Když čekám na autobus, čas se nekonečně vleče. Když čekám na minutku v restauraci, čas se vleče ještě víc. Když si tak nějak sednu, že napíšu blog, zjistím, že od posledního uplynulo 5 let. Čas je opravdu rozverná veličina se smyslem pro humor. 

Když vezmu posledních 5 let ve zkratce - Covid, krize, inflace, válka, destabilizace společnosti, zpomalování a hroucení ekonomik, ulice západoevropských velkoměst plné mladíků, kteří se do těžké práce opravdu nehrnou a asi ani dobrovolně nepohrnou. Pár set kilometrů východně od nás to není o nic moc lepší, tam se mladíci, středníci i předstaříci do sebe pouštějí palnými zbraněmi ve všech formách - od přenosných po létající.  V těchto letech přišel i okamžik, kdy se mi dostal do ruky "chytrý" telefon a já mám tak aktuální zprávy z celého světa neustále na dlani. Informace, dezinformace, nástup umělé inteligence, deepfaky. Platnost starého pořekadla "co je psáno to je dáno" zmizelo s tím, co vše lze nakamuflovat, neboli "nafejkovat", jak říká mládež. Když moje o fousek mladší kamarádka  po jednom kurzu umělé inteligence dokázala rozmluvit a rozhýbat moji digitální fotografii, opravdu mě to vyděsilo. Kdokoliv opravdu může teď nafingovat cokoliv a strčit to na sítě a tímto do celého světa. Tady už končí legrace.

To vše vedlo k tomu, že už jsem ztratila chuť psát. Nenapadalo mě už nic ani veselého, ani humorného. S přechodem jsem se dokopala aspoň pravidelně cvičit, abych si vytvořila svalovou hmotu, která mi udrží pevnou a silnou kostru v mezidobí menopauza-smrt. Moje iluze byla, že během dvou až tří let bych mohla aspoň zhubnout ze 105 na krásných 84 kg, které jsem měla v den svých 40. narozenin (a to jsem si tehdy myslela že jsem tlusťoch, já naivka!!!!), kdy jsem vložila svůj první blog. Po třech letech stále balancuji na 90 kg, ale 56 kg z toho tvoří svalová hmota, takže rozhodně nejsem laň, ale spíš takový statný buvol. Ale utáhnu hodně, a to se počítá. A z mého tuku by se dalo vyrobit určitě alespoň 200 kostek kvalitního mýdla.

Když se raketově začaly zvedat odvody, byla to poslední kapka. Připravila jsem mladší dceru na zkoušky na víceleté gymnázium, připravila jsem starší dceru na talentovky na střední školu, naštěstí se úsilí vyplatilo a obě holky jsou spokojené a již samostatné. Absolvovala jsem rekvalifikační kurzy a podařilo se mi těsně před padesátkou najít práci na plný úvazek, což považuji za zázrak.

Tímto skončila moje kapitola tvůrce. Za čtvrt roku mi bude padesát, nedělám si iluze, určitě mě čeká ještě nejméně 17 let práce, tak ať jdu do důchodu alespoň s něčím. Stále jsem ještě matka a manželka a práce na plný úvazek už způsobila to, že v čase, kdy jsem normálně usedala ke stolku s tvořením, upadám nyní do nekontrolovatelného spánku. 

Přiznávám, že když jsem vyklízela pracovní stůl a skříňku a dávala materiál, komponenty, nástroje a nářadí do krabic, bylo mi strašně smutno.  Krabice schovávám do sklepa, je v nich přece jen hodně věcí, ke kterým mám vztah a kterých se prostě nemůžu zbavit.  A možná  jednou, až děti opustí dům a já najdu zase nějaký volný čas, tak budu zase tvořit. Zatím to ale opravdu není možné.

Vše, co je na profilu Minijídlo je poslední zboží co je skladem, nové už nebude - maximálně vložím ještě různé pozůstatky ze starých zakázek, které se mi povalují v šuplících. Na profilu Minihrátky jsou didaktické sady se slevou 20% až do doprodání zásob. 

Děkuju všem za přízeň, srdíčka, komentáře, děkuju za pozitivní recenze, děkuju za vzkazy, zprávy, emotikony. Nechala jsem tu velkou kapitolu svého života, téměř 10 krásných let. Byla to skvělá jízda, ale nastal čas dát se zase trochu jinou cestou. Uvidíme, kam po ni dojdu.