Povídka vzniklá společným psaním v klubu Klíčení. Chcete-li se přidat k tvorbě příběhu, vstupte do klubu.

Holky seděly na schodech před kinem uprostřed léta a klábosily. Hlasitě, bez zábran a plny smíchu. Kolemjdoucí mohli slyšet jejich brebentění a trochu se culili, protože děvčata byla plná svěžesti, plná překypujícího mládí, ale hlavně ty jejich starosti! Kdo by se nechtěl na chvíli vrátit do těchto svobodných let, kdy léto je dlouhé a kdy se žilo bez povinností a klidně i bez peněz! Byly prázdniny, rodiče celý den v zaměstnání, studená fronta zkazila holkám plány na koupání se v rybníce a v kině nehráli nic, co by stálo za zhlédnutí.

A já se k nim blížila ve starých kalhotách tureckého střihu s cákanci akrylových barev, stojan s nedokončeným plátnem přes rameno, vlasy do culíku, no, musel to být pohled pro bohy!

"Holky! Mám novinku!" vybafla jsem na ně místo pozdravu.

"Jakou?" otočí se ke mně má nejlepší přítelkyně Eliška.

Také Věrka a Zdenka natáhly zvědavé uši.

Chvíli jsem je napínala, pak jsem opáčila: "No schválně, jestli uhodnete!"

Věrce se rozzářily oči: "že tys už zjistila, kdy budou otvírat tu novou cukrárnu na rohu?"

"Samá voda, Věro," směji se.

"Tak aspoň napověz" prosí Eliška.

"My nesmíme ani naznačovat", cituji Cimrmana.

Ale pak jsem přece jen pustila malou nápovědu.

"Chtělo by to nějakou zábavu," povzdychla si Zdeňka.

"A o čem tady mluvím?" vítězně jsem se usmála. Neřekla jsem, co mi to dalo přemlouvání...

Kousek od naší vesnice je ranč. Majitel skupuje staré koně, kteří si už odsloužili své na dostihové dráze. A Mirka, ano, právě ta moje sestřenka, co má v plánu otevřít si malou cukrárnu, se s ním dobře zná. Jako studentka mu chodila o prázdninách pomáhat.

Ale holky se na nápovědu: "má to čtyři nohy" nechytly. Tak přidávám: "a řehtá to" a to už Zdenka boduje: "něco s koňmi?"

"Správně, Zdeni," pochválím ji. "Slíbila jsem za nás všechny, že majiteli ranče pomůžeme s jednou akcí..."

"S koňma?" šklebila se Věra. "Tak to se mnou nepočítej. Žádný hnůj kydat nebudu."

"Neblázni, Věrko, nejde o žádný hnůj. Jde o to, že majitel ranče, Jakub Veselý, má sestru. A slíbil jí svatbu s koňma, na ranči, jako svůj svatební dar. A tak chce pomoct s ozdobením koní, se stoly pro hostinu, neboj, vařit nebudeme, jen prostřeme, sklidíme nádobí. A možná ještě jiné práce, ale za to jsme pozvaný na večerní country bál."

"Ale co si vezmu na sebe?" zadumala se Eliška. "Jak na sebe? Na svatbu v country stylu stačí džíny." "Já myslela na ten bál," dohaduje se Eliška a já v duchu jásám, že už se chytla, když uvažuje o slíbené odměně.

A druhá byla Věra: "Pokud mi zaručíš, že nepřijdu s koňmi do styku, tak do toho jdu. Třeba tam budou nějací kluci," zasnila se.

Jen Zdenka nic. Zrovna Zdenka, vím, že ta se koní nebojí  a tajně jsem s ní počítala s tím zdobením koňských hřív... Snad nemá strach, aby ten její Matyáš  nezačal žárlit? Nebo nám něco tají? Měli s Máťou jiný program? V představách už spřádám bílé kytky v hřívách koní, copánky a stuhy na ocasech... V nejhorším to zvládnu sama! Ale zeptám se  jí...

"Zdeni?"

Kéž by mne nevyšplouchla! Jistě, Eli se už vidí na bále v šatech stylu "whisky, to je moje gusto" a kluci tam budou taky, nepochybně, Věrka je pěkná, i když má nějaké to kilo navíc, ale věstonická Venuše je mezi  chlapy stálý módní ewergreen. Jenže svatba, to bude především spousta práce, Mirka mi naznačila, že tam žádné líné kůže nechtějí. Ona sama bude péct a zdobit dorty. Proto se ta její cukrárna otevírá až pak...

Zdenka dál mlčela, ale když jsem navrhla, že zajdeme za Mirkou, aby nám to všem vysvětlila, šla také.

Nebylo to daleko, Mirka většinu času trávila v prostoru, který se měl zanedlouho stát cukrárnou. Samozřejmě jsme ji zastihly v pocákaném triku a kalhotech, s mohérovým válečkem v ruce, na hlavě měla kšiltovku a zrovna se chystala dolít do kýblu s barvou novou várku .

"Čau Evo! Díky, že jste se zastavily...Kafe vám zatím neudělám, ale vemte někde místo..."

Prošly jsme slalomem mezi plechovkami s barvou, pak kolem štaflí, kde jsme si musely dávat pozor, abychom se neotřely o barvu nebo neuklouzly, dozadu, kde byl východ do zahrady a kde  to  už vypadalo docela civilizovaně.

Mirka nás usadila kolem stolku a opatrně začala: Předpokládám, že jste tady kvůli Katčině svatbě?

"To si piš", odpovídám za všechny a hned pokračuji: "mohla bys holkám podrobněji popsat, co je při té svatbě potřeba?"

"Začnu koňma. Jakub, majitel ranče, je zapřáhne, postroje má pěkný, nový, ale je potřeba vyzdobit bryčku. Pak u kostela by potřeboval někoho, kdo nepůjde dovnitř, ale počká u koní. Je to přece jenom svatba jeho sestry, tak by chtěl být u toho. Ostatní všechno stíhá, doveze manželata na ranč a než se vyřádí fotograf, koně vypřáhne. Takže ten pomocník může pak pomáhat při hostině a to si řekneme dál.

Svatba bude ve stodole. Uklizená bude, ale chce to nějaké girlandy, balonky."

"...a kytky by nemohly být?" zeptala jsem se. Moje představa svatby uprostřed lučních kopretin a kapradí se příliš neshodovala s běžně dostupnou papírovo - plastovou výzdobou komerčních pikniků. "Když si to uděláš podle sebe, nevadí. Jen musíš nějak formulovat, co tam plánuješ, aby, kdyby s tím rodina nesouhlasila, šlo udělat něco jiného, ale já myslím, že Evi nic šílenýho neplánuješ, viď? Na materiál dostaneš peníze, ale drž se při zemi. Ne abys to vzala hollywoodským způsobem," varuje mne Mirka

 

"Na půlce stodoly budou stoly, zbytek parket", pokračuje Mirka. "Kapela dorazí odpoledne, s nima si starosti dělat nemusíme, jen nakrmit, napojit."

"A to nejsou starosti?"

"Nemusíš jim nosit nástroje..." směje se Mirka.

"A nenapájet moc, jsou placení od muziky, kterou předvedou!" odhadla Věrka.

"A co ubrusy..." v duchu počítám, kolik by stály ubrusy pro polovinu stodoly. "A sklo, talíře..."

"To je Jakubova starost. Sežene i nějaké osvětlení. "

"Chtělo by to vidět, aby pak ta naše výzdoba nebyla jako pěst na oko."

"Nezakládáš přece svatební agenturu," připomněla Mirka.

"Jo, ale přesně to by mne bavilo."

"Žádné "svatby podle Mary!" rázně to utnula Mirka. "Zeptám se Jakuba, kolik z rozpočtu počítají na výzdobu. Stavte se zítra, přinesu nějaké časopisy, abyste měli představu, co se líbí Katce. A v sobotu vás vezmu na ranč, abyste se domluvily. "

"A co, kdybychom ti přišly pomoci s vymalováním cukrošky?" navrhla jsem.

"Zítra přijdou táta s bráchou, dorazí tu větší místnost, ale kdybyste mi pak pomohly uklidit, nebudu proti. Dorty budu dělat tady vzadu, to už budu mít i chladící pult. Tak to shrnu - výzdoba bryčky a výzdoba stodoly, to se dá udělat den předem, při svatbě podržet koně u kostela a pak u stolu pomáhat roznášet jídlo a sbírat použité nádobí. Jídlo samotné i nádobí zajišťuje nějaká tetička, měli hospodu, tak umí uvařit pro padesát lidí, ale je potřeba, aby měla někoho k ruce. Samy se taky nadlábnete, nebojte se. Tak jdete do toho?"

Nakonec, když Mirka slíbila Zdence, že se najde práce i pro kluky, Zdenka kývla také, i když s podmínkou: "pokud Maty bude chtít jít".

Když jsme odcházely, kývla na mě Mirka: "jsem ráda, žes sehnala pomocnice. Ale, Evi, doufám, že kluci se tam nepřijdou jen opít. Rodina je klidně nakrmí, jídla bude dost, ale nikdo nechce mít starost ještě s lidmi, kteří měli pomáhat, aby se rodina mohla bavit."

"Tak to jsem bez starostí... " pomyslela jsem si.

Vážného kluka má jen Zdeňka, Věrka tajně doufá, že krále svého srdce potká a my  dvě s Eli se prozatím jen rozhlížíme. Kamarádi se však najdou, a protože jsme je tak docela nezatratily, máme naději, že kluci budou sekat latinu.

Na náměstí jsme se rozloučily, Zdeňka spěchala za Matym, Věrka se k ní na kus cesty přidala, kamarádí spolu snad ještě od kočárku. Proto Věrku tak mrzí, že zrovna teď nikoho nemá!

My dvě s Eliškou bydlíme opačným směrem a tak jsme cestou ještě klábosily.

"Evi, koho z kluků bys přizvala ty? Mám pochybnosti, zda takový Dan, nebo Honza ...Počítače, to by jim šlo, ale jinak...

"A co ti muzikanti? Třebas některý bude stát za hřích, ne?"

"Když pánbůh dá, i hříchy budou" směje se Eliška.

Usmála jsem se. S muzikanty jsme si užily veselé chvíle, jsou to kluci přelétaví, ale nezkazí žádnou zábavu.

Předběžně jsme měly plnou hlavu jiných starostí. Hned, jak jsme dorazily k nám, našly jsme si ranč na internetu. Nabídky vyjížděk a steaky v country hospodě nás předběžně nezajímaly. I když takový steak bych si docela i dala... Hledala jsem fotku té stodoly.

"Ale na hlídání koní by Dan s Honzou mohli stačit..." nahlas uvažovala Eliška. "To asi muzikanti dělat nebudou. Neuvědomuji si, říkala nám Mirka, kolik bude hostů?"

"To se nejspíš dozvíme až o víkendu. " odhadla jsem. Proč by jinak Mirka chtěla, abychom zajely na ranč?

"Ještě, že je tam ta teta, co umí vařit pro celou hospodu!"

Kapitola

A tak jsme s Eliškou, Věrkou a Mirkou v sobotu vyrazily Mirčinou škodovkou po rodičích na ranč. Zdenka slíbila, že tam s Matym dorazí na jeho motorce. Odbočku ze silnice k ranči nešlo přehlédnout - příjezdovou cestu zdobila nádherná brána a nápis Ranč AQ. O kus dál to vypadalo, že cesta vede jen do polí.  Až po dobrém kilometru či dvou se ukázala stavení. U prvního z nich Mirka zastavila a uvítala se s Jakubem a jeho rodiči. Jakuba jsme od vidění znaly.

"Vezu vám pomocnice. Moji sestřenku Evu znáte..."

"Tak se půjdeme podívat na tu stodolu. Je to kousek, dojdeme tam pěšky."

Jakub vykročil rázným krokem nahoru k poslednímu stavení, z něhož jsme viděly zatím jen střechu.

"V zimě tu máme jízdárnu", vysvětloval Jakub a otevřel široká vrata. Uvnitř byla plocha vysypaná malou vrstvou voňavých pilin, v rohu na sobě staré stoly.

"Ty jsme dovezli na tu svatbu." Máme tu sice hospůdku, ale 50 lidí se tam nevejde. A tady půjde i tančit. Paní Krásnohorská bude kralovat v kuchyni a sem to je zadem asi 50 metrů. Potřebujeme číšnice, jsem rád, že nám pomůžete. Sestřina svatba bude první, ale pokud se vydaří, chtěl bych tuto možnost nabízet jiným."

"Evka bude mít na starosti výzdobu," řekla nahlas. "Mohl bys jí nějak přiblížit vaše představy?"

"Nemáte tady pásmo?" chápu se aktivity, ať nevypadám jako neschopná holčička, kterou musí starší sestřenka postrkovat dopředu.

"Není třeba, ty stoly  se přesně vejdou..." Jakub odkrokoval prostor, kde počítá se stoly a kde s parketem. "Tady bude malé pódium pro muzikanty," kreslil patou do pilin obdélník asi tři krát pět metrů, no, nevím, zda se mu do takového prostoru vejde kapela. "Dráty přetáhneme vrchem, ať nepřekáží.  Ještě vám ukáži tu hospodu, ať víš, kudy se bude nosit jídlo a vůbec...holky, nedaly byste si kafe nebo limonádu, ať to společně v klidu proberem´, zrovna teď tady není žádný tábor a turisti přijedou až odpoledne," vlastnicky vzal kolem ramen mne a Elišku, jako bychom se znali spoustu let.

Mezi cestou a hospodou byla naskládaná kulatina. nějací dva chlápci z ní řezali desky na to pódium. Jakub slíbil, že do přespříštího víkendu, kdy bude ta svatba, bude vše vzorně uklizeno, aby se při nošení jídla a pití nestala nehoda.  Ještě nám cestou ukázal bryčku, vyhrabanou kdesi na statku, ale čerstvě natřenou, ještě voněla fermeží. Fakt paráda!

V hospodě jsme našli Zdeňku a Matiáše, prý to vzali vrchem po nějaké lesní stezce. Jakub nám všem objednal  domácí citronádu s mátou a ledem a válečná porada mohla začít...

Jakub samozřejmě chtěl výzdobu z vlastních zdrojů, použít se dají  třeba luční kytky, kolem ranče se pěstují léčivé bylinky, růže a letničky má maminka na zahrádce. Mirka se vložila do debaty  s ryze s praktickými připomínkami, jasný, dost bude stát pohoštění a muzika, ale koupit se musí nejmíň stuhy, umělé květiny a lampionky a kdo bude mít čas trhat kytky na loukách? Nakonec jsme se domluvili na pěti tisících, nic moc tedy.

Jakub nás pak představil paní Krásnohorské.

"Doufám, že umíte čistit cibuli a česnek?" uvítala nás a hned nám rozdala nože, "potřebuji pomoct s gulášem, předveďte se!"

...a tak jsme během dopoledne měly "vstupní testy" za sebou a za odměnu jsme dostaly  výborný guláš. Jakub nás vzal ještě na pole s levandulí a měsíčkem se slovy "tohle bude třeba co nejdřív sklidit..."  a na závěr nás čekala zahrada, v níž byly nejen nádherné lilie a čajové růže, ale i slaměnky, které se sušily hned vedle v bývalé černé kuchyni. Věnce a svatební kytici dělá maminka, ale kytičky  a myrtu bude třeba navázat...Holkám pomalu začínalo docházet, co to bude práce!

"Ty, Evi, nejsme blbý? Za kus žvance a trochu trdlování budeme týden otročit?" přemýšlela nahlas Zdenka.

"Neměly bychom si domluvit za odměnu jezdecký kurs?" zajímala se Věrka. Nejvíc z nás odbíhala k ohradě pokochat se dvěma malými hříbátky, co se tam s maminami procházela.

"Ale to tě nemine ani kydání hnoje," popíchla Zdenka Věrku, která už zase stála u ohrady a nabízela hříběti lístek pampelišky. "Jsem netušila, že kůň může být takhle roztomilej," zasněně se usmívala.

Eliška to vzala z praktické stránky: "budeš muset brnknout Danovi, a ať přibalí taky Honzu...Představa, že budu lézt po štaflích a věšet nahoru girlandy z kytek...stačí, že je uvážeme, viď, Evi?"

Kývla jsem a vlastně jsem byla ráda, že to ty holky zlatý nevzdaly!

Už kvůli nim jsem vyrazila za Jakubem, který u protější ohrady kecal s Mirkou.  Vybalila jsem na něj požadavek holek a bylo vidět, že váhá...

"Ale to byste přece mohli, Kubo," přimluvala se Mirka. "kdybys to měl platit..."

"Tak dobře," souhlasil nakonec, "pokud holky odvedou dobrou práci...ale nejdřív na podzim, o prázdninách máme už plno."

Doufám, že se pak nevymluví na něco jiného. Jak bych před holkama vypadala.

A co já, chci se také učit jezdit na koni? Samozřejmě je tisíc věcí, po nichž toužím víc. Ale co, když už na to Kuba Mirce kývl, budu držet partu! Jen aby nevycouval!

Holkám jsem zatím jen naznačila, že možná... Jestli to klapne, bude to překvapení. A jestli ne, ušetřím si ostudu.

kapitola

Ten týden do dalšího víkendu uběhl jako voda. Sehnaly jsme s Eliškou na netu barevné stuhy, o dost levněji, než kdybychom  je nakoupily v galantérce. Věrka pomohla Mirce uklidit v cukrárně, Zdeňka s Matym zajeli do Hornbachu pro provázky, lepidla a další nepostradatelnosti. Dany mi pomohl hodit mou představu výzdoby do počítače a Honza sehnal vysunovací řebřík a barevné žárovky, které ležely u jeho táty ve skladu coby výzdoba na vánoční strom.

Maty půjčil od taťky auto, jímž jsme to všechno dopravily na ranč. Tam na nás už čekali- Jakub, jeho maminka a nejmíň vagón sušených kytek.

Jen mi blesklo hlavou, kde je nuda předchozích dní?

Jestli jsem si až dosud myslela, že šéfuji výzdobě, byla jsem na velkém omylu. Já, studentka třeťáku školy uměleckého průmyslu jsem se octla pod diktaturou paní Růženky, učitelky mateřinky z blízké vesnice.

Musím uznat, měla jsem se co učit!  Věnce a věnečky jsme na škole nebrali. A fígle, jak skoro z ničeho udělat něco, taky ne. Ovšem paní Růženka ukázala - a na mě bylo vyrobit milion kopií. Tedy ne milion, ale skoro. Zpočátku mne paní Růženka co chvíli opravovala, několik prvních kytek mi dala převázat, ale pak jsem na to nějak přišla a  odpoledne jsem už usoudila, že když bude nejhůř a po škole nenajdu práci, uživím se výrobou dušičkových vazeb. Z vagonu sušin ubyla asi třetina a to, co jsem vyrobila, možná olemovalo vrata do stodoly.

Naštěstí mě v tom kamarádky nenechaly. Když jsem jim večer zavolala, druhý den nás bylo na stejnou práci o tři víc...

Odpoledne dorazili  i Honza s Danem, bylo jim divné, že jsme s Eliškou nepřišly k rybníku. Byli hned zaúkolováni vázáním malých kytiček z limonky a ze slaměnek, které se měly navěšet na provázky místo girland. Nejdřív se ošívali a pošklebovali, že je to práce pro holky, ale paní Růženka se nedala a slíbila jim za odměnu drobenkový koláč. Odkud asi věděla, že kluci se mohou po sladkém utlouct?

Za další dva dny hromada sušin zmizela a svazky úhledných kytiček kluci věšeli po stěnách a pod stropem stodoly. Tam jsem už šéfovala já a ostatní holky dokončovaly věnce. Malé kytičky čerstvých kytek měly přijít na stoly až na konec.

Ve čtvrtek se Jakub zastavil ve stodole skouknout moje veledílo. Neřekl nic, ale dobré bylo už to, že mlčel. Což jsme poznaly odpoledne, když do stodoly naběhli kluci, co se jindy motají kolem koní, aby rozmístili stoly a stloukli pódium.

Na stoly jsme prostřely bělounké ubrusy jak z reklamy na prací prášek.

"Chce to otestovat parket!" překvapil nás Jakub, vytáhl z kapsy foukací harmoniku a mrknul na kluky.

Koňáci nepotřebovali přemlouvat a nás se nikdo neptal. Najednou nás schvátili do náruče a vytáčeli s námi fugury nějakého neznámého tance. Naštěstí, pokud jsme nezvládly naznačené kroky, pevné ruce nás nenechaly škobrtnout a zase jsme rytmus chytily. Aspoň já to tak měla a kámošky podle mého odhadu také.

Pátek si nepamatuji. Profičel tryskem jak splašený kůň.

Ve velíně, jak jsme překřtili kancelářičku ranče, byl papír s úkoly a do večera se odškrtlo všechno, co se dalo přichystat předem. Na laptopu Jakub stále upřesňoval bojový harmonogram soboty. Co kdo kdy, aby vše klapalo. Nakonec každému vytiskl jeho úkoly s časem. Předal nám to s poznámkou: "bude to i zde ve velíně. Časy jsou orientačně, buďte všude raději dřív a čekejte že se vše třeba i zdrží. Na každé svatbě se vždy něco pokazí, jinak by nebylo nač vzpomínat."

Měl pravdu, u nás se traduje historka se zapomenutými prstýnky.

"Ale", zdůraznil hlasem Jakub, "stačí, co se semele samo od sebe. My se budeme snažit být perfektní, jasné?"

"Oukej" dali jsme skoro sborem, jak jsme odposlouchali jednoho z koňáků. Pro Vojtu bylo O.K. všechno.

"Zatím všem moc děkuji a zítra ráno doražte s dobrou náladou" rozpustil poslední poradu před dnem D Jakub.

Ráno, no, ráno...venku  bylo ještě skoro tma, když dorazila Eli s autem vypůjčeným od taťky. Na rozdíl ode mne má řidičák a jak říkala, nechtělo se jí do toho tahat Honzu a Dana, protože není vůbec žádná záruka, že by ti dva pařmeni tak brzy vstali.

Naložily jsme moje kytičkované šaty a botičky a v riflích jsme vyrazily směr ranč, stříhat růže do váziček. Paní Růženka nám udělala skvělé kafíčko na probuzení a nabídla nám speciální koláčky, které se prý pečou jen pro svobodné, aby nezůstaly na ocet.

A pak jsme se daly do díla...

Plny elánu jsme vyrazily na zahradu ostříhat růže, šater a letničky, ruce jsme měly za chvilku dopíchané od trnů, ale poháněla nás vidina hezkého večera s tancovačkou. Eli navíc zjistila, že přijede kapela, která tady hrála už před rokem na anenské zábavě, takže jsme se opravdu těšily.

Jenže do večera daleko a před námi bylo dozdobení dvanácti stolů, bryčky, aut a koňských postrojů. V deset muselo být hotovo, v jedenáct jsme už musely stát před kostelem, oblečené, načesané a načančané, úsměvy a ani stopa po únavě! Zdenka s Věrkou měly tou dobou službu v kuchyni, kde se chystala knedlíčková polévka, steaky, pečená kuřata, americké brambory, saláty a nevímco ještě.

Měly jsme domluveno, že se prostřídáme, ale nakonec bylo všechno jinak... Jen co jsme se Eliškou dodělaly ozdůbky na bryčce (pamětlivy příkazu velínu "a ne, aby vám to sežrali koně!" –jen té kytce bílých růží na přídi se nešlo vyhnout…) přihnal se Jakub:

"holky, vybouchly nám dvě družičky, jedna nedorazila a druhé poslali o číslo menší šaty, musíte zaskočit!"

Eliška je drobek, vždycky byla nejmenší ze třídy, bez problémů na sebe oblékla menší šaty. Jestli jsem se divila, proč si druhá družička neoblékla šaty své chybějící kolegyně, tak když jsem šaty viděla, bylo mi to jasné. S družičkou Ájou bychom se do nich oblékly obě najednou! Nakonec si je zkusila Věrka, konečně jí ta kila navíc k něčemu byla!  Moc jí to slušelo, její družba Marek na ní mohl i oči nechat.

Nás ostatní Jakub odvelel do kuchyně a všechny koňáky před kostel.  My holky jsme měly odjet posledními auty a dělat špalír, až budou svadebčané vycházet z kostela.

Měly, to je přesný výraz...Nakonec jsme zjistily, že na nás žádné auto nezbylo. Ještě, že jsem měla v mobilu Dana! Své číslo mi kdysi doslova vnutil, ale teď se hodilo.

"Daníku?"

"Copak zase chceš, Evičko?"

"Pozvat tě na svatbu."

"Naši? Jinak nikam nejedu! Dobře víš, že koně můžu jen ty pod kapotou."

"Ty koně pod kapotou zrovna potřebuji, víš?"

"A potřebuješ je rychle?"

I když jsem slyšela jen jeho hlas, tušila jsem, že mu radostí svítí oči. Nesnášela jsem jeho rychlou jízdu, jel kamkoliv jako kdyby jel rallye. Ale teď jsem fakt potřebovala rychlé taxi.

"Ideálně hned teď. Ale opatrně, prosím!"

"Jasně. Pro princeznu všechno!"

"Dík. A ať tě cestou nechytí hlídka. už jen to by dneska chybělo!"

Mohla jsem si být jista, že Dan je do několika minut  dole u brány. A tak jsme se tam vydaly pěšky, já, Ája a Zdenka. Ty dvě celou cestou klábosily:

"Ájo, a proč vlastně nedorazila ta druhá družička?" vyzvídala Zdenka. Jako vždycky hořela zvědavostí, už kvůli Věrce...

"Ona se Bára dva dny před odjezdem stačila s Markem pohádat, rozejít a odjet do Chorvatska s nějakou partou, ale to už nevíme jistě,  nebrala nám telefon. Celá ona! Jenže Kuba měl už pro ni ty šaty objednané tady v půjčovně, i ty moje, to fakt nechápu, normálka si kupuji přes internet třicet osm! Když je chtěl ráno vyměnit, neměli už vůbec nic v mém čísle, no smůla!"

Odhadla jsem Áju na poctivou čtyřicítku, ale raději jsem mlčela.

"Mít vaše starosti," myslela jsem si a předjímala rychlou jízdu mého "rytíře", již předem s husí kůží po těle.  Dan překvapil, choval se galantně, holkám podržel dveře a dokonce se vyfikl do solidní nažehlené košile a vesty! Co bude asi chtít za takové oběti? Mne si samozřejmě usadil na sedadlo vedle sebe a zbývalo doufat, že rychlá jízda bude pro něj atraktivnější než moje koleno vyčuhující zpod nařasené sukýnky.

Rallye jsme přežily všechny. Dan využil toho, že tentokrát nemůžu říct - než bych jela s tebou, raději půjdu pěšky a holky vzadu si tedy pěkně zapištěly. Já ne, už jsem to párkrát zažila.

Naštěstí Dan sice jezdí jako závodník i když nezávodí, ale zatím se nevyboural a dnešní sobota nebyla výjimkou.

Dorazili jsme, když byli všichni ještě v kostele. OK Vojta s kamarádem Pedrem samozřejmě probírali něco důležitého a mlsní koně zatím  z bryčky spásli růže, které jsem tam ráno pracně upevnila. Než ve mně stačil vybouchnout vztek, dostala jsem košík s růžovými lupínky… (...bože, čí to byl nápad? Můj ne, přísahám! ) ...a byla jsem popostrčena do špalíru. Fotograf mi k Danově nelibosti dlaní upravoval vlasy, aby to na fotce hezky vypadalo.  Dana přistrčil ke mně, jakože nám to bude spolu slušet a věnoval se dalším postavám na příští fotografii. Jak já se nerada fotím!

Ale to už scházela po schodech čerstvě provdaná Kateřina Dvořáková s manželem  Pavlem, dlouhou vlečku jí nesly její dvě malé neteře v růžových šatičkách. Trnula jsem strachy, ale naštěstí žádná neškobrtla.

Zato Eliška stěží maskovala ulomený podpatek. Zoufale mi naznačovala, že je v průšvihu…

"Budeme se muset cestou zpátky zastavit Elišce pro boty," pošeptala jsem Danovi, strčila jsem mu do rukou košík a proplížila jsem se ven z davu, zavolat Eliščině mamince.

Díkybohu maminka byla doma, slíbila nachystat jiné střevíčky, tak jsem přemluvila Dana k dvoukilometrové zajížďce a vytratili jsme se fotografovi ze záběru, naštěstí si toho nevšiml. Střevíčky jsme vyzvedli a předali jsme je Elišce, která už poskakovala na jedné noze směrem ke svému autu. K ní se natlačily vyděšené holky, prohlásily, že s Danem nikdy víc a já se už nevešla. Musela jsem přežít i zpáteční cestu, kde se Danek obzvláště předvedl s rychlostní zkouškou koní pod kapotou. A hned se mi vnucoval za tanečníka, což se dalo čekat.

Radši jsem mu zmizela v kuchyni, stejně byl nejvyšší čas, ve stodole už zněly první přípitky.

Paní Krásnohorská nám rozdala zástěry, Věrka s Eliškou shodily družičkovou parádu a nastal velký frmol, kdy jsme téměř nestíhaly chystat a roznášet jídlo a pití.  Obsloužit padesát lidí, no, žádná švanda, a kolem čtvrté odpoledne k nim přibyla ještě kapela. Dan, když viděl, co se děje, přivezl Matyáše s Honzou a chopili se nádobí a utěrek. Maty občas i nějaké sklenky.

Další průběh svatby byl jeden velký zlý sen… Jestli Jakub plánuje dělat svateb více, tak ať se mnou příště nepočítá! Kapela už hrála, pár lidí tancovalo a my stále kmitali ze stodoly do kuchyně a zpět.

„Nejsou sklenice na pivo.“

„Přines víc talířků na nakrájený dort.“

„Kdo si dá kávu?“

„Pět káv! A dvě pressa!“

„Pro mne irskou!“

Po zbytek večera jsme s holkama nosily hlavně kávu a pití. Občas málem i facky, když si podnapilý host začal dovolovat.

Když toho bylo příliš, poslaly jsme s Eliškou na plac místo sebe ty naše vlčáky.

Kdeže tanec! Kdeže muzikanti! Málem jsme se ani nestačily najíst! Paní Krásnohorská si nás odchytávala v kuchyni po jednom a každého donutila sníst pořádnou porci guláše.

Po celodenním hladu mi z něj bylo nějak divně od žaludku. Netroufala jsem si dát si  pivo, stejně by mi asi nepomohlo. Hlad, nervy, všechno dohromady...Těšila jsem se do postele. Sama a bez hříchů!

Kapitola

Konečně je po všem! Je půl čtvrté ráno, u stolů sedí už jen vytrvalci s kytarou. Jakub nám poděkoval a podaroval nám vstupenky na country bál, který bude příští sobotu, i s poukazem na večeři. Doufám, že nebude guláš!

O kurzech jízdy na koni nepadlo slovo.

Věrka o ně nejspíš nepřijde. Její družba Marek ji pozval k sobě na ranč do Orlických hor jako omluvu za to, že se k ní choval poněkud drze. Prý byl nešťastný z rozchodu s přítelkyní a přehnal to s pitím.

Zdenka byla z nás nejspokojenější. Zůstala na svatbě až do rána, zakoukal se do ní jeden z muzikantů a ona se nebránila. Prý si jen povídali, ale počkali spolu na východ slunce a prý byl parádní.

Co na to Matyáš, netuším. Ten se opil už před půlnocí a Dan ho raději zavezl domů, aby nám nedělal ostudu.

Byla bych docela ráda, kdyby se Zdenka zbavila toho sebestředného macha a začala chodit s někým normálním...

Eliška měla vztek, protože si ji Honza jako vždycky uzurpoval pro sebe. Já na tom byla dost podobně s Danem, ale když jsem viděla, co všechno je schopen udělat, aniž by za to něco chtěl, začala jsem přemýšlet, zda by nakonec nestál za hřích!

Ohledně kurzů to ještě musím probrat s Mirkou, v pondělí jí jdu helfnout s cukrárnou, ať se v tom neplácá sama. O koně mi nejde, ale slib je slib.  Nenechám se přece opít vstupenkou na bál s večeří.

Neděli jsem prolenošila a v pondělí ráno, jak jsme byli domluvené, ťukám v cukrárně na dveře. Vidím skrz ně Mirku, jak telefonuje a asi mne neslyší. Zato já slyším její hlas: "No ty ses úplně zbláznil!"

„Mirko?"

Neviděla mne, neslyšela, byla rozčílená. Otevřela až po dobrých deseti minutách. "Já toho Kubu snad zabiju," vydechla.

"Já taky," kontrovala jsem jí. "A za co ty?"

"Představ si, že se namlsal a objednal na ranč další čtyři svatby... Nééé!" zavyla Mirka. "Kašlu na něj!"odhodlala se k odporu.

"Já taky! Nohy si necítím ještě dnes!"

"Víš co, Evo, dáme si nejdřív kafe, mám skvělou plantážní, alespoň vyzkoušíme ten nový kávovar."

Mirka se dala do díla, nestačila jsem jí sledovat ruce. "Zaplatil vám vůbec něco ten skunk smrdutý? Nebo vám dal alespoň výslužku?" vyzvídala.

"Jen každému vstupenku na countrybál, s konzumací."

"No to se neprodal. Takhle levně by to fakt nešlo," vydechla Mirka. "Jenže Jakub  ty další svatby uhrál právě na to, že se jeho sestra všude chlubila, jak pořídila svatbu lacino. Říkal, že když je hotová výzdoba, tak za to ušetří - a snad tedy nějaký zisk mít bude. Mně by nevadilo, že budu mít další objednávky na dorty a cukroví, aspoň něco hned vydělám a nebudu si muset tolik půjčovat na vybavení cukrárny. Jenže Kuba se mooc pěkně vybarvil. Nabídl mi, že můžu pro všechny svatby zajistit dodávku jako teď, ale jedině, když a to cituji: zajistím i servírky za stejných podmínek jako byly teď. Tím myslí, Evi, že mu tam zase budete otročit v podstatě zadarmo!"

"A jak moc potřebuješ tenhle kšeft?"

Chtěla jsem slyšet, že se na vychytralého Jakuba můžeme všichni vykašlat, ale Mirka mě překvapila.

"Dost" řekla tiše. "A Jakub to moc dobře ví. Jenže na vydírání nepřistoupím."

"To my také ne," řekla jsem i za holky.

"Navíc tady  už stejně všechny nebudeme," rychle jsem si spočítala, že vlastně  i já budu za tři týdny  zase ve škole, bože ten čas ale letí! Člověk se třikrát nadechne a prázdniny jsou fuč!

"Hele, a co kdyby si to domluvil na hotelovce? Že by mu tam jako chodili študáci na praxi? "

"Evi, to není hloupé. Bohužel o prázdninách na škole nenajdeš ani nohu. Neee. Kašlu na něj. Vychytralce nemám ráda. Pro Katku jsem to ještě udělala z kamarádství, ale když jde o Jakubovy kšefty, tak chci řádnou smlouvu a penízky na materiál  předem.

Obtelefonovala jsem kamarádky, a když jsem jim vylíčila, jak si to Jakub představuje s brigádami u něj na ranči, všechny odmítly.

Dan řekl něco hodně sprostého a  zopakoval, že pro mne vždycky všechno, ale od Jakuba si nechá i ten benzín zaplatit tvrdou měnou.

"Však on ještě Jakub za Mirkou přileze s prosíkem," odhadl, když v duchu srovnal ceny u konkurence.

A jak to dopadlo? Neustoupil nikdo a další svatba byl propadák. Jakub sehnal jiného dodavatele dortů, zákusků a koláčků, ale nikoho, kdo by hosty zdarma obsluhoval. Když viděli, jak pomalu se k nim dostává jídlo, začali se obsluhovat sami, aby se vůbec najedli, ale byli naštvaní.

K zoufalé Mirce, která otevřela cukrárnu a modlila se za každého caparta, co si šel koupit nanuka,  přijeli zoufalí rodiče další nevěsty.

"Holka má sezvanou svatbu, ale nemáme kde ji udělat. Chceme jen malou, nešlo by to u vás v cukrárně?"

Samozřejmě jsme jí na to všichni kývli!

Danek s Honzou se nabídli, že udělají krásné posezení na zahrádce za cukrárnou, kam přivezou přenosný gril. A po dohodě s majitelem sousední zahrady jsme směli postavit parket na jeho pozemku, pokud mu uklidíme binec, který mu tam zůstal po stavbě domu.

Věrka přemluvila Marka, aby půjčil dva bílé koně s tím, že kočár by pronajalo městské divadlo.

Zdenka zavolala svému novému nápadníkovi Radkovi, zda by nepřijel s několika kluky z kapely.

Výzdoba byla opět na mně a na Eli.

Na to všechno jsme měli týden...

Svatba se nám vydařila, už jsme byli sehraný tým a pomohli tou svatbou Mirce rozběhnout podnikání. Po prázdninách už žádnou svatbu nehostila, v cukrárně je to opravdu malé, ale oslavu narozenin si u Mirky objednalo celé městečko. Jasně že ne najednou! Ale tu mělo mrně krásných 5 let a tu zase jiný slavil padesátku a nechtěl slavit v hospodě, a oslavu grátis jsme dostali i my z pomocně realizačního týmu.

A jak se sešel s rokem rok, udělaly jsme si u Mirky i společného Silvestra. Za Věrkou přijel Marek, který jí přísně zakázal shodit ta půvabná kilečka. Zdeňka dala vale Matymu a pozvala si Radka. Dorazili i naši nerozluční kamarádi Dany s Honzou a samozřejmě my dvě s Eliškou. A div se světe, na chvilku přijel také Jakub s kytkou růží, omluvit se Mirce  a poprosit ji, zda by od jara opět nezačala péct pro svatby na jejich ranči. Maminka prý nestíhá péct koláče a na výrobce dortů byly jen stížnosti.

I když šampaňské neteklo proudem a nahrávky na MP3-ce se střídaly s Radkovými písničkami, silvestrovský večer patřil k nejvydařenějším, které jsme v Mirčině cukrárničce zažili.  Taneční parket jsme improvizovali odsunutím stolů ke stěnám. Po jedenácté se ukázal i Mirčin současný přítel, saniťák Igor, omlouval se, že musel počkat na prostřídání kolegou. Kolem půlnoci jsme zhasli, zapálili svíčky, sesedli jsme se kolem stolů sražených dohromady uprostřed a každý směl vyslovit nahlas své největší přání.

My čtyři věrné kámošky jsme si přály úspěšně odmaturovat.

Honzovi také ležela v hlavě maturita.

Mirka si přála větší prostor pro cukrárnu, což se jí snad brzy splní, protože butik v sousedství se od Nového roku stěhuje na náměstí. Igor byt, aby nemusel přespávat na ubytovně.

Radek lepší koncertní kytaru.

Marek hříbě, aby je mohl dát Věrce.

Dan řekl, že je  to tajemství, které prozradí, až přijde čas. Hodiny  už stejně ukazovaly půlnoc, a tak bouchl lahev bohemia sektu a rozlil víno do sklenek.

(Nejspíš to jeho tajemství znám, ale budu ještě chvilku dělat drahoty...)

Po přípitku Mirka zavřela a vyběhli jsme na náměstí. Nad městem jiskřilo nebe plné hvězd a chrámové hodiny odbíjely první vteřiny Nového roku.

Jaký asi bude?

 

Klub Klíčení : Aggitta, Lydie Dostálová a veronica-eve

btw: fotka veronicy-eve ze setkání VŠ: geológia, Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského po 30 letech -  Stará Bystrica, Kysuce, Slovensko- tuto úžasnou kytku nám přinesli naši kluci!