Moje paměť je zvláštní, někdy jsem schopná si zapamatovat dlouhé a složité výrazy, někdy i jednoduchý výraz krouží kolem mé hlavy a ne a ne se tam uhnízdit J A s názvy glazur je to stejné. Od několika lidí v mnoha souvislostech a situacích jsem to slovo slyšela, taffy ( bonbon, karamela ) a mnohokrát jsem do ruky brala i kyblík s tímto nápisem, ale přesto nic. Takže jsem se postupně přesvědčila, že tahle glazura se v mém světě jmenuje skořice, protože přesně tak nám začala vycházet v elektrické peci. A já se zamilovala, snad i pod vlivem skvělého textu Susan Vega ve své písni Caramel z Nine Objects of Desire a hlavně kvůli tomu, jak krásně nám „skořice“ vycházela a přitom byla a je pokaždé trochu jiná.

Víte, myslím, že lidi, co se jim líbí keramika a podobné materiály, jsou prostě dvou druhů. Jedni mají radost, že jejich materiál i glazura nebo engoba se chová očekávatelně, je stále stejná a vychází prostě přesně a za jakýchkoli podmínek shodně. A pak jsou takoví dobrodruzi, kteří ke každému nátěru, nánosu, polívání nebo stékání glazury a ke každé peci, do které vkládají svoje kousky, přistupují s velkou porcí pokory a hlavně s ještě větší dávkou rozšířených zorniček. V hlavě jim brutálně šrotuje, jak to teda tentokrát vyjde a co na to zákazník. Skořice má vlastní hlavu a vlastní očekávání, které se s tím vaším nemusí úplně shodovat. Teda pokud vaše očekávání nezačíná hodně zeširoka, někde od světle okrové s jemnými tečkami, přes skořici střední barvy a až hrdě utíká až po tmavou skořici, někdy s tmavými proužky, někdy s vínovými prokvěty nebo krápníky až do zelena. A to jsme pořád ve stejné elektrické peci, pomíjím rozdíl hlín, variabilitu nanášení, různé křivky výpalu a to, že úplně jinak se chová v peci na dřevo. A právě pro tohle dobrodružství jsem jí tak nadšená a při vyndávání pece s každou novou skořicí si broukám „So goodbye sweet appetite no single bite could satisfy…“

Dodavatelé surovin glazury, kteří upravili recepturu glazury na české materiály jsou naši přátelé z KC Doupě.