Tuhle mi švagr povídá, že co nevidět začne olympiáda a že by puntík měl nadělat milióny vlasteneckých náušnic - podobných těm, s jakými na fler kdysi před rokem a půl vstupoval. Tento puntíkův nápad evidentně švagr dosud považuje také za jeho největší počin. Švagr je totiž velký sportovní fanda...

Ono by to šlo, kdybych měla milión rukou, ale srdci se to trochu příčí... Srdce bije mohutně a staře: že cítit při sportovních kláních lásku a hrdost ke své zemi, že to se samo nabízí, ale mít ji v sobě hluboko pořád, že to je teprv vlastenectví, a že to se musí chápat, ta země, bytostně a živě, i s tím vším špatným, co je v lidech této země, co společnost ukazuje, jak se tu žije, že se to musí znát, ale přes to všechno vidět někam za to na to, co všechny spojuje, co nás poutá, a vše to dobré, co je v nás, a že v tom nemá být porovnávání, protože to už je za náma, za celým světem, nebo by mělo být, ani špetka nadřazenosti, ale ani špetka nadávání a podřazenosti, prostě tak čistě, historicky i současně, krajinně i lidsky a vlastně nepřenositelně a nevyslovitelně... Protože nahlas to zní pateticky. A tak to ani neříkat. Jen to v sobě mít...

A jestli to umí a může někdo vyjádřit, tak pak ať jedině Seifert - hlavně ve své básni Konvalinky, což je asi jediná báseň, kterou si dodnes celou pamatuji nazpaměť, ale i v té, kde přímo vlast a Vlajku republiky oslavuje. Tam to všechno je. Třebas by to dnes už znělo moc a příliš... Mně ne.

Tak tedy aspoň ty jedny vlastenky k olympiádě za švagra a tahle koláž za Seiferta, za jeho básně a za ten cit, který jsme ještě před pár desítkami let měli v sobě tak silně asi všichni a který se v nás teď probouzí často jen při "olympiádách"...

... to, že tu dneska vlaje!

puntik (all photos)