Před nedávnem mě chytila nová mánie ...Fimo. Je to úžasná hmota, se kterou se skvěle pracuje a co je pro mně poslední dobou důležité...nemá moc nároků na prostor (jak skladovací, tak pracovací ).

Ale o tom jsem psát nechtěla, chtěla jsem napsat příběh "zrození" slepic, tedy mého slepičího úletu. Ta myšlenka se urodila v mé hlavě včera při cestě z obchodu, kde jsem při čekání u pokladny nechtě vyslechla názory jednoho pána na ženské pokolení. Kromě toho, že stejně nic neděláme, jenom máme velké nároky (ve všom...říkal pán) a ještě déle žijeme a chodíme dřív do důchodu, tak on - "chudák" má doma takovou slepici, že to svět neviděl.

No myslela jsem si svoje a abych pravdu řekla...dost mě to znechutilo, tím víc, že jsem teď měsíc před porodem a znechutí mě (případně rozbrečí, rozněžní nebo rozlobí) kde co . Jak jsem přišla domů, tak jsem vzala do ruky fimo a začala tvořit, nejdřív mě napadlo jiné zvířátko, které by více sedělo na toho pána, ale pak jsem si řekla, proč to nevzít s nadhledem...vždyť slepice je přece tak zajímavé zvíře. A co si teda vyrobit slepice, které by svět viděl a hned dvě?

Tak jsem se do toho pustila...