Vzpomínám si na svá mladá léta. Bylo mi čerstvých jednadvacet a mé kamarádce se narodil Vítek. Moderní žena s hlavou otevřenou, městským rytmem v krvi a přece s denním životem na vesnici, blízko přírodě, k níž má otevřený vztah.

Do prvního patra nově postavené dřevěnice jsem se k ní tehdy vydala na návštěvu. Vítka jsem viděla poprvé a měl se čile k světu. Sedíme, povídáme, chováme, utěšujeme a čas návštěvy je směřován k pozorování a péči o Vítka.

Protože pro mě bylo všechno, co se týká mateřství, nové, a sama jsem dítě ještě neměla, nechala jsem se ráda zasypat všemi informacemi o tom, co miminko obnáší. Během návštěvy jsem si nechala všechno pořádně ukázat. Učila jsem se.

Vše probíhalo bez větších překvapení až do doby, než se začalo přebalovat. Od malička si obvykle všeho hned všimnu a všechno hned vidím, ale tentokrát měl můj sokolí zrak zřejmě dovolenou.

O to větší překvapení nastalo, když se místo šustivého zvuku igelitu začal kymácet sušák, ze kterého kamarádka sbíraly pleny, které se dají prát. A jaké!

Dnes už toho o moderních látkových plenkách vím mnoho, ale tehdy mi při zmínce slova plenky znělo v uších jen: "Nepřekonatelná ochrana před podrážděním. Pampers."

Nebo: "Po probuzení má Emička suchou, jemnou a hebkou pokožku. Pampers Stay Dry."

A taky: "Až dvanáctihodinový ověřený pocit sucha. Nejsušší plenky v České republice. Pampers Active Baby."

A melodie: "Tak celou noc krásně spíš se Sleep & Play se Sleep & Play," mi zní v uších ještě teď.

O jednorázových plenách jsem věděla z reklamy snad vše. O super savých jádrech, o suchém, krásně jemném zadečku a o tom, že se o zadeček miminka perfektně postarají. O tom, že bez nich miminko nemůže spát a ani si hrát a o tom, jak jednoduše se používají.

Proč mi do hory hřmoucí nikdo nikdy na plakátě, v televizi nebo v reklamě neřekl o moderních plenách z látky? Pominuli-li samozřejmě ty, do kterých jsem byla jako malé miminko balená já, a k nimž se často z odstupem času vážou veselé historky. 

Když jsem uviděla sušák a na něm plenky, které vypadaly skoro na chlup stejně jako jednorázové, bylo to pro mě naprosto senzační. Byly krásně zelené, měly suchý zip, gumičky okolo bříška i stehýnek a přebalení do nich mi šlo skvěle.

Ta chvíle pro mě byla zlomová. V životě jsem jich zažila už několik a jsou to ty chvíle, kdy se Vám do mozku - hluboko dovnitř něco pevně zapíše. Kdy máte pocit, že jste ve zpomaleném filmu a vše běží dost pomalu na to, abyste dokázali detailně vnímat a už nikdy na to nezapomněli. Prostě zážitek, okamžik, který vám změní život, protože odteď už to nechcete dělat jinak.

V hlavě mi běhaly myšlenky typu:

"Prostě plena, která se pere. No jasně."

"Vypadá velmi podobně jako jednorázovka a nemusí se vyhazovat? Ta se přece musí používat naprosto komfortně."

"Neskládá se. Jen se použije jako jednorázovka a přirozeně se vypere. Vždyť je to jednoduché."

"Ten, kdo to vymyslel, je génius."

"Naprosto logická, praktická a inteligentní věc, která dává smysl."

"Koš. Do koše nebudu házet zbytečné odpadky. Vypere se a použije a pak dál a dál. Úžasný koloběh. A nebudu produkovat odpad."

"To přece ušetřím tolik peněz!"

"Látka dýchá a je zdravá, to je krásné." 

Tenkrát večer mě to úplně zastavilo, a už tehdy jsem věděla, co bude můj potomek nosit na zadečku.

Běžely mi v hlavě obrazy o tom, jak se bude moje miminko v látkové plence cítit pohodlně a ten můj pocit spokojenosti, když jsem si to představovala, byl nádherný. Prostě jsem jasně věděla, že tohle má velký smysl.

Na návštěvě se mnou byl i tehdejší partner a jemu se nápad - když bychom měli miminko - s používáním látkových plenek také líbil. Neprohodil negativního slova a stejně jsem tak nějak věděla, že kdyby s jejich používáním nesouhlasil a používat je nechtěl, zodpovědná jsem i já a pečovat mohu svým způsobem.

Jeho otcovská role upřít nejde, avšak s péčí o miminko je vždy spojená více maminka. Pečuje, kojí, kolíbá a přebaluje většinu času, co je její muž v práci, takže prostor pro látkování by určitě byl, i kdyby sám přebalovat nechtěl. Byla jsem si tím naprosto jistá.

Uplynula dvě léta a chodila jsem s bříškem velkým jako fotbalový míč. Uvnitř byl Gabriel a látkovky už měly doma své místo. Byly přichystané do akce.

Měla jsem velké štěstí, že mi v té době nikdo v rodině ani okolí neříkal nic, co by rozhodnutí látkovat zpochybňovalo. A i kdyby, byla jsem tak silně rozhodnutá to zkusit, že bych se tím nenechala ovlivnit.

Navíc jsem věděla, že nikdo, kdo je nepoužil, nemůže říkat, jaké to je. Dokonce jsem se za celou dobu, kdy jsem látkové plenky používala, nesetkala s negativním názorem. Spíše naopak, což velmi povzbuzovalo.

Přece jen - člověk dělal něco, co není mainstreamem a pohled okolí je pro nás lidi stále velmi důležitý.
Já jsem byla pevně rozhodnutá a negativním názorem bych se, tuším, nenechala rozhodit, a ten pozitivní mě naopak velmi těšil. 

Po příchodu z porodnice jsme najeli na látkovky téměř okamžitě a zapojila jsem i bezplenkovou komunikační metodu. Přebaloval tatínek i babička.

Syn trpěl na prdíky, a proto jsem ho nechávala z velké části během dne úplně bez plen, aby si dokázal nožičky sám přitáhnout k bříšku a ulevit si. Zářící naolejované bříško se mi blýská v živé paměti doteď a i to, jak jsem mu jej často masírovala. Vyzkoušení bezplenkové komunikační metodě tomu dost nahrávalo.

Jsem pedagog a vím, jak jsou děti úžasné, vnímavé a chytré, ale to, že se týdenní miminko naučí během dvou dnů vyčůrat na maminčin zvukový signál "ccc", bylo i na mne dost silné kafe.

Přestala jsem úplně pochybovat o tom, že by takto malé miminko mohlo být v nějaké oblasti méně inteligentní než já. Ba naopak.

Studovala jsem knihy o kontaktním rodičovství, knihu Bez plenky od Ingrid Bauerové, projížděla jsem weby a snažila se být co nejlepší maminkou.

Najednou se rodičovství stalo ještě zodpovědnějším a smysl zdravě a citlivě pečovat o dítě ještě důležitějším.

Nosila jsem v Manduce, v náručí, protože chvíle bez maminky byly opředeny pláčem, citlivě, kontaktně a bez napomíná jsem byla vždy nablízku.

Začínala jsem během denních aktivit s Gabrielem vyvíjet vlastní značku (můj příběh) a zapomínala jsem na odpočinek.

Chyběla jsem si jako pohodová a láskyplná maminka s myšlenkami na tady a teď. Až časem jsem se pokoušela najít rovnováhu mezi potřebami mými a miminka, což pro mě nebylo vždycky úplně jednoduché, a vlastně to ve své hlavě neumím úplně tak, jak bych si to přála, doteď.

Záměr látkovat a kontaktně pečovat jsem udržela po celou dobu. Dávalo mi to velký smysl - a látkování, nošení v Manduce a prvky kontaktního rodičovství jsem milovala.

Teď vidím, jaký to mělo všechno smysl. Vnímám ty rozdíly, jak jsem byla vychovávaná já, jak jsem to dokázala přehodnotit a poté s novým přístupem "darovat".

Rozhodnutí začíná v naší mysli a pokud je dost silné, nemůže jím nikdo a nic otřást. 

Jen látkování podporuje lepší komunikaci s dítětem, učí ho čistotě, vnímání svého těla s úctou, péči o něco, co je mé a vztahu ke mně a k sobě samému.

Jak jasnou souvislost to může mít i s dnešními vztahy. O to, o co pečujeme, může oboustranně dlouhodobě fungovat. K tomu, co vyhazujeme, se vztah nevytvoří.

Kamarádské a partnerské vztahy mohou fungovat jedině oboustranně. Nepečujeme, nestaráme se, skončí v koši. Pečujeme, staráme se, mohou kvést.

Nejvíce si děti postoj k životu vytváří do období šesti let. Ten nejintenzivnější otisk probíhá v prvních třech letech, kdy jim maminka, kterou mají tak blízko u sebe, ukazuje svět. Takový, jaký chce. Je to na nás.

Jak proběhlo rozhodnutí u vás? Napište mi kousek svého příběhu do komentáře.