Povídka vzniklá společným psaním v klubu Klíčení. Chcete-li se přidat k tvorbě příběhu, vstupte do klubu.

 

"Dobrý den", pozdravila jsem mezi dveřmi své nové kolegyně. "Já jsem Hana Smutná a poslali mne sem z ředitelství na čas na záskok..." oči mi uvíznou na těhotenském bříšku drobné blondýnky. "Asi za vás", usměji se.

Blondýnka se pousmála, natáhla ke mně ruku: "Pokorná. Eliška," dodala. "Ale za mne asi nenastupujete. Jsem tady jen na absolvenské praxi."

"To nejspíš za Bětku," soudila tělnatá dáma u okna, ruce samý zlatý prsten. "Ta je už dva měsíce na antidepresivech.  Renáta Plískalová ," představila se mi s náležitým odstupem.

Nevím, co si o sobě myslí.

Malá účtárna na pobočce v Novotíně, kde jsem kdysi také začínala - před deseti, patnácti lety. Už tu samozřejmě není bábi Kučerová, jak jsme jí s mladou kolegyní říkávali. S Irenkou, zamrazí mne vzpomínka, která se pak, co jsem odešla na ředitelství, vybourala s autem. Škoda, tak ráda bych s ní zase dělala, měla bych tu kamarádku. Co my jsme si tady s Irenkou tenkrát užily! Výletů na kolech, tancovaček, houbaření...Ani nepočítám!

Byla jsem tenkrát svobodná, o sedm kil lehčí, zamilovaná do muže, který si mne později vzal a slanařil do Prahy a pak se se mnou rozvedl v tu nejméně vhodnou dobu, kdy naše starší dcera Káťa kráčí mílovými kroky do puberty a těžce chápe, že s námi už tatínek není. Naši tady mají chalupu, holky to budou brát jako stálé prázdniny, doufala jsem....

..Jenže v kanceláři to asi žádné prázdniny nebudou. Eliška je už pod pohledu příjemná, ale ta paní Plískalová...

"Ne, Hanči, nesmíš brát lidi podle prvního dojmu, třeba je jen nešťastná,"  domlouvala jsem si.

Madam Plískalové to konečně došlo: "Tak nestůjte pořád u dveří, tenhle stůl bude váš" ukázala na stůl s kupou lejster, "a Eliška vám ukáže to ostatní". Vedoucí účtárny už jsem přestala zajímat. Otočila se k počítači a věnovala se práci.

"Máme tady malou šatničku" ujala se mne blondýnka. "A klidně mi tykejte, aspoň se vám nebude plést, jestli máte říct paní nebo slečno" dodala potichu.

"Dobře, Eliško, já jsem Hanka" podala jsem nové kolegyni ruku. "Jestli jste tu na praxi, tak to se možná budeme učit navzájem."

"Nejspíš ano," usmála se Eliška. " Mám to sice už za pár," sklouzla očima na bříško," ale stejně jsem moc ráda , že jste...že jsi tady. Máme tady docela fofr, jsme na to jen dvě, ta třetí se sesypala. Umřel jí muž. Infarkt. Byl od ní starší snad o dvacet let, studentka a profesor, rozumíte...vychovali dvě děti, syn žije v Americe, dcera v Irsku...Nešťastný případ. Chodím za ní do léčebny, aby nebyla tak sama. "

Uložila jsem si kabát do skříňky, která teď na nějaký čas bude moje a vrátila se s Eliškou do účtárny. Na stole na mne už čekal pěkný štůsek účtů. Počítač na mém stole byl zaheslovaný, ještě, že tam byla Eliška! Ale hned jsem byla jako doma a pustila se do práce - prohlížení, třídění, a záhy účtování, když mi Eliška ukázala, co je kde ve skříních. Ke konci pracovního dne jsem už hodně věděla. Ale že tam tedy byl nepořádek, zdálo se mi, že něco chybí, nějaké doklady nejsou - a u věcí přes půl roku starých. Uf, to mě teda čeká práce!

Docela mne zarazilo, že paní Plískalová se za celý ten čas téměř nehnula ze židle. Práce jsme měly všechny hodně, ale proč tím zatěžuje Elišku, když je to bříško na ní už pěkně vidět?

Když přišel čas oběda, byla první, kdo vypnul počítač. S vějířkem stravenek se odebrala do blízké restaurace. Vrátila se asi za hodinu s výmluvou, že obsluha byla pomalá.

"Jděte na oběd spolu" přikázala nám, "ať tu mám chvíli klid..."

Vytratily jsme se jako myšky. Smích jsme tutlaly celou dobu až ven, kde jsme se teprve rozesmály.

"Hanko, já jsem tak ráda, že tě k nám poslali, svěřila se během oběda Eliška. Na ten mi dokonce půjčila jednu svou stravenku, než prý dostanu svoje. "Tady s paní Plískalovou to bylo jak v márnici" dodala.

"Stejně nic neudělá," přisladila si. "Může mít klid třeba i celý den. Ten binec v účtech sis už asi také všimla. Dávám to po ní do pořádku celý rok. Z ředitelství mi slíbili, že mne po mateřské vezmou na stálou smlouvu. Jinak bych asi odešla už dávno, ta baba je prostě nesnesitelná!"

"A co to bude?" usmála jsem se. Chtěla jsem, aby Eliška mluvila i o něčem jiném, než o Plískalce, kterou má viditelně v zubech.

"Nevím...Snad holčička."

Vzpomněla jsem si, jak jsem čekala Káťu a Karel chtěl syna, ale já si nějak podvědomě nakupovala všechno holčičí.

"Já mám dvě holky, Katku a Zuzanku."

Než jsme dojedly, dozvěděla jsem se o Elišce všechno základní - miminko čeká s přítelem, nevzali se, aspoň zatím.

"Já bych svatbu chtěla," přiznala se, "ale Přemek má špatné zkušenosti a už se, jak říká, chomoutu bojí. Snad prý, až se malé narodí."

Do účtárny jsme se vrátily nasycené a plné elánu pokračovat.

Madam Plískalovou jsme zastihly u mého stolu... Kontrolovala po mně účty, které jsem udělala dopoledne.

Ale když jsem je odpoledne kontrolovala podruhé, jeden chyběl! Byly v pořádku, to jsem věděla zcela jistě. Navíc jsem zvyklá všechny účty si oskenovat, kdybych některý někam založila. Ale mně se takové věci nestávají.

Začínalo mi být jasné, proč mi  ředitel tak zdůrazňoval, že na mne spoléhá.

Podívala jsem se na soubor a účet tam opravdu byl. A tak jsem si hned  nově zaheslovala počítač, ačkoli mi Eliška pošeptala, že paní Plískalová s počítači moc nekamarádí. Byla jsem si téměř jistá, že na nejbližší poradě se ten chybějící účet stane předmětem doličným.

Pracovaly jsme jako by nic. Kolem druhé hodiny Plískalové zvonil mobil.

"Ahoj Blaženko!" sladce se neslo do sluchátka, "no, víš, musíš mít trpělivost.." a kupodivu zvedla svá kila ze židle a šla telefonovat na chodbu.

"Blaženka je její neteř, bydlí v Jeřmanicích a myslím že skončila bakaláře, v červnu." šeptla mi Eliška.

Zvedla jsem obočí. Že by nějaká bouda?

A bylo mi to jasné. I ty chybějící účty!

Nic nového pod sluncem... Ještě, že jsem natolik prozíravá, že si beru do práce svou soukromou flashku. Už mne to tolikrát zachránilo!

Pro jistotu jsem flashku vložila do obálky, zabalila do malého balíčku, který jsme improvizovaně zapečetili podpisy a páskou.

Paní Plískalová naštěstí telefonovala dlouho. Když vešla do dveří a úkolovala nás, byly jsme hotové.

"Eliško, dojděte na poštu, a vemte kolegyni sebou, ať ji tam poštmistrové představíte. Aspoň vám pomůže odnést zásilky, když se prej máte šetřit."

Najednou mi bylo úplně jasné co mám udělat...i když jsem ve flashce měla i fotky svých dcer, ale pan generální ředitel  je přece také zná z firemních Mikulášů. Šoupla jsem balíček do obálky, tu jsem schovala mezi poštu a na psacím pultíku stranou od přepážky jsem na něj  rukou dopsala známou adresu.

Tak skončil můj první pracovní den. Cestou z práce jsem zavolala Aničce, která přijímá na ředitelství došlou poštu.

"Ani, poslala jsem vám tam obálku s flashkou. Je to zapečetěný balíček, tak to ulož tak jak to je, zatím to neotvírej, jen o tom řekni šéfovi, díky."

"Hanko, já to tak udělám, ale nepřeháníš to?"

"Já nevím, ale znáš to - důkazy se ztrácejí... Mám pocit, že jistota je jistota".

"A co jinak?"

"Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Jedna kolegyně je prima, druhá protivná. Doufám, že je za tím vším ona."

"Hele ty detektive, stačí jen pilně účtovat a pokud si budeš jistá, že je tam něco opravdu špatně, dej vědět mně nebo šéfovi, jak jsme se domluvili."

Hm, špeky hned první den, asi m+ Plískalka nečekala, nejspíš si místo schovávala pro tu svoji Blaženku. Uvidíme. Ale o práci bych přijít nechtěla. Zítra musím zajít do ostatních kanceláří, představit se... to mi úplně uniklo.

Než mi jel autobus, který staví kousek pod strání, kde teď na chalupě přebýváme, nakoupila jsem nějaké potraviny a pro jistotu ještě novou flashku, ať jsem "vyzbrojená". Na zastávce se nás sešlo několik.

Všechny znala jen Eliška a tak nás představila. Ale stejně za nimi zajdu...

Na Plískalku všichni nadávali.  ale prý to je ženuška jakéhosi místního podnikatele. Už jednou ji vyhodili, jenže manžel najal právníka a museli ji vzít zpátky. Kamínky v hlavě mi zapadly do mozaiky dokonale!

Ale teď jsem chtěla na vše zapomenout, doma mne čekala jedenáctiletá Káťa a devitiletá Zůza, holky  potřebují mámu na plný úvazek!

Vystoupila jsem na naší zastávce a hurá, holky mi přišly naproti. "Káťo, vem jen tuhle tašku, druhou unesu snadno. Moc jsem toho nenakoupila, vždyť zítra zase koupím čerstvé pečivo..."

Zuzku jsem chytla za ruku a jedna druhou jsme vytáhly na kopec úzkou pěšinkou. Je sucho a tak to neklouže, když bude pršet, bude to horší.

"Tak co jste, holky, dnes dělaly?"

"Mami, tady je to stejná škola jako každá jiná," a Káťa převrátila oči nevolí. "Matikářka přísná, češtinářka mi opravila každou blechu, prý když jsem z té Prahy, tak čekala víc...jen kámoši jsou fajn., bohužel nemůžeme utéct do lesa jako o prázdninách. A to Staňa říkal, že zrovna rostou houby.

Zesumírovala jsem si to na nejmíň trojku z češtiny a z matiky, to radši nechci vidět, Káťa na matiku není.

"A co ty, Zuzko," zeptala jsem se mladší. Ta zase matiku umí a pokulhává z angličtiny.

Mlčela.

Zastavila jsem se o podívala se na ni.

"Tak copak, beruško, jací jsou spolužáci?"

Zuzce se nechtělo vysvětlovat.

Káťa to řekla za ní: "Mami, tomu neuvěříš. Ve třídě mají 11 kluků a žádnou holku, Zuzka je tam sama". A ve středu mají tělák, tak mi tělocvikář vzkazoval, abys mu zavolala, nebo aspoň do školy, co s tím. Oni hráli jen fotbal... mají tu fotbalový oddíl a všichni kluci chtějí do žákovského družstva."

"Fakt? To je teda překvápko! No, buďto tě budou obletovat nebo se ti smát, každopádně být pořád středem pozornosti, Zuzi, miláčku, to zvládneš!"

Zuzka ale vysunula bradičku, našpulila rtíky a byla ticho.

"Zavolám mu, tak snad může mít tělák s jinou třídou, ne?"

"...no jenže Zůza chce chodit na ten fotbal s nimi, víš? Prý aby nebyla za blbku, když tam je už samotná holka."

"Alespoň do brány!" ozvala se konečně i Zuzka. "Jenže to bych potřebovala helmu, jako má Petr Čech. A kromě toho žádná vedlejší třída není...a já opravdu nechci chodit do těláku s pátou třídou, kde je ta protivná Simona Plískalová, co se pořád vymlouvá, proč nechce cvičit! Říkali kluci...! A se třeťáky, to by se mi zase kluci smáli!" vedla si Zuzka svou.

Zbystřila jsem. Jenže v tu chvíli jel kolem náklaďák, holky se začaly překřikovat a já už odemykala branku

Plískalová...Aha?! Dcera, nebo snad neteř?

Můj mozek jel na plné obrátky a předjímal, že by se moje milovaná dcerka mohla lehce stát obětí šikany nebo vydírání.

Na druhu stranu jsem si vůbec nedovedla představit, že by Zuzka byla vychovávána jako kluk. ale sportovně založená ona je, a kdyby učitel slevil z nároků s tím, že je holka...

"Nojo, tak to nějak zkusíme," utěšovala jsem ji. "Snad by ta branka pro tebe šla zařídit alespoň na střídačku, a helmu můžeš mít florbalovou, pokud na ní bude učitel trvat. "

!?

(…jasně, Petr Čech je bůh…)

 

Večer, zatímco vrněla pračka, jsem žhavila internet. A jó, ženský fotbal hrají a v žákovských družstvech dokonce i s klukama dohromady, tak to by šlo. Jen ukecat tělocvikáře...

Znala jsem ho od vidění, to ještě bydleli se ženou v erárním bytě u nádraží. Občas jsme se potkali na hřišti, kde se v létě každou sobotu grilovaly makrely.  Co se rozvedl, poustevničí v domku po rodičích nahoře pod lesem.  Na takového chlapa outfitem nezapůsobím. Ledaže bych si oblékla reprezentační fotbalový dres. Ale mým argumentům o šikaně a posmívání spolužáků by porozumět mohl. Musím mu vlastně zavolat hned zítra z práce. To by mi věru výstřih až k pasu byl nanic!

Když už ale gůgluju, zkusím najít Plískalovou.

Stránek bylo hned několik.  Většinou na nich figurovala coby manželka majitele velkoobchodu s nápoji, hlavně s alkoholem. Jedna zmínka se týkala zjištěných nesrovnalostí v účetnictví, kdy dodavatel naší firmě dokonce hrozil žalobou. Ale nakonec se vše vyřešilo mimosoudním vyrovnáním.

Udeřilo mi do očí, že v dřívějších článcích byla ze stejného přečinu obviňována inženýrka Alžběta Dupáková.  Pokud byly ve hře i domovní prohlídky a podezření ze zpronevěry, tak se ani nedivím, že paní Bětka skončila na antidepresivech.

Pak tam byl nějaký náznak, že se prokázala její nevina. Ani slovo o omluvě! Zřejmě si tady Plískalovy nikdo nechtěl rozházet. Pan Plískal byl také uváděn jako jeden z hlavních sponzorů místní kultury. Schválně jsem se podívala, zda náhodou nesponzoruje také fotbalový oddíl. Naštěstí ne. Tam mezi sponzory figurovala naše firma.

Postupem dní mezi mnou a Plískalovou rostlo napětí. Já jsem byla krajně nespokojená s vedením účetnictví a Plískalová začala být dost a dost nervózní. A dělala mi naschvály. Denně. Maličkosti. Tu něco chybělo, o čemž jsem byla přesvědčená, že jsem na stole měla, a musela jsem hledat a zdržovat se, tu zas údajně něco chybělo jí a já jsem to určitě zašantročila, no prskala kolem mně pořádně. A nejen u nás v kanceláři, ale po celém provozu.

Neměla jsem jako nová žádné páky proti ní než dobře odvedenou práci.

Přišlo to až v pondělí. Plískalka dostala žlučníkový záchvat! Zázraky se ještě dějí!

S Eliškou jsme hned po té zvěsti prohledaly papíry na jejím stole, pořádná teda není, a samozřejmě jsme našly i ty chybějící účty a pár dalších ještě z dřívějška. Domluvily jsme se, že o tom prozatím budeme mlčet.

Se Zůzou to vypadalo zpočátku nahnutě. Tělocvikář prosazoval, že  by bylo lepší, kdyby cvičila s třeťačkami. Nakonec si se mnou dal schůzku o polední pauze v asijské restauraci, zřejmě, aby mne zpracoval. U kuřecího salátu to na mne zkusil se svými argumenty o holkách, které nemají tu fyzičku, zatímco já argumentovala, že v tomto věku je to jedno, že Zuzka by trpěla už proto, že tělocvik je v klukovském kolektivu důležitější než matika.  Nakonec svolil, že prozatím Zuzku nechá cvičit s kluky a pak se uvidí...

A já pak honem spěchala do práce.
Eliška mi šeptala, vedle je ta…asi Blaženka, neznám ji, Plískalka ji prý poslala pro nějaký šanon, tak si ho hledá.

"A to ji necháš?" zrudla jsem a honem běžala do vedlejší místnosti. Tam se ve skříni hrabala Blaženka.

"Okamžitě toho nechte, nejste náš zaměstnanec...."

"Moje teta je tady vedoucí, ne vy, a vy stejně brzy vypadnete, " utrhla se na mne Blaženka.

"Jestli teta něco chce, má mi zavolat, ale vy se ve firemní dokumentaci hrabat prostě nesmíte. Nechte toho, nebo zavolám ochranku a nechám vás vyvést," doložila jsem chladně.

Blaženka evidentně nečekala takovýto útok. Narovnala se s šanonem v ruce a nekompromisně odpověděla. "Však já vás tu nebudu zdržovat. Teta ten šanon potřebuje, chce něco dodělat, když onemocněla."

A odplula. Dlouhými kroky a zrzavé vlasy za ní vlály. Stály jsme celé zkoprnělé, já si jen honem všimla, co je to za šanon - Faktury vydané, z předminulého roku. Měsíc jsem si nevšimla, ale to se stačí podívat, který chybí.

Vyběhly jsme za ní na chodbu, ale mizela dost rychle.

"Au, " chytla se Eliška za podbřišek.

"Eli, bolesti?" zeptala jsem se a sáhla jsem po telefonu.

"nejdřív zavolej vrátnému, vsadím se, že se ani nezapsala..."

" Eliško, neohrozíme přece dítě! Bylo by to ještě brzy!"

A vytočila jsem pohotovost.

Záchranka odvezla Elišku na oddělení rizikových těhotenství. Volala mi, že si ji tam už nejspíš nechají.

Najednou jsem byla v kanceláři sama. Do konce směny chyběly tři hodiny.

Faktury vydané, z předminulého roku... projížděla jsem je očima. Březen! Chybí březen! To byla přece ta kauza v novinách. Podezírali Bětku. Ale kvůli čemu?

Musí přece existovat  záloha počítače....Tu musí povinně dělat každé oddělení. Disky se přece archivují a archiv je na ředitelství. Kdyby to Bláže myslelo, nebude krást šanony s účty. Stejně to musím nahlásit. Je to i moje vina, že sem vpadla. Nemusela jsem se tolik vybavovat s tělocvikářem.

Ředitel evidentně neměl náladu a já jsem neuměla být dostatečně přímá a neodvážila jsem se paní Plískalovou z něčeho obviňovat.

"No co, vzala si šanon, prostě potřebuje pracovat." Sám se dál dloubal v papírech a evidentně si v duchu myslel, jak má výbornou pracovnici, která si tahá práci domů.

To mě nakrklo a šla jsem si po svým, ale - jednak se bojím o sebe, a pak, když tu bude něco v nepořádku, nakonec to bude na mě. A ještě aby se sem dostala ta Blaženka!

 

Vzpomněla jsem si , jak mi Eliška řekla, že když nastoupila, přeinstalovávaly se počítače a podnikový ajťák jí stáhl data  na datadisk. Ještě se smála, že to udělal kvůli jejím očím! Disk má prý pořád v zásuvce, jsou tam i data z Bětčina počítače a když něco hledá, podívá se tam.

Eliška měla ve věcech dokonalý pořádek, i ten disk ležel přesně tam, kde mi řekla.  Snad se nebude zlobit, když si ho půjčím domů?

Byl to pořádnej nápor. Obě účetní pryč, nová práce, holky v nové škole, muž žádný, rodiče daleko za obzorem, peněz tak akorát, na plýtvání to opravdu není, ředitel je záhada, nejprve ve mně má naději na pořádek, pak je mu to jedno, a nosit si práci domů a hledat průšvihy jiných, copak jsem právník? Abych všemu rozumněla?

Pustím si doma komedii Bridget Jonesovou, její píseň "All by myself" mě jistojistě uklidní.

Kapitola

Faktury jsem našla na Eliščině disku, vytiskla kopie a vložila do nového šanonu, kterým jsem nahradila ten ukradený. Že je ukradený, o tom jsem byla hluboce přesvědčena, jen se mi pořád vyhýbala ta zásadní informace , proč Blažena Plískalová potřebovala krást tři roky starou složku...a byla to vůbec Blažena? Na vrátnici v knize chyběl podpis, Blážu nikdo kromě tetičky osobně neznal a když měla paní Renátka po příchodu z nemocnice sdílnou chvilku, ukázala mi fotku blondýnky, která té drzé zrzce vůbec nebyla podobná...fakt je, že holky si dnes barví vlasy co chvíli jinak.

Jediné, co mne  v těch dnech po Eliščině odchodu potěšilo, byl telefonát tělocvikáře.

V první chvíli ve mne hrklo, myslela jsem, že mi zase bude vnucovat Zuzčino přeřazení. Jenže on, sotva pozdravil, začal se rozplývat:

"Ta vaše holka, to je vyslovený fotbalový talent, a ne do branky, do útoku! Aby mi žák během jediného zápasu nastřílel pět gólů, to se nestává... V sobotu, budeme mít zápas proti Jeřmanicím, přijďte se podívat!"

Na fotbal jsem zrovna neměla náladu. Půjdu, ale jen kvůli holkám.

Hromady účtů se mi kupily na stole. Bylo jich najednou nějak moc. Když jsem spočítala zakázky, bylo jich pořád přibližně stejně. Jsem tak neschopná, nebo...I Plískalka podezřele otočila, najednou byla sladká jako med. Ne, nevěřila jsem jí. Co asi chystá, čeho si nemám všimnout?!

Na oběd jsme šly spolu. Když spolu nepracujeme, tak je snesitelná. Lidi se u toho promění.

Vyptávala se na holčičky. Sice jsem vážila každé slovo, ale rozpovídala jsem se.

"A myslíte, že práce účetní Vám tady pomůže, abyste měla dostatek peněz? Jste mladá a šikovná!"

"Možná, ale chci mít také čas na děti."  Tušila jsem podraz, této dámě jistě nepůjde o lanaření do amway...

Plískalová byla buď mazaná, a proto už netlačila na pilu, nebo naopak neměla dost argumentů? Každopádně oběd jsme dojedly mlčky.

Do konce pracovní doby jsem zvládla snad rekordní počet položek. Když si moje nadřízená odskočila na WC, nakopírovala jsem si na flashku celodenní práci, až tedy na poslední půlhodinku. Tu jsem tedy věnovala třídění dokumentů a zakládání vyřízených, než jsem byla poslaná na poštu. Prý se už nemusím vracet, ale raději jsem se vrátila, naštěstí na poště nebyla fronta a tak mi to vyšlo deset minut do konce pracovní doby. Na vrátnici jsem si zaznamenala návrat z pošty.

V kanceláři jsem zjistila, že se mi zase někdo hrabal v dokumentaci. Naštěstí nic zásadního nezmizelo, ten zbytek jsem už neměla čas projít, aby mi neujel autobus.

Holky na mne už čekaly. Nakoupily! Co zase chtějí?

"Káťa je naše roztleskávačka!" zvěstovala mi Zuzka.

"Přihlásila jsem se, no...Většina holek od nás tam chodí," argumentovala Kateřina.

Zdá se, že tohle městečko žije fotbalem. Budu si muset zvyknout, že pohodové víkendy s opékáním kuřat na zahradě a s pekáčem buchet vonícím z kuchyně jsou nejspíš minulostí.

Vzápětí se ve mně rozsvítila kontrolka: Nojo, ale kroužky také nejsou zadarmo...

Jak by se v podniku tvářili, kdybych si chtěla na živnosťák přibrat  účetnictví několika soukromníků?

Ale co jiného? Zkazit holkám radost?

A vtom mi to docvaklo. Co, když Plískalka dobře ví, jak na tom jsem, a tak se mne nejdřív pokusila zatáhnout do nějaké své výdělečné levárničky a teď, když už mohu něco tušit, přejde do útoku? Kruci, budu já mít od té baby pokoj alespoň doma?

 

No co, práce je práce, a rodina je rodina. Pokud nedokáži obojí oddělit, doplatí na to holky. Tak jsem starosti ohledně nějakých faktur hodila za hlavu a poslouchala Káťu, co bude potřebovat na to roztleskávání.

"Na trénink vystačím s tím, co mám na tělák, ale až mne vyberou do sestavy, budu muset mít dres jako ostatní. Prý je šije maminka naší češtinářky, ale musíš zaplatit látku."vysvětlila mi.

Zuzka jí skočila do řeči: "No to my máme dresy od oddílu a ten od sponzora, ale zase tě čeká praní. Dělá se to tak, že po zápase jeden hráč posbírá dresy a štumpny do obrovské tašky, rodiče to odvezou, vyperou a na další zápas se to přiveze čisté." Losovali jsme pořadí, vyjde to na Tebe v říjnu."

"Hmm," kývla jsem, co mi zbývalo. Ještě, že máme velkou zahradu a půdu, tam se vlezou dresy celé jedenáctky i se záložníky. "Tak mi, Zuzko,  zjisti přesně, kdy to bude třeba. a když mi, holky, pomůžete s rozvěšením, tak nebude třeba ani žehlit."

"Žehlit ne," namítla Zuzka. "Dokonce ani aviváž. A perou se jen na třicet stupňů, je v tom jakési vlákno, co by se polámalo. On ti to pan učitel vysvětlí."

To se nemůžu dočkat, až mi chlap začne kázat ohledně praní..."A jak to odvezeme, když nemáme auto?"

"Neva, trenér to k nám hodí, ani Janíčkovi nemají auto," nedala se Zuzka.

Achjo.

Radši jsem hned přeladila: "Koupily jste máslo? Bezva," kontrolovala jsem nákup. "Když mi pomůžete sesbírat jablka a očistit je, uděláme si k večeři  jablkový koláč, chcete?"

"Jooo!" překřikovaly jedna druhou a hrnuly se na zahradu pod jabloně.

Kapitola

Do pátku byl na účetnické frontě klid. Snad proto, že bylo po výplatách. A tak jsem se mohla v klidu připravit na tu Zuzčinu slavnou sobotu.

Fotbal byl až od dvou odpoledne, tak jsem s děvčaty dočesala dvě jabloně a jablka uložila do sklípku. Aspoň nebyly holky tak nervozní, i když se stále ptaly, kolik už je hodin.

Udělala jsem k obědu kuře a jablkový koláč, aby měla Zuzka energii a neměla přetížený žaludek.

Spěchat jsme nemusely, v oddíle je také sousedův kluk a soused mi nabídl, že nás sveze. Sice vedl řeči na téma "holky a fotbal", ale Zuzku tím naštval natolik, že měla velkou touhu dokázat mu, že holky nejsou na trávníku neschopné.

Na hřišti se snad konala demonstrace. To není možné, kolik lidí v městečku a okolí bydlí. Žákovský zápas předcházel utkání okresního přeboru mužů, myslela jsem si, že hned po obědě tu budou hlavně rodiče a spolužáci, veřejnost že se sejde až na hlavní zápas dne, ale to jsem si myslela špatně.

Ještě, že jsme měly s sebou toho souseda, který nám pomohl najít místo na přeplněné tribuně. Zuzku nám hned odvedl do šatny trenér žáků, málem jsme se s ní nestačily ani rozloučit.

Na dřevěnou lavičku jsem rozprostřela deku, abychom seděly s Káťou na měkkém, pod nohy jsem postavila košík s pitím a malou svačinkou - hotový piknik. Kolem nás byli lidi, které jsem neznala, tak jsme s Káťou fandily bez zábran. Vlastně jsme se nechaly strhnout partou o lavici níže, která povzbuzovala dva kluky v útoku, asi dvojčata. Ještě že nás soused usadil mezi domácí publikum!

Zuzka měla trému. To se dalo čekat. Mačkala jsem si palce, aby jí to rychle přešlo, aby se uvolnila a přestala vnímat pokřikování z tribuny.

Jenže pak to přišlo... Soupeř nechal míč chviličku bez dozoru a malinká Zuzka s ním drze proklouzla až k bráně, soupeřův brankař se nestačil divit, jaká střela mu prolítla nad hlavou. Tribuna řvala, my s Katkou jsme řvaly také, netušila jsem, že ve mně ještě dřímají tak silné emoce, i soused nevěřícně koukal, znal mne z občasných grilovaček u našich jako velmi zdrženlivou suchařku. A na travnaté ploše stála Zuzka ověšená ze všech stran spoluhráči.

 

Bylo vidět, jak z ní všechno spadlo, že to zvládla a vůbec nevadilo, že ji trenér v druhé polovině zápasu prostřídal. Naši uhráli jen remízu, ale Zuzka dala gól, který je nabudil!

"Z té holky něco bude," řekl mi trenér po zápase, když jsem si pro ni zašla do šatny. Řekl to však jen mně, tak, aby to Zuzka neslyšela, jakoby se bál, že by se pak už tolik nesnažila. Ach, ty předsudky učitelů!

A tak jsme my holky odmítly všechny ochotné řidiče a zašly jsme si ve městě na zmrzlinový pohár s jahodami a velikou hromadou šlehačky.

"jé, Káťo, co tady děláš?"

"Simona," převrátila Katka oči.

Ale teda, urcita podoba se starou Pliskalkou tu je.

Holčička si nesla na talířku tři dortíky a úplně samozřejmě si přisedla. Káťa  celou svou bytostí dávala najevo, že je tady se sestrou a s mámou a nemá náladu na nějaké školní klepy.  Jenže Simča si v nich zřejmě libovala.

Vtom vpadla dovnitř rozlícená zrzka, ano, přesně ta, co nám ukradla šanon z března zpřed dvou let.

"Simono!"

"Ségra," převrátila oči pro změnu Simona. "Nevlastní. Od taťkovy první ženy. Co tady studuje, bydlí u nás...Holky, schovejte mne!" a přikrčila se  mezi Katkou a Zuzkou."Ať mne Denisa nenajde!"

"Ještě, že nepřišla Plískalka," blesklo mi hlavou. "To bych hnedka měla po náladě. Ale proč si poslala pro ten šanon Denisu? Nebo je v tom ještě něco, o čem nevím, mám to pod nosem a přehlížím to?

Holkám jsem nic neřekla, samozřejmě.

Až v pondělí v práci jsem si na ten šanon posvítila. Plískalka měla zřejmě zase k obědu vepřovou, přišlo jí těžko a místo do práce šla k specialistovi  do Hradce. To mi stačila říct Jana z vedlejší kanceláře, než šéf svolal ředitelskou poradu.

"No, ke mně žádná informace, žádný pokyn nedošel, slyším to poprvé..."

"A kde je vaše nadřízená, které jsem to poslal přímo na stůl?" rozhlédl se ředitel po sále.

"Paní Plískalová si vzala na dnešek volno . Opět žlučník."

"Tak to prověřte vy. Do dvou hodin to chci mít na stole. Dělejte, co umíte!"

A tak jsem otevřela Eliščinu přísně tajnou složku...

No jasně. Že mi to nenapadlo! Nejen peníze pro fotbalisty, ale i platby za zakázky, úhrady faktur, to vše putuje nejdříve do velkoobchodu s alkoholem, tam si na sebe penízky nějakou chvilku vydělávají a zpátky putuje jen částka, která je uvedena na  smlouvě... Plískalka je zřejmě stále víc hladová a ředitel pobočky? Ten zřejmě mlčí, pokud není zle.

Bylo mi jasné, že Eliška hledala důkazy kvůli Bětce...Jenže já byla v situaci, kdy mi šlo o místo. a tak jsem to v kopii poslala generálnímu, čímž jsem spustila lavinu. Vyhodili všechny, i ty, kdo za nic nemohli, jen Elišku to obešlo, protože byla na mateřské.

Ale teď už mám díky Zuzce nové místo. Dělám účetní ve fotbalovém klubu. Je tady klid a pohoda , mám  o tři stovky vyšší plat, o víkendech jezdím s fotbalisty na zápasy autobusem , co mi chybí...

A navíc brzy změním příjmení. Budu se jmenovat Veselá... Michal je trenér dorostenců a na rozdíl od Karla bezva chlap.

KONEC

Autorky: Aggitta, fisekla, Lydie Dostálová a veronica-eve