Dnes malé čolčí povídání.

Už je to měsíc, co mi Jiřík vyprávěl, že když šel ráno do práce, tak na cestě ke koupelně potkal čolka na úprku. Pyracantha měla velké štěstí. Vzhledem k tomu, že Jiřík vstává za tmy, tak nechybělo mnoho a mohla se seznámit s podrážkou jeho pantofle. Od té doby jsem dírkované plexisklo, kterým je překryto akvárko, dávala úplně na těsno, aby švírka byla co nejmenší.

Až dnes. Konečně jsem se rozhoupala a akvárko jsem kompletně vyčistila (přes řasu čolek pomalu vidět nebyl). K večeru spokojeně koukám, jak se nádrž blýská, v tom co vidím. Nebo spíš nevidím! Tak jsem slepá, nebo neumím počítat? Koukám ze všech stran a stále vidím jen Popocatepetla. No jo, škvírka mezi plexisklem a akvárkem je nějaká moc velká... Zahájila jsem mohutnou pátrací akci. Nejdřív jsem se zeptala Jiříka: "Neviděl  jsi tu běhat čolka?", pak pesanů: "Nesnědli jste čolka?", doufajíc, že ne. Co kdyby čolci byli jedovatí, jako mloci!

Vytáhla jsem čelovku a nakoukla za skřín. A hle! Piracantha si tu hoví na zastrčeném obrazu. Odchytit se nechala lehce a já jsem dělala, že jsem si nevšimla vyčítavého pohledu, že ji kazím její výlet.