Dnes jsem si ráno vytáhla místo jedné karty hned dvě – Děkuj a Raduj se! A den se bez ohledu na covidové vytrubování ze všech stran od rána smál sluncem a já děkovala a radovala se s ním. Aby radost byla ještě větší, vyjela jsem do Dolních Měcholup na kolečkové brusle, když už nám mráz ne a ne zasklít rybníky.

Na in-linech jezdím od 42 let. Nikdy by mě nenapadlo v tomto věku, který jsem tehdy považovala za pokročilý, začínat s novým sportem. Vystačila jsem si s jógou, turistikou a jízdou na kole. Když už jsem myslela, že na svém okraji Prahy nemám co nového objevit, cesta mě zavedla na novou úzkou asfaltku pro pěší a cyklisty. U ní seděl trochu ošuntělý dědeček ve větrovce a moje první myšlenka byla: „Chudáčku, tady toho moc nevyžebráš.“

Pak jsem si všimla luxusních in-line bruslí, které měl na nohou. Zastavila jsem a dala se s ním do řeči. Po těch 18 letech už neručím za správnost informací, ale tuším, že pocházel z Beskyd a žil v Praze u dcery jako „hlídací dědeček“ malé vnučky. A bruslit chodil každý den, když bylo počasí, na podzim jezdil na běžkách na kolečkách, aby měl trénink na zimu do hor. To, že se jmenuje Standa, jsem se dozvěděla až po letech, nikdy jsme se navzájem nepředstavili.

Setkání s kouzelným dědečkem mi nešlo z hlavy. Ze sklepa jsem vyhrabala levné kolečkové brusle po dceři a hned druhý den jsem se vydala zkoušet, jak to půjde. Když to zvládne takový starý pán, to by bylo! Další cesta vedla do prodejny sportovních potřeb a kouzelný dědeček měl brzy radost z mých pokroků. A ještě větší, když jsem o něm napsala sloupek do Vlasty. S čepicí na stranu a malým tranzistorem v ruce jezdil sem a tam a nadšeně mi vykládal, co zajímavého se z rádia dozvěděl. Občas jsme na sebe jen mávli, občas jsme jeli pár koleček spolu. Když vnučka vyrostla, vrátil se domů do hor.

Postupně jsem se seznamovala i s dalšími bruslaři, získávala další in-line nadšence, naučila se přezouvat kolečka a život dostal nové radosti. Potkala jsem bruslaře Petra a poznala všechny tři jeho rezavé kokršpanělky Báry – ta další vždycky jako by té předchozí z oka vypadla. Nebo usměvavou drobnou paní F., která nejdřív každý den jezdila malý okruh na kole a dnes ve svých 89 letech chodí aspoň na procházku. S ornitologem vyzbrojeným dalekohledem a diktafonem, kam zaznamenával, co ten den viděl, jsme společně vyhlásili boj bolševníku šířícímu se na břehu potoka…

Po těch letech a tisících najetých kilometrů kdysi bezchybně hladký asfaltový povrch cesty protivně drncá přes „vrásky“, které zvedly kořeny okolních stromů. A jak tak roky jdou, brzy se asi stanu kouzelnou babičkou. Na Nový rok mi totiž jedna paní vysekla poklonu: „Včera jsem na vás koukala a říkala si, taková… ééééé, ehm, nooo, zkrátka, že už taky máte nějaká léta a jak pěkně bruslíte.“

Tak jsem říkala, copak asi kouzelný dědeček dělá, že už mu musí být minimálně 85 let.

Dnes na mě mával bruslař Petr a hlásil mi, že děda Standa umřel. Stál u rybníka se Standovou dcerou, která kolem mě před tím už dvakrát proběhla (říkala jsem si, no vida, taky už jí není dvacet a jak krásně běží!). Tak jsme se představily a zjistily, že máme kromě společných koníčků i známé. Táta ji vedl ke sportu, díky němu už dvacet let běhá štreky kolem osmi kilometrů, plave, otužuje se…

Standa umřel stářím (a taky na covid). A podstatná byla i věta: „On už chtěl…“, protože stáří mu vzalo většinu toho, co aktivního sportovce na světě těšilo. Měl by z nás nejspíš radost, vzpomínali jsme s láskou a úsměvem, tak, jak si představuju, že by se vzpomínat mělo, když se něčí čas vrchovatě naplní. Bez falešných nářků, jak dlouho by tu ještě mohl být, kdyby… Pak jsme se stejně nadšeně jako kdysi on rozběhli a rozjeli každý svou trasou bohatší o hezké setkání.

Milý Stando, rozsvěcuju svíčku, mávám ti tam nahoru a děkuju za všechny ty báječné chvíle, které jsem díky tobě  na bruslích zažila. A díky všem, kteří ostatní inspirujete ke sportu, otužování a zdravému životu, protože bez toho se z téhle covidí šlamastyky nevyhrabeme.

Ovšem jako jedna z odpovědí na blog mi přišlo toto od babizna61 a mně nezbývá, než zakončit stejně, jako své fejetony léta končil Jiří Menzel: Tak nevím…