Zdravím všechny a omlouvám se za dlouhé prázdno v obchodě. Pracovala jsem celou dobu na první ucelené a uzavřené kolekci stříbrných šperků,  kterou se právě chystám vystavit. 

Všimla jsem si, že některé z vás oslovila věta, která mi byla dána do titulu rozhovoru, a sice, že bych nerada, aby se má práce líbila všem... co vše se z ní dá vysledovat? Arogance, ignorance, velkorysost, výsměch, tolerance? To nechám na vašem úsudku.  Tahle kolekce se ale k věci nepřímo vztahuje.

Mám ráda nezávislé lidi, kteří mají svůj vlastní vkus a nestydí se za něj, byť je někdy staví do role outsiderů. Vždy, když vytvářím něco "divného", věřím, že existuje někdo, kdo právě tohle hledá. Když tvoříte pro - i když pomyslného - "jednoho",  nikdy tím nemůžete oslovit dav. A z druhé strany - jak by mohlo být tvůrci jedno, jestli jeho práce někoho zasáhne, nebo ne - když vytváří kupříkladu šperk, který je spolu s prádlem a parfémem naším nejintimnějším majetkem?

...Kdysi dávno, když mi bylo ...náct a žila jsem u rodičů, táhlo mne jít po hlavní ulici směrem z města, pořád dál a dostat se ven, do polí. Často jsem pak o víkendu vyrážela v sedm ráno a šla, v půli času zbývajícího do oběda se otočila na podpatku a šla zpět. Vzpomínám si, jak mě jednou zarazilo ticho nedělní průmyslové periferie. Zůstala jsem tam tiše stát a poslouchala vzdálený skřípot... Další vzpomínka se váže k nocím, kdy jsem jako dítě nemohla spát. Občas se totiž z veliké dálky ozýval záhadný hluk, skřípání až pískot... později jsem se dozvěděla, že ony zvuky, které ve mně probouzely ty nejstrašidelnější představy, pocházely ze strašnického nádraží.

Vzpomínám na dílnu svého taťky, kterou si udělal z komory a kde kutí s kompoty v zádech. Moc ráda jsem jako holka lezla do šuplíků jeho pracovního stolu a prohlížela si šrouby, matice a zvláštní nářadí - tedy alespoň dokud jsem mu do nich nevylila celou plechovku Dispercolu. Místo abych nahlásila škodu, jsem pěkně šuplíky zavřela a odplížila se pryč. Tím se samozřejmě stůl změnil v nedobytnou egyptskou hrobku a dodnes mám zákaz vstupu... ale ten částečně nepříjemný puch železa,  lákavé cinkání a vrzání kovových součástek vnímám pořád... a bylo toho mnohem víc, pozůstalost po dědečkovi, odkud mám přímo muzeální ukázky toho samého nářadí a hřebíků, jen mnohem zrezivělejší, ošoupanější a smradlavější... Staré železo je materiál, se kterým se téměř každý tvůrce někdy konfrontuje, ať v momentální posedlosti, nebo celoživotně. Nepatřím k celoživotně posedlým, i když k mým největším pokladům patří hřebík z Orloje snivců... ale občas se ozve skřípnutí a je to.

Další vzpomínky, které zavinily vznik téhle kolekce pocházejí ze zaměstnání v antropologickém oddělení NM v Praze. Jezdili jsme spolu s archeology "vykrádat hroby" (rozumějte tím záchranné výkopy) a čekali, až si vysbírají cennosti, abychom se mohli zmocnit kostí. Jaké máte pocity vy při pohledu na rozpadlý skelet ověšený zářícími šperky? Nebo další - občas jsem musela jezdit do vzdáleného depozitáře kontrolovat stav tří mumifikovaných jeptišek. Zatím co jejich těla pomalu sesychala v rakvích, na hrudích jim zářily netknuté stříbrné kříže... Podobné pocity mívám při pohledu na silně nalíčenou osmdesátiletou hraběnku, ověšenou brilianty. Existuje zkrátka hranice, za kterou šperk už jen zdůrazňuje naší netrvanlivost a přestává zdobit. ... Tak, a teď se mi tu nechtěně vytváří smyčka... rozhodně nenabádám úctyhodné bohaté hraběnky, aby si do uší věšely rezavé železo. Staré ženy jsou krásné takové, jaké jsou. Jen jsem naťukla podivnou povahu šperku, který by měl vedle krásy disponovat i něčím, co podtrhne výjimečné vlastnosti nebo povahu svého majitele.

Tahle kolekce je pro tuláky, co rádi bloumají opuštěnou tovární čtvrtí, pro vtipálky, co by si rádi dali do ucha místo perly onen rezavý hřebík, kdyby nehrozilo, že jim to ucho upadne. Na první pohled šperky vypadají docela formálně, ovšem při pozornějším pohledu, jak doufám, vyvolají úsměv...

...A protože na Fleru začíná být příjemným zvykem udávat zdroj inspirace, přidám se... takže, jestli chcete vědět, odkud také třeba berou sílu vtipálci i tuláci, prosím....a děkuji za návštěvu!