podvečer náhody
zprvu pár přátel muzikantů
na horkem rozpálené terase
a tmavou nocí nás stále přibývá
v parku už dávno
ztichla ospalá ptačí hnízda
jejich majitelé
si rádi s námi mění role
a naslouchají
jak propletenými tóny
odcházíme do včerejšků
necháváme všechno být
představujeme si že není žádné nebe
rovnáme nejtenčí vlásek v kartáči
a usínáme ve slunečním hrobu
kouřím svou bůhví kolikátou cigaretu
směji se a cinkám sklenkou
jak jsem bezstarostná!
jak veselá!
jak nad věcí!
A v cípu srdce
v té nejtenčí špičce
stojí kdosi
a s úzkostí naslouchá
tichounkému dechu
tak jako kdysi
nad dětskou postýlkou
