Vítejte v zemi, kde děti jsou odmalička vychovávány k soutěživosti a snaze být první téměř za každou cenu, protože zůstat posledním je hanbou nejen pro dítě, ale i pro celou rodinu… Školní rok je zde pravděpodobně nejdelší na světě - má celých 240 vyučovacích dnů. Přesto učitelé ukládají žákům tolik domácí přípravy, že ve vyšších třídách se musí děti doma učit pět až šest hodin denně. Říká se zde: „Když budeš spát čtyři hodiny denně, dostaneš se na univerzitu; budeš-li spát pět hodin, propadneš.“ Rodiče jsou doslova posedlí snahou dostat dítě na univerzitu. Aby školáka v těsném bytě nic nerušilo při biflování, našel průmysl obdivuhodně pragmatické a bezcitné východisko - zvukotěsné dřevěné rozkládací bedny, vybavené lavicí a svítidlem, které se dají otevřít pouze zvenčí... Dokud se uvězněné dítě dokonale nenabifluje všechno, co mu bylo uloženo, rodiče je prostě z cely nepustí... Již čtyřleté děti čeká přijímací zkouška - do mateřské školy! Jedná se o zkoušky do privilegované školky, ze které se dítě snáze dostane do privilegované základní a střední školy a odtamtud na privilegovanou univerzitu. Pro přípravu na zkoušky chodí tříleté děti do zvláštních kurzů, za něž rodiče platí bezmála tolik, kolik činí jejich průměrná měsíční mzda…

Jene Ámosi, kdybys to tehdy z Polska vzal na východ, možná by dnes i v Japonsku děti měly školu hrou…

__________________________________________________________________________________________

Náš rozumbrada nad úkolem z matematiky: „Kolik nul má tisíc?“ Já: „Tři.“ On užasle: „Jenom??“ (5 třída!) Kouká na napsaných 100 kg: „Sto gramů je jedna tuna, že?“... Onu "studijní" bednu bych občas uvítala.