Alternativní zakončení Eliščina příběhu:

Deboora

23.02.2013 23:16 |

Maximilián rodině Lažanských zařídil velice pohodlné bydlení v přímořských Alpách, kde měla jeho rodina malé sídlo,které měl jednou jejich nejmladší syn, lékař, dostat jako svatební dar. Eliška se velice dobře zadaptovala a dokonce si oblíbila dialekt, kterým se zde mluvio. Eliščina francoužština se byla k nerozeznání od místních. Její den měl určitý režim, který jí vyhovoval. Každé ráno vstávala již za rozbřesku slunce a sedávala na úzké terase, která rovnou navazovala na pobřeží. Pozorovala východ slunce zabalená do plédu a psala svou první knihu. Milovala tyto chvíle, kdy byla naprosto sama se svými myšlenkami, které patřili jen a jen Maximiliánovi a jejímu pergamenu.

Snídani jí nosili ke stolečku a poté se musela podrobit pečlivému lékařskému prozkoumání, které měl na starosti Maximiliánův strýček, místní lékař. Když Eliška přijela, byla ve velice špatném stavu, ale nyní její srdce tlouklo jako zvon a na jejích plicích nebyl syšet jediný šlelst. Hybnost, s kterou měla stále při příjezdu potíže se vracela do normálu a Eliška sama vnímala, že každý den může do svých plic nabrat čím dál víc mořského vzduchu.

Oběd musela kvůli nepříjemnému slunci abslovovat doma a ven na procházku chodila až kolem páté hodiny, kdy pláž pokrýval příjemný stín. Večer po večeři ulehala na lůžko a poslouchala četbu, kterou jí předčítala její chůva.

Takto plynul den po dni až nastal po třech měsících okamžik odjezdu. Poslední dobou byla Eliška velice nesvá a podrážděná. Nechtělo se jí domů, kde už pomalu začínal podzim, ale srdce jí táhlo za Maximiliánem. Dokonce trvala na svém, že si své věci a především rukopis nové knihy, kterou stihla dopsat zabalí sama. Bála se, aby jí někdo nepomíchal a nerozházel stránky, ale ještě něco, její dopisy od Maximiliána. Přípravy k odjezdu vrcholili a Eliška se naposledy rozhlédla po místní malebné krajině, která se jí vtiskla neuvěřítelným způsobem do srdce.

Z Maximiliána se v době nepřítomnosti jeho snoubenky stal atestovaný lékař pro interní nemoce. Měl už několik svých pacientů, kterým dokázal odhalit příčinu jejich trápení a na tu dobu je i úspěšně léčit. Jeho dobrá pověst se roznesla široko daleko a za chvíli se jeho ordinace naplnila tak, že nebyl schopný přijímat již nové pacienty. Po ordinačních hodinách ještě docházel i k chudým vesničanům, kterých mu bylo líto, že kolikrát nemají na lékaře a musí tak zbytečně trpět.Jeho otec mu to rozmlouval, že to není důstojné, ale Maximilián si nedal říct.

Ten den, kdy se kočár s Eliškou a jejím doprovodem blížil k Mnichovu, kde se měli několik dní zdržet, aby slečna nabrala sílu k další cestě, nabídl otec Maximiliánovi, že mu poskytne dost značný honorář ke stavbě sanatoria a ordinaci bude využívat pro své chudé. Dokonce mu předložil stavební plán od svého známého architekta. Šli zakoupit pozemek a pak už následovaly přípravy a stavba základů.

V tom nejlepším se zrovna vrátila Eliška. Maximilián jí šel uvítat až druhý den, ale o všem zatím pomlčel. V nálsedujícím týdnu byl stanoven datum svatby, který měl korespondovat s dostavbou sanatoria a tak se také stalo.

Eliška byla oblečená v dlouhých bílých šatech s bohatě vyšívanou krajkou a netrpělivě vyhlížela svatební kočár. Byla tak nervózní, že nebyla schopná ani na nátlak maminky, chůvy i tet pozřít jediné sousto. Svatba měla začít až těsně po poledni. Ženich už nedočkavě vyhlížel kočár s nevěstou. A už jedou. Nevěsta vystoupila z kočáru a netrpělivě vyhlížela svého vyvoleného. Ale ten stál připravený v čele průvodu. Najednou se koukla mezi přihlížející dav lidí a spatřila velice špinavého muže s ochrnutou pravou částí těla. Ano, byl to on, Ferdinand. Pyšně zvedla hlavu a kráčela se svým otcem v průvodu, který uzavírala. Obřad utekl rychleji, než si Eliška myslela. Tréma z ní opadla a dostala veliký hlad.

Novomanželé odjeli na místo, které se Elišce vrylo do srdce a kde napsala svůj první román, zatímco se u Prahy dostavovalo sanatorium. V den otevření už byl mladý pár zpět a nedalo se nevšimnout Eliščina lehce zakulaceného bříška.

Sanatorium se rychle plnilo a na večerní ordinaci si Maximilián také nemohl stěžovat. Chudý lid mu byl za tuto službu vděčný. Mezi pacieny večerní ordinace patřil i Ferdinand. Se ženou špatně hospodařili a co nestačili projíst a propít, tak mu sebrala, aby nespadla na dno i s ním.