..."Světlušáčku, tttttto jsi tttttty ?".... Je to už fůra let. Kolik mi tenkrát mohlo být? Osm, devět, deset? Seděla jsem na táborové hlídce u ohně, zády k řece a křoví, parťák na obchůzce. Vyděsilo mne šustění za zády. Nebyl to Světlušák, ale nějaká chlupatá potvora. Škoda, doufala jsem, že se  objeví...

Kamarád Světlušák. Poprvé jsem se s ním setkala jako dítko kdesi s rodiči na dovolené. "Hele, světlušky!" volal na mě taťka a prstem mířil někam do mlází. Horko těžko jsem rozeznávala nějakou poloprůhlednou bytůstku, jejíž tělo tvořila světelná kresba ve tmě. Světlušáček. Nejpíš lezl po čtyřech a něco hledal, bodejť, v takové tmě. Od tehdy na něj vždy číhám, jak se dostanu v noci do přírody.

Nedávno jsem si zase vzpomněla. Bůhví proč  mi vyskočila v paměti vzpomínka na droboučkou a dávno zničenou marionetku, kterou jsem ve svých začátcích vyřezala z lipových větviček. Řekla jsem si - proč ji nezopakovat v jiném provedení? Ne jako loutku, ale jako hračku, která se může brát do ruky a muchlat.

Myslela jsem si, že s nimi budu rychle hotová, ale omyl. Nejvíce zabrat dala tykadla, volba barev a samozřejmě výšivka. Na fotografii Světlušák těsně před dokončením, za ním bráška, který dosud chodí po houbách.

Ale za ta ztuhlá záda a bolavé oči to stálo. ... To jsi ty, Světušáku! S Tebou se potmě nikdo bát nebude.