rukavic a rozdá je chudým dětem. Klubíček vlny měla plný košík. Se svým nápadem se hned po mši rozdělila s Agnes a ta se nadšeně přidala.

Susan po pastorově kázni jakoby vstoupila do sebe.  Christine s Adele přestěhovala do samostatného křídla a poslala pro svoje dvě dcerky, aby jí pomohly s předvánočními přípravami. Christine měla pro sebe tři menší pokojíky, útulně zařízené starším nábytkem, který sice vyšel z módy, ale připomínal jí vzdálený domov.  Třetí pokoj byl připravený pro "velkého" Johnyho, ale pastorův přítel misionář jí opatrně sdělil, že Johny se psy zamířil do hor a měl se zmínit, že za zimní kožešiny se dobře platí. Dům ale dosud není pod střechou. A vyřídil jí pozdravy od Mary, Toma, Anny a Mildred, v jejichž hostinci se zastavil na nocleh.

Vánoce uběhly hezky. Napadlo hodně sněhu, dětem se moc líbilo všechno to koulování. Kitty byla ve svém živlu. Christine jí ušila postroj a tahala dětem sáně do kopečků a její odrostlá štěňata běhala s ní, ale neměla výcvik.

Christine jako dárky od příbuzných dostala spoustu oblečení a dobré boty. Začala se cítit mnohem lépe, ve volném čase pletla dětem svetry tak jak si ženy v domě přály. Všem upletla ponožky, až ji ruce bolely. Johny sílil, a zdálo se, že maminku poznává, že je proň důležitější než Adele, a projevoval radost, když si s ním hrála a pobrukovala písničky.

Uvnitř ve své duši se moc těšila na ten opravdový domov. Peníze dostává, je užitečná, tak se přeci jen ty hrbolaté cesty, o kterých četla v Bibli, narovnávají!

Christine ke štěstí už  chyběl jen dům, který by byl opravdu jen její. Susan ji sice ujišťovala, že pod její střechou je dost místa pro všechny, jenže ona by přijala i malou dřevěnou chaloupku, která by byla jen její.

Chvílemi ji trápilo, že na mladšího synka si ani nepamatuje, neukázali jí ho a vlastně viděla jen hrobeček s mramorovým andílkem, kam ji na velké prosby vzala jednou odpoledne Adele.

A často přemýšlela i o tom, jak asi žije Johnův starší synek. Měly by mu být asi tři roky, pokřtěn byl Jeremiáš, říkali mu Jerry a podle misionářových slov vyrůstá v křesťanské rodině, která se ho ujala. O jeho matce nikdo nemluvil.

Jednoho dne zaťukal na dveře pošťák: "Dopis pro paní Christine z Evropy!"

Psala jí sestra Rosalie, ta,  jejíž muž Sean vlastnil stáj dostihových koní.

Kapitola

"Musím odplout na nějaký čas do Anglie za matkou," oznámila Christine při večeři. "Necítí se dobře a přála by si mne ještě vidět. Sestra mi poslala peníze na lodní lístek. Johny samozřejmě odpoluvá se mnou, bez maminky se ještě neobejde. Byla bych moc ráda, kdyby někdo z vás se mnou cestoval do přístavu... je to moc daleko a necítím se na tu cestu dost silná."

"Jistě, to nějak zařídíme", odvětila Susan. Nebylo jí milé, že by Christine odjela i s dítětem.

"Ale myslím, že by tu Johny mohl zůstat s Adele, stejně ho musí kojit, dobře se o něj postaráme, a ty budeš mít klid na návštěvu matky."

"Právě, myslela jsem, že by Adele mohla jet se mnou." O peníze pro ni si říct nedokázala a jak to zaonačit? Nejlépe, aby to narafičila jako Suzanin nápad.

"Nebo - mohl by s tebou jet můj manžel. Byla bys v bezpečí a i cesta zpět pro něj nebude těžká. Já to bez něj těch několik týdnů, spíš měsíců, vydržím!" trochu upjatě se Susan smála. "Ale chlapec by tu měl zůstat."

"Můj syn tady nezůstane,"  řekla Christine rozhodným hlasem. "Tak dlouhé odloučení bych nesnesla. Dost, že jsem přišla o Jonathana a už několik měsíců  vůbec netuším, co je s mým manželem. Moje maminka tady možná dlouho nebude a je snad pochopitelné, že chce ještě vidět vnoučka. Na tu cestu bych s sebou ráda vzala Adele, vím, že my dvě společně péči o synka zvládneme. " Pomyslela si, že by možná mohla požádat o půjčku pastora, nebo misionáře.

Kapitola

Jaro bylo v plném proudu, když vrcholily přípravy na Christininu cestu.

Dohodnuto. Pojede s chůvou, synkem  a se Štískem. Zajistily alespoň první část cesty, co se dalo, a o zbytek se bude muset Christine postarat sama.

Susan nelenila a hned první den po Christinině rozhodnutí odjet psala naléhavý list bratrovi. Doufala, že se k němu dostane a že on už něco podnikne, aby miláček malý Johny zůstal u nich doma. Sem patří, tady zůstane. Ano, Susan cítila nebezpečí, že dědic zmizí navždy. Musí si ho nějak připoutat!

- Týdny letí, a Johny nikde... však ji může dohonit cestou, obě dámy budou muset odpočívat jinak než mužský!

"Něco se chystá," pošeptala Adele Christine na procházce v parku. "Paní Susan už napsala nejméně třetí dopis svému bratrovi. Víte, že si nepřeje, abyste odvezla malého Johnyho. Neměla bych vám to říkat, aby mne paní nevyhodila, ale..."

"Johny se mi neozval ani po dvaceti dopisech, vůbec netuším, kde je..." povzdychla si Christine.

"Paní Susan nejspíš zná jeho tajemství...Na obálce bylo i jméno města, nějaký Dawson. Umím číst, ale paní to neví."

Christine si vzpomněla, jak Johny básnil o zlatě a napadlo jí, zda se do těch končin nevydal zkusit štěstí.

"Dawson je daleko, až za Chilcootským průsmykem," přemýšlela, "tak daleko jsme nikdy nedojeli. Teď na jaře je na Aljašce ještě sníh a než roztaje, mohly bychom být už v některém přístavu. Měla bych uspíšit odjezd, vymluvím se na maminku, a pak změníme trasu, aby nás nenašli. Kde bych našla nějakou dobrou mapu? Asi u pastora. Zajdu k nim v neděli po mši."

"Někde prý už jezdí vlaky," připomněla Adele, jakoby jí četla myšlenky. "Zeptám se mého Barta, dělal na stavbě železnice, on bude vědět. Pro tak malé dítě by byl vlak pohodlnější než dostavník.

Adele, a co kdybys jela se mnou i přes moře? Jenže, já nevím, jak to dál bude..." Povzdechla Christine. Tohle nemůže po Adele chtít, i tak ji vytrhuje z domova na dost dlouho.

"Ledaže by Bart jel se mnou," zaradovala se Adele.  "Co mi umřela Dareenka, nemám tady stání...Něco máme našetřeno...musím si s ním promluvit."

Johny měl rýmu a kašel, tak Christine byla doma. Začínala mít strach a neodvažovala se odcházet z domu bez chlapce. Tolik byla vděčná za Adele! Mohla se na ni spolehnout ve chvílích, kdy učila hrát na spinet. Jen aby někde něco neprozradila, přeci jen je to obyčejná holka a i když jsou teď dvě spiklenkyně, dokud neodjedou, není si jistá.

V neděli po bohoslužbě zašla za pastorem se svou prosbou. Ten ji odkázal na mladého vikáře.

Ukázalo se, že vikář studoval v Evropě a než se usadil, procestoval kus světa. Od útěku od manžela ji zrazoval, Christine ho však ujistila, že potřebuje navštívit nemocnou maminku v Anglii a najisto se vrátí...Doufala, že ji Bůh tu lež  odpustí, On přece musel vidět, že Johny je ženatý s jinou ženou, i když snad jen podle jakéhosi divošského obřadu, a Bůh ví, co se doopravdy stalo s tou Indiánkou, když s ní její dítě není...Začínala mít strach, že se muselo stát něco hrozného, co může potkat i ji, vždyť celé rodině jde jen o dítě a o dědictví.

Vikář jí příliš nevěřil, přesto vytáhl mapu. "Tady," zapíchl prst do mapy. "Tři až čtyři dny cesty dostavníkem. V neděli po poledni sváží vlak dělníky do města. Musíte ho stihnout, jinak budete čekat až do pondělního odpoledne.

"Nedaleko nádraží je klášter, obývají jej voršilky," dodal, " a žádný klášter vám neodmítne nocleh. Domluvte se s naším přítelem misionářem, aby vám pro jistotu dal doporučující dopis. Víte, že bydlí v tom zadním pokoji... ještě od nás neodjel, láme ho v kostech."

Christine připadlo divné, že jí nedoporučil místní faru protestantského kazatele.

"Bydlí tam zejména pokřtění Indiáni," vysvětlil misionář. "S tak malým dítětem vám bude u voršilek lépe."

"Johnyho první žena byla také pokřtěná Indiánka?"

"Marie se nechala pokřtít společně se synkem. Johny musel pastorovi slíbit, že si ji co nejdřív vezme a odčiní tak těžký hřích. Jenže Mariini rodiče se k pokřtěné dceři neznali a Marie se tím trápila. Pár dní před svatbou nechala synka u chůvy a odjela do indiánské osady. Když se nevracela, vydali jsme se ji hledat. Do osady nedojela, muselo se jí něco stát, probořil se led, nebo ji napadli vlci...nenašli jsme sáně, psy ani děvče. Johny také zmizel, soudili jsme, že odjeli spolu a cestou zahynuli. Chlapečka se ujala bezdětná rodina. Příbuzní o něj neměli zájem. A Johny se objevil za tři roky s novou ženou... Buďte opatrná, Christine. Rodina vašeho muže by se jistě zlobila, že jsem vám to vyprávěl.

Kapitola

Christine o rozhovoru s misionářem pomlčela, ale zařídila se podle jeho slov. Jakmile se synkův stav zlepšil, rozhodla se k okamžitému odjezdu. Doprovázela ji jen chůva Adele se svým mužem Bartem a ani oni neznali přesnou trasu, kudy pojedou.

Johnymu bylo už pět měsíců. Byl na všechno moc zvědavý a očividně se mu na světě líbilo. Christine byla zvyklá cestovat, s manželem zvládli hodně cest, dostavníky, koně, saně, bryčky, i loď a vlak, i pěšky nachodili spoustu mil, ale s dítětem je to jiná starost. Copak jídlo. Adele vydatně kojí, ostatní si vždy něco koupí a vyspí se, pes dostane zbytky. Ale plenky a oblečení na malého, to byla největší starost. Budou muset v hostincích pobývat déle než jednu noc, a Christine měla naspěch.

"Kdybych jen neměla strach, že nás najde Johny nebo Susanini lidé!" starala se.

"Nebojte se, paní Christy, hledat nás nebudou."

Odpoledne Bart a Adele zašli na trh. Nakoupili obyčejné šaty, jaké nosí harwestři.

"To hedvábí musí dolů," rozhodl Bart. "A také musíte strpět, že vás budu oslovovat třeba Cate a vydávat vás za svou sestru. Johny je odteďka můj a Adélin syn a budeme mu říkat...řekněme Andrew. Jedeme na jih hledat práci."

Christine souhlasila. Asi den trvalo, než si zvykla, že se musí k Bartovi chovat jako sestra. Johny naštěstí jejich převlek nepokazil, měl rád maminku i kojnou stejně.

Po dlouhém putování levnými dostavníky, povozy, vlaky třetí třídy a občas i říčními parníky dorazili do velkého přístavního města. Johny kupodivu snášel cestu lépe, než jeho matka a Adele. Bart rozhodl, že si pár dní odpočinou.  Ve městě bydlela jeho sestra Judith s manželem a dětmi. Obývali dřevěný domek v dělnické kolonii nedaleko textilky. Juditin muž pracoval v přístavu a nebylo pro něj těžké zjistit, kdy odplouvá nejbližší parník do Evropy.

Lodní lístek si koupili ve druhé třídě, aby měl Johny pohodlí. Když se loď vzdálila od amerických břehů, Christine i Adele konečně vytáhly z batožin své nejlepší šaty a šly se projít na palubu.

"Christine!"

Muž, kterého si nedovedla zařadit, se k ní radostně hlásil. "Asi si nevzpomínáte... Jsem James Smidt, právník, zastupuji rodinu vaší sestry Rosalie. Nelekejte se, vaše matka je v pořádku. Jde o vašeho muže. Zjistily se velmi znepokojivé skutečnosti, které paní Rosalie donutily napsat vám ten dopis. A protože jsem měl zrovna jednání v New Yorku..."

"Mého muže?" otázala se Christine.

"Víte, já nevím, jak začít," odpověděl jí James Smidt.

"Pojďte si sednout sem na lavičku" - ukázal stranou. "Říkám vašeho muže, ale z právního hlediska..."

Christine na něj nechápavě hleděla.

"Vaše manželství je neplatné."

"Neplatné" zašeptala Christine.

"No je to zamotané, ale vypadá to, že váš manžel uzavřel jiné manželství několik let před tím vaším, a manželka je stále naživu."

"Já tomu nemohu uvěřit,"  povzdychla si Christine.

"Chápu. Jak říkám, je to zamotané...Rodina vašeho muže vám nejspíš sdělila, že měl kdysi snoubenku z vysoce postavené rodiny. Nebyla to jen snoubenka, stačili se vzít a mají spolu dítě, dceru. Rodina jeho ženy kdysi vlastnila velké stáje s dostihovými koňmi...většinu jich museli rozprodat, aby zaplatili Johnovy dluhy. Johnův tchán toho začal mít dost a povedeného zetě vyhodil. Chtěli docílit rozvodu, ale...jak říkám, je to zamotané. Ta svatba byla v katolickém kostele, John musel přestoupit na víru své manželky a k rozvedení manželství je potřeba souhlas papeže. Už proto si nikdy nemohl vzít tu indiánskou dívku. Ale ani vás, Christine."

"Ale jak to mohl tajit před církví? Vždyť... no, ani mě si nevzal doma, ale bylo to v cizině... stále to nemohu pochopit," přemýšlela Christine nahlas. Již dávno ji láska k Johnymu opustila, takže necítila nic než prázdno.

Ale teď jde o malého Johnyho. Je nebo není dědic? Nemanželský? Jak to vysvětlím v Evropě? To budu do smrti mít tuto ošklivou značku na čele?

Zeptala se na to právníka.

"Není církev jako církev, nevedou společné záznamy a pokud vím, brali jste se v anglikánském kostele... V křestním listu je John zapsán jako protestant, takže mohlo být naoko vše v pořádku. Neumím v této chvíli říct, zda má váš syn nárok na dědictví, nebo jen na odškodné. Každopádně je možné, že v té závěti, o níž jste mluvila, bude nějaká klička, jinak by se rodina tolik nesnažila, aby dítě zůstalo u nich. Nemyslete na to, Christine," povzbudil ji úsměvem," máte před sebou dlouhou plavbu, než zakotvíme u evropských břehů. A buďte klidná, vaše sestra to tak nenechá. Ostatně, můžete žít na jejím statku, dokud si nepořídíte svůj vlastní dům."

"A co ten Johnův starší syn? Nemá přednost před Johnym?"zajímala se Christine.

"No, víte...Jeremiáš byl adoptován rodinu, která se ho ujala poté, co zmizela jeho matka. Protože otec také nebyl k nalezení, domnívali se, že adoptovali sirotka. Potřeboval jsem jejich svědectví. Jak říkám, zamotaná historie..."

"Jsem ráda, že jsme se tu potkali", usmála se Christine. Ani nevěděla, jak jí to sluší. "A což, když jsem se rozhodla z Portlandu utéct, nepočítala jsem s žádným dědictvím pro malého. Však si v životě poradíme!"

"Jste statečná, to ano, ale peníze se hodí," usmál se na ni právník. "A říkejte mi Jamesi, vždyť se tu budeme potkávat každý den."

Epilog

O deset let později Christine Smidtová třesoucíma se rukama otevřela dopis od své někdejší švagrové Susan.

"Zemřela stará paní," oznámila svému muži, který za stolem četl Times. "Jedinému vnukovi Johnovi odkázala deset milionů dolarů  s podmínkou, že se ujme dědictví v Portlandu. Jinak ty peníze dostane vzdělávací ústav pro sirotky."

"Ať si nechají ty své dolary. Johny je můj syn, vychovávám ho stejně jako Jimmyho, Jonathana a Christy."

"Johna prý před pěti roky zabili Indiáni a svedlo se to na vlky."

"To jsem čekal. Když se nedovolali spravedlnosti, vyřídili si to s ním sami."

"A umřela Kitty."

James položil noviny na stůl a objal svou ženu: "Kitty je jediný tvor, za kterým ti dovolím uronit slzu."

 

Napsaly pro vás Lydie Dostálová, Aggitta, fisekla a veronica-eve  z klubu Klíčení