Před lety jsem se, jakožto nenapravidelný lajdák, který neustále něco strácí, a krom toho neuvěřitelným způsobem „opotřebovává“ všecky svoje osobní věci, rozhodla zase jednou zúročit svoje zkušenosti s šitím. Uznávám, že velkou účast na tom měla zásadní zkutečnost, tedy že jsem dostala svoji první a moc krásnou, taky docela starou (ach ta vůně), modlitební knížečku. To už se ve mně svědomí hnulo a jakože jsem věděla, že cesta od lajdáctví nebude jednoduchá, rozhodla jsem se alespoň zamezit té největší míře opotřebení. Abych mohla i nadále všecky svoje věci nosit pohromadě v batůžku, ušila jsem si na ni takové látkové pouzdro na suchý zip. Věřte, že to dost pomáhá, nejen tahle knížečka, ale i jiné drobnůstky, jsou díky takovýmto obalům stále jako nové.
Nedávno jsem se přistihla, jak zase tak trochu lajdačím, ale velice rychle jsem se z tohoto vyléčila nemilou zkušeností. V obalu už jsem měla snad jen takový ten maličký Nový zákon, který nosím stále při sobě. A stalo se, že jsem ho najednou nutně potřebovala rychle otevřít. Sáhla jsem tedy do batohu, jala se rozepínat obal. Takové leknutí nikomu nepřeji, a arachnofobici mě určitě pochopí. Knížečku (a velice rychle i moje ruce) okupoval ošklivý chlupatý pavouk! No co se nestalo, jako správný roztržitý horlivec a fobik k tomu, jsem s knížkou třískla o zem a jala se pavouka rozdupávat (společně s knížkou samozřejmě).
Pavouka jsem zlikvidovala, to ano, ale věřím že určitě nějaká vyšší moc tomu chtěla, knížečka díky obalu zůstala netčená. Utrhlo by mi to srdíčko kdybych podobnou věc stropila s něčím bez obalu. A Pán Bůh ví, že tohle varování pro mě bude mít dostatečný účinek.
„Slibuji, už nikdy obaly sundávat a nechávat doma nebudu!“