Tak to je on….náš obývák;)

Nesmějte se prosím, ono to tak nevypadá, ale opravdu už se dá i obývat…

Můžete si  v něm třeba  sednout na starou židli po babičce Julče a dát si hrnek zázvorového čaje.

Můžete si svůj notebook položit na starou truhlu po dědovi Lojzovi a posílat fotky na Fler.

Můžete si v něm jen tak snít o tom, jak by mohl jednou vypadat.

A můžete v něm najít taky pár pokladů….

Někdy ty poklady skoro na vás volají: „Zachraň nás!“

A hele, tady se někdo schovává… a pěkně se stydí….

Tak polez, polez…

Kuk!

To je  panenka Marjánka…(ano, to je prosím panenka, to není voodoo, jak si myslela moje pubertální dcera). Marjánce už musí být skoro 100 let. Nemá vlásky, ani šatičky, ani nakreslený obličej. Přesto si s ní kdysi hrála malá Mařenka, prababička mých dětí. Panenku jí ušila maminka Julča, ta co si kdysi vzala Lojzíka za muže a nastěhovali se do této chalupy.

 Je celá unavená z toho spaní ve staré skříni…

Tak tohle má být prosím náš obývák….

Už má své stálé obyvatele a my to nejsme…ještě chviličku potrvá než se zvelebí, jak to promyslel pan architekt. Ale on zapomněl, že máme rádi staré věci…on na ně nějak asi není…Vymyslel, že teda budeme muset ty krásné staré trámy dát pryč, protože i ty mají své obyvatele…ale navrhl nový hambalkový krov a my už víme, kdo ho umí udělat. Taky víme, jak by měl náš obývák být velký a co v něm chceme mít.

Potřebujeme místo, kde se dá odpočívat, pít zázvorový čaj s medem na opravené židli po babičce Julče…

Potřebujeme místo na opravenou truhlu po dědovi Lojzovi…

Potřebujeme místečko pro panenku Marjánku…

Potřebujeme místo na ten notebook, co z něj píšu tenhle blog pro Fler...