4.2.2006 SOBOTA

Ráno v tradičních 8:30 nakládáme batohy do džípu, nasedáme a vyrážíme směrem na park Ngorongoro, kterým máme dnes jen projet a skončit v parku Serengeti. Je to opět jinak, než máme v plánu cesty od cestovky. Linus mlčí, šetří si své dvě slova na důležitější okamžiky. Asi jsem udělal chybu, když jsem se zeptal jestli má ženu a děti, protože řekl dvakrát Yes a bojím se, že už dneska nic víc neřekne.

Už cestou z Arushi šlo pozorovat, jak se postupně mění ráz krajiny – od travnaté, se stádečky koz, přes sušší s křovinami a sem tam stromem, vyprahlou se suchými křovinami, termitišti a větrem ženoucím prach, až po políčka s různými plodinami s úplně červenou hlínou.

Stoupáme do 2300 mnm po vnější straně kráteru Ngorongoro a s přibývající výškou a vlhkostí přibývá stromů a zeleně. Ovšem taky končí asfalt a náš sen o pohodlné a rychlé jízdě do hodně vzdáleného hotelu.

Stojíme na vyhlídce na vrcholu kráteru a užaslí hledíme dolů na tu krásu. Kráter má 20km v průměru. Napůl vyschlé jezero je obklopeno travnatými pláněmi, střídajícími se s vyschlými plochami pokrytými pískem a prachem a vše je protkáno vyjetými kolejemi od džípů.

Projíždíme kolem kráteru, míjíme přes 3500m vysoké kužely vyhaslých sopek, porostlé trávou, kde se pasou kozy, krávy, zebry, pakoně a dromedáři. Cestou pořád potkáváme Masaje, kteří nabízejí lví zuby na šňůrce nebo měděné náramky a foto za úplatu, a když si je vyfotíte a  nedáte jim dost (i 50 $), tak se strašně naserou a zmlátí vás holí nebo aspoň hodí na auto hrst kamenů. S focením lidí je tu vůbec problém, protože každý za to chce peníze a někdy dost agresivně, a když je vyfotíte bez domluvy, dost se zlobí, zuřivě gestikulují, nadávají a hážou po vás co mají při ruce. (rozhodně se nedoporučuje fotit kadící lidi)

Jedeme do Masajské vesničky. Před vstupem musíme „náčelníkovi“ zaplatit 10 $ na osobu a za to můžeme volně fotit. Dělají pro nás taneční show, předvádí svá obydlí a školu pro děti ( naženou všechna děcka pod strom, jeden Masaj si hraje na učitele a oni opakují pár anglických slov a v předu mají krabici na peníze) Celé se nám to moc nelíbí, protože je to hrozně strojené a umělé a jen nachystané na turisty.

Jinak podmínky ve kterých žijí, to je docela nářez. Mají nízké, oválné  chatrče uplácané z kravích hoven, půdorysný rozměr tak 2x1,5 metru, člověk musí dovnitř jít sehnutý a ani uvnitř se pořádně nenarovná, ve středu „místnosti“ je ohniště, jedna kraví kůže pro matku a děti do dvou let a vedle kůže pro otce a starší děcka. Na noc si navíc dovnitř berou kozu a telata. Smrdí všichni stejně.

Náčelník se mi snaží vnutit kopí velikosti dospělého muže, že se bez něj neobejdu. Snažím se mu vysvětlit, že tohle u nás může nosit jen Honza Železný a navíc asi nepřesvědčím letištní pracovníky, že jde o párátko do zubů.

Pokračujeme dále do parku Serengeti, cesta je úmorná, sedíme v autě už 9 hodin, cestou vidíme spoustu dalších zvířat, největší štěstí máme na 3 hyeny, které jsou hned u cesty a v klidu se projdou po cestě hned za naším autem. K večeru se Linus rozhodne, že ještě nepojedem k hotelu, ale že nás vezme na místo, kde bývají lvi. Nakonec máme velké štěstí, protože vidíme rodinku 11ti lvů, kteří nejprve hodují na pakoni a buvolovi a pak se jdou k potoku napít. I Linuse to docela vzalo, sice nic neřekl, ale bylo vidět, že ani on to nevidí každý den. Už se smrákalo a Linus najednou zastavil a ukázal na kopeček v dálce. Ležel tam gepard. Pak řekl že se to sice nesmí, ale ať si nachystáme foťáky a sjel z cesty a jel směrem ke gepardovi. Přiblížili jsme se mu několikrát tak na 15 metrů.  

5.2.2006 NEDĚLE

Vyjíždíme opět v 8:30. Jedeme stejný okruh jako včera večer. Lvi, zebry, pakoně, buvoli, antilopy…. Vracíme se na oběd do hotelu, hurá, nebude oběd z krabičky. Odpoledne vidíme z dálky na stromě leoparda. Linus nic neřekl, supr, zítra bude celá věta. V hotelu se nedá spát, všechno vrže a všechno je slyšet. Usínám s posledním, vstávám s prvním člověkem, jako vždy.