Pyžamo nebo život??!

Lékař si na monitoru prohlédl rentgenový snímek břicha, prostudoval popsané sono a poté ještě jednou pánovi na pohovce prohmatal břišní krajinu. „Není to dobré. Je to ileus - střevní neprůchodnost. Budete tady muset zůstat. Kdy naposledy jste jedl?“ „Vždyť jsme vám říkali, že od včera pořád zvrací. Nedostala jsem do něj nic.“ Bělovlasá paní se ustaraně zahleděla na svého muže zapínajícího si knoflíčky flanelové košile. „To je dobře, že pán je lačný. Uděláme nezbytná předoperační vyšetření a pak rychle na sál…“ „To nepůjde, pane doktore,“ zakroutil zkroušeně šedivou hlavou pán. „Musím odvézt manželku domů. Nemohu nechat auto na parkovišti!“ „A jak se dostanete zpět?“ „Přiveze mě syn. Za hodinu dorazí z práce.“ „Dobře,“ kapituloval lékař, „odvezte teda paní  i auto, ale pak okamžitě zpátky. Váš stav vyžaduje neodkladný operační zásah, rozumíte?!“ „To nepůjde, pane doktore,“ zakroutila tentokrát hlavou paní. „Musíme se ještě zastavit v obchodě – manžel nemá pyžamo…“

Miminko pod kolenem

Do ordinace se vplížila za svalnatým tatínkem. Bylo jí necelých pět, trpěla syndromem bílého pláště  a v podkolenní jamce měla absces. „Bude to asi  třeba říznout…, ale nebudeme slečnu trápit. Přijmeme ji na dětské a uspíme ji…Teď vás pošleme na sono a poté se domluvíme.“  Malá visela tatínkovi na krku i na rtech: „Bude to bolet??“ „Neboj, podívej, jak jsou tady na nás hodní… Teď půjdeme tam, co mamince vyšetřovali bříško, když čekala Maxíka…“ Dívence se rozzářila tvářička: „Já mám pod kolenem miminko!“

Nerad snídám sám

Přivezla jej s plnou parádou záchranka… (Dobýval se před sedmou ráno do azylového domu. „Vyprovodili“ jej… a upadl při tom na schodech. Nechal si zavolat i policii...) „Ahoj Jardo!“ pozdravil přicházejícího lékaře.“ „Zlámali mi nohu, syčáci! A to jsem jim nesl snídani...“ „Zlámané to nevypadá, ale uvidíme… zavezeme vás na rentgen,“ pronesl suše traumatolog. „Hele Jardo, rentgen je na prd… Stačí, když mi napíšeš sanitku, já už si poradím.“ „Bez rentgenu sanitka nebude!“ Výtečník  zavezen na sedačce na rentgenologické pracoviště…, z kterého svévolně ujel .  Hledán a nalezen před vchodem u popelníku. „Musel jsem si dát šluka, špatně se mi dýchalo…“ Opět cesta na rtg, tentokrát již úspěšná… „Zlomené to není, zpevníme vám kotník elastikem, dostanete berle a za týden se ukážete…“ „Jardo, jsi  fakt fajn chlap. Něco jsem ti přinesl…“ a začal z ošuntělého  špinavého batohu vytahovat konzervy. „Já nic nechci, sedněte si – ať vám sestřička  může obvázat tu nohu.“ Jakoby neslyšel, dál na stůl vyprazdňoval útroby své mobilní spíže. Když lékař podruhé, tentokrát razantně, odmítl jeho dary, poplácal mu po rameni a s úsměvem od ucha k uchu pronesl: „Tak to sníme spolu!“

___________________________________________________________________________________

V medicíně není mnoho legrace, ale v legraci je spousta medicíny... (J. Billings)