Mužů modelářů jsou tisíce. Jejich vláčky a autodráhy zabírají celé místnosti, kam má zákázáno vlézt žena s prachovkou. Své víkendy tráví na letištích pro modeláře a sledují, jak TO letí, přistává nebo eventuelně padá. Při obědě vedle příboru odkládají šroubovák, a poutavě hovoří o frekvencích, wattech, voltech a ohmech. Když manželka dává prát jejich prádlo, musí pečlivě z kapes vyndat veškeré matičky, podložky, šroubky, drátky, dřevíčka a zátky od piva, které se mohou hodit "na pak". V případě že TO, co vyrábějí, přesáhne obvyklé dimenze, nastoupí televizní štáb a natočí reportáž typu "a pane inženýre, jak jste to dokázal???" (narvat letadlo nebo ponorku v téměř životní velikosti na zahradu).

Televizní štáb u muže-domečkáře jsem zatím viděla zatím jen jednou. Byl to pěkný, elektrifikovaný domeček nadupaný detaily, ale připadalo mi, že velká část nábytečku byla dokoupena již hotová a pán si užíval zejména stavbu domku samotného. Já však mám to štěstí představit domečkáře, který je nadšenec do historie a tvoří v domácích podmínkách s běžnými (a toto slovo extra zdůrazňuji) materiály okno do období georgiánské Anglie v době vlády králů Jiřího I. až IV. v letech 1714 - 1830. Okno do románů Jane Austenové, sester Bronteových a Waltera Scotta. Okno do doby, kdy dámy byly krásné, jemné a poddajné, muži pracovali na industriální revoluci, kouřili viržínka z kolonií a byli duchaplní, bydlení se pomalu vzmáhalo a nabíralo styl díky zavedení plynového osvětlení. Toto osvětlení výrazně prodloužilo večery, čímž lidé získali svůj první "volný čas" a způsobovalo díky spalování kyslíku a nedostatečnému větrání dámám časté mdloby, které vydatně podpořila ještě důkladně utažená šněrovačka. No jen si to dámy přestavte, světla svítí, volný večer před vámi, těšíte se, až si vyšijete tu zatrolenou dečku a ouha, jste tuhá. Následná elektrifikace ve viktoriánské době, která následovala o pár let později, byla pro hospodyňky skutečně revoluční, i když být "bledničkovitým chcípáčkem" zůstalo i nadále symbolem křehkosti a vznešenosti. A jen tak mimochodem - někdy jsem večer naprosto nevznešeně tuhá, ačkoliv elektřinu získáváme štěpením jádra a místo vyšívání deček si hraju s polymerovou hmotou, o šněrovačce se raději ani nezmiňuji. Některé věci se prostě nemění. Jenom bledničkovitý chcípáček už dnes v nikom nevzbuzuje touhu, aby byl ochraňován, milován a na rukou nošen, spíš mají všichni chuť po něm hodit časopisem zabývajícím se zdravým životním stylem a permanentkou do fitka.

Nejprve jsem byla na začátku léta tohoto rok požádána majitelem nóbl měšťanského domu v "regency stylu" v rozměru 1:12 o vyhotovení menu do kuchyně a jídelny, ale při následné diskuzi jsme potom rozšířili zakázku o zařízení celé kuchyně kuchyňským nádobím. Takto jsem objednala vše potřebné od hochů z dálného východu najednou, aby stavitel ušetřil poštovné a čas při shánění jednotlivých částí. Objednala jsem hrnce, pánve a porcelán a rovnou se jala do nich vyrábět chutné pokrmy.

Do kastrolů burgundské hovězí na červeném víně a vývar ve stádiu, kdy se vše teprve táhne a bublá dlouhé hodiny, než se z kostí, masa a zeleniny vylouhuje to nejlepší, co nám na silném vývaru chutná nejvíce a co každého chcípáčka v okamžiku postaví na nohy.

Zatímco jsem se věnovala zkoumání dobových maleb, sledování historických dokumentů BBC na Youtube, brouzdala jsem internetem po encyklopediích a spolcích zabývajích se georgiánským obdobím, v naší domečkářské skupince se začaly objevovat fantastické fotky dokumentující zrod opravdového díla. Nezařízený a odrbaný třicetikilový korpus domu měl svůj původ v bazaru, a tudíž bylo zapotřebí provést kompletní rekonstrukci.

A tak se stalo, že jsme následující měsíce paralelně pracovali na jednom projektu, ač fyzicky v sedmdesátikilometrové vzdálenosti od sebe. Online jsme diskutovali nad detaily, přizpůsobovali menu, probírali, zda chléb pečený v plechové formě zasahuje ještě do tohoto období, či zda už hranatý toast patří viktoriáncům. A koho by to náhodou zajímalo - v plechových formách se začal péci kolem roku 1800, viktoriánské období začalo až v roce 1837, takže pozdní georgiánci MOHLI jíst hranaté toasty. Ale normální bochník znali také.

A zatímco jsem modelovala dobroty, domek byl rekonstruován pomocí lišt, lištiček a tyček (zakoupíte v hobbymarketech u řeziva), lékařských špachtlí (výtvarné potřeby), krajek (přilepené k lištám a nalakované dělají nádherné interiérové reliéfy a štuky), korálků a bižuterních komponentů vznikal postupně nádherný interiér.

Zde vidíte například jídelnu - z víčka od Ramy, tenoučkých lišt a dřevěných korálků stůl, židle a ostatní nábytek. Reliéfy pod stropem a na rámech obrazů tvořené pomocí přelakovaných krajek. Mořená dřevěná podlaha je z lékařských špachtlí do krku.

Zajímavou otázkou byl způsob vaření - celokovové sporáky se objevily až za viktoriánců, georgiánci měli na vaření veliký zděný prostor s kovovými prvky jako rožeň, plotýnka, hák na konvici, ke konci období už ke kuchyni patřila i improvizovaná trouba a zásobník na vodu. Tady máme ohniště s kovovým topeništěm, strop očouzený od sazí a podlahu též zamazanou od mouru. Práce v kuchyni byla náročná a špinavá. Ty rustikální cihly, ze kterých je vyzděné ohniště a které jsou vyskládané na podlaze - to je karton z obalu na vajíčka. Krásně hrubý materiál, natřený temperou smíchanou s Herkulesem, aby získal potřebnou patinu. Kovové talíře z pivních zátek, číše z bižuterních komponentů a rozpůlených kapslí ze starých léků - vše přestříkané barvou.

Na rošt před ohněm byl odsouzen nebohý kur, ve spížce je nachystáno místo pro zavěšení kýty, která se udila dlouho a dlouho v dýmu z bukového a cedrového dřeva. Přestavte si ten nádherně slaný tenounký pláteček, čerstvě uříznutý. 

Dům jako takový měl být sídlem bohatého kupce, v tomto období se obchodu nesmírně dobře dařilo a Anglie pomalu získávala své impérium, nad nímž slunce nezapadalo. V kuchyni si proto ručky zamazává služebnictvo, dekorativní manželka omdlévá u klavíru nebo vyšívání, způsobné dítko se vzdělává s guvernantkou. A všichni si baští sakra dobře. Jídla se tehdy podávala na velkých mísách, každý si vzal, na co měl chuť až u stolu.

Potřebovali jsme jedno superluxusní jídlo pro vznešenou příležitost. Zvolili jsme hovězí Wellington jako "supertradiční britskou lahůdku". Čas ovšem ukázal dvě různé verze historie tohoto pokrmu:

První - vévoda z Wellingtonu, hrdina, který zadupal na smetiště dějin Napoleona u Waterloo, miloval jídlo z hovězího masa a hub zapečené v těstě. Proto bylo toto jídlo pojmenováno po něm a Angličané si ho zamilovali, byť jeho původ je francouzský a pravé jméno je filet de bœuf en croûte. Kdo to umí přečíst, má u mě panáka.

Druhá - první zmínka o jídle zvaném "fillet of beef a la Wellington" se prý objevila až roku 1903 a jídlo samotné prý bylo vynaleno pro účely recepce ve Wellingtonu na Novém Zélandu. Konec iluzí.

Co naplat. Dobrota už byla hotová, přikloňme se k první verzi. Vlastenecky zaměřený kupec si vychutná nedělní oběd na počest vévody, který "smáznul toho malého žabožrouta" a bude si debužírovat na šťavnaté hovězí svíčkové v křupavém těstíčku, přihodí si k tomu opečené plátky brambor a dušenou zeleninu a zapije to lahodným červeným vínem.

Na fotografii níže je první nástřel stolování pro porovnání velikostí ostatního nádobí s Wellingtonem. Na polévkových talířích už voní hovězí vývar se zeleninou a domácími nudličkami. K polévce si lze nalámat různé pečivo z bílé mouky - housky, bulky a rohlíky. 

Nad rohlíky bych se pozastavila, při brouzdání dějinami jsem narazila na zvláštní legendu týkající se tohoto pečiva - kopíruji citát z Pekařských listů z roku 1890.

„Oblíbené pode jménem „rohlíků“ u nás pečivo povstalo v čas obležení města Vídně od Turků roku 1683. Znakem mahomedánského náboženství Turků jest totiž měsíc v prve své čtvrti. Když tedy Turci jmenovaného roku Vídně dobývali, jisty tamější pekař Wendler – jakoby na posměch Turků - začal čtvrť měsíce či rohlíky peci a prodávati, které obyvatelstvo vídeňské chvatem kupovalo. Poněvadž tehdy Wendler prodáváním rohlíků obchod svůj zvelebil, následovali jej i jiní pekaři a oblíbené rohlíky po poražení Turků vyráběti počali. Z Vídně rozšířily se rohlíky i do jiných krajin.“

Takže, pochutnávejme si čile na rohlících po vzoru starých vídeňáků ale pšššššššt, neříkejte to nikomu, ještě by nám je zakázali. Dovedete si představit, co by tahle informace provedla s nějakým think-tankem zabývajícím se "evropskými hodnotami"? Rohlík - tvarem sexistický, povahou islamofobní, potažmo rasistický - prostě extrémně pravicové pečivo podporující nadřazenost bílého muže. Dám si k večeři dva a budu mít slastný pocit rebela. Takový prostý rohlík je dnes v podstatě punk v ryzí podobě.

Končím svůj výkřik proti současnému establishmentu a vracím se zpět do poklidných dnů starých časů. Copak si dáme v postní dny? Pan kupec s rodinkou povečeří rybku a k ní zeleninu.

A ještě dvě sladké tečky nakonec. Slavnostní dezert? Co takhle tradiční vánoční švestkový pudding zdobený větvičkou cesmíny?

Běžný moučník? Jako obláček lehký nadýchaný piškot s trochou ovoce.

Ale ještě nám něco chybí... snídaně, bez té nelze začít úspěšný den. A když už jsme v Anglii, tak pořádně britskou, mastnou, těžkou. Opečené žampiony, klobásky, pečená rajčata, křupavá slanina a volská očka, ať se nám ten žlučník jen tak nepoflakuje a začne vykazovat nějakou aktivní činnost. 

Pro milovníky sladké snídaně je k dispozici máslo a marmeláda. Bílé pečivo i křupavé toasty. Káva s mlékem - jeden hrníček je však s kávou černou, však si pan kupec sám z konvičky dolije mléka podle chuti.

Letošní léto se už přehouplo do podzimu. Listí bylo odfouknuto nedávným běsněním vichřice, je zima a studeno, venku se fotit pořádně nedá. Ruce zebou, světlo si hraje na schovávanou. Na kupeckém domě je prováděna práce jen kousek po kousku, protože jak má člověk rodinu, musí si každou volnou chvilku hýčkat jako poklad. A tyhle drobné poklady jsou zúročené v neskutečně mravenčí práci vlastnoručně vyrobeného vybavení domku. Při stavbě domku musí člověk být tesařem, truhlářem, obkladačem, tapetářem, malířem, elektrikářem, štukatérem, klempířem a kdo ví ještě čím. 

Přikládám malou ukázku:

Gong z knoflíku - nezbytný nástroj pro každého majordoma - jak jinak svolávat rodinu k večeři, aby to mělo trochu styl?

Nové vstupní dveře a portál. Tam dole u sloupu je škrabadlo na boty. Průmyslová revoluce začínala, klasické rohožky se ještě nevyráběly....  Dlažba - opět úžasně všestranný obal na vajíčka.

  Hodiny  do jídelny. Kyvadlo je z knoflíku, závaží z bižuterního zapínání.

Postupné obkládání stěn obývacího pokoje....

Stavba krbu.

Já jsem svůj malý kousíček na tomto obrovském díle dokončila.  Balíček do kuchyně a jídelny jsem odeslala majiteli. Jídlo už je doma, tam, kde má být. Kruh se uzavřel. Na domečku je ještě práce "jak na kostele", ale kuchyň a jídelna už ožívají.  

Článek jsem poslala k revizi majiteli domečku a nyní si ho dovoluji s vámi sdílet v těchto sychravých dnech, kdy na horách už napadl první sníh - je to báječná vzpomínka na skvělou a zajímavou zakázku tohoto léta. Díky za ni a díky za to, že jsem mohla být součástí tohoto fenomenálního projektu. Tak domečkuje muž a jde mu to sakra dobře. Třeba se ozve i nějaký televizní štáb...