z kamenných schodů zápraží
hledím tiše
do moře máty
a louky otevřené k obloze
vzduch voní lehounce střemchou
a vítr si pohrává s mými vlasy
stesk opisuje stísněnou kružnici
se středem v místě
odkud se rozlézají armády mravenců
neúnavných nosičů všech smutných myšlenek
ptačí symfonie bez dirigenta
zní mojí ranní samotou
stále intenzivněji
a spěje do velkého finále
černá káva chladne
den se ohřívá
nadýchaná bílá oblaka
nad mou hlavou
polštáře představ i stýskání
odplula do snění
těch druhých
blankytné nebe
jasné
nikým neprotnuté
čeká
až na něj ptačí perutě napíší
novou báseň
o volnosti
a já
(tak jako děti, když si hrají na anděly)
oblékám křídla z bílých prostěradel
a letím
za nimi
navždy a nikam
