Jsem založením tulák samotář, nejšťastnější s nebem nad hlavou, když nevím kde ten den budu spát, kdy a jak se budu vracet domů. Několik posledních měsíců jsem strávila v Praze u maminky a nedostala se ven. Pod širák to nejde - sama mám strach a od té doby, co vím, že pes je hluchý se bojím i s ním (co kdyby mě někdo ukradl a on si toho ani nevšiml, no ne?). Až dneska jsem se zase vypravila mezi stromy (i když jenom na pár hodin), tak se chci podělit o tu radost.

Vstávali jsme brzo, vlak nám jel už chvíli po půl sedmé. Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem mohla sedět na potmě na ranním nádraží, krásná romantika.

Takhle vypadá zámecký park na Konopišti - staré stromy, krásná zákoutí. Bohužel se mi nepovedlo nafotit nejhezčí místa - nevešla se mi do objektivu.

To dítě ve mně mělo tendence nakukovat za největší stromy odkud vykoukne princ. Občas jsem měla pocit, že z dálky slyším smích mladých knížat vracejících se z lovu. U zámku jsem zase zaslechla šustění sukní mladých šlechtičen. Nádhera.

Cesta se pak stočila kolem Konopišťského rybníka, na břehu posedávali rybáři (mám ráda rybáře, lidi schopné strávit hodiny tichým rozhovorem s vodou).Na chvíli jsem zapomněla sledovat značky a tak jsme si kousek zašli. Potkali jsme díky tomu krásnou veverku, hopsala pod letitými stromy ve spadaném listí .

Po návratu na správnou cestu jsme se ocitli v Konopištské bažantnici. Ihned mě zlákalo pole s kukuřicí - byla sladká v barvě slunce klonícího se k západu, podzimního listí, skomírajícího ohně. Zrnka se leskla jako korálky. Ještě pořád nezačala pršet, asi nad námi držel Pajda ochrannou ruku.

Najednou se za záhybem cesty vynořilo něco, co zdálky vypadalo jako můj splněný sen. Ohromný statek, na louce rozestavěné kavalety a ve dvou výbězích koně. (Zblízka už to bylo horší, ale to je na jiné než milé povídání.) Hladila jsem koně po jejich sametových tlamách (ve skutečnosti byly hebčí než nejjemnější samet, ale lepší přirovnání mě nenapadlo) a oni zvědavě přicházeli blíž, aby se podívali, co je to za člověka a podivného čtyřnohého tvora.

Potom cestou dolů z kopečka, kolem zříceniny Kožlí a krásného statku (tentokrát s novou fasádou se zaparkovanými auty místo koní). Čekal nás výstup na kopec, Cesta se tvářila, že ho hodlá pokořit nejkratší možnou trasou a stoupání vypadalo místy spíše pro kamzíky mež pro lidi, ale vyhlídka nás odměnila (vlastně jen mě, Altárkovi byla asi dost ukradená).

A pak zase krásným lesem, jako z pohádky (asi jsem to zapomněla napsat, ale všude tu pobíhali bažanti, občas vzlétli metr, dva od nás, občas od nás utíkali na svých krátkých nožičkách).

Tady jsem si pochutnala na svých prvních letošních ostružinách. Byly 4, černé a sladké, v dlani se mi třpytily jako černé perly. A taky se mi tu zbláznil pes. Samou radostí z větru, oblaků, cesty, stromů, listí a bůhví čeho všeho ještě dostal běhací záchvaty, řítil se cestou jako kombinace tanku s tryskáčem a zabíjel všechny klacky, které měly tu drzost se mu postavit do cesty. Asi ve mně toho dítěte zbylo málo, protože jsem nedokázala lítat a válet se v listí s ním, snad ale alespoň kousíček přežil, protože jsem mu rozuměla a snad mu i trochu záviděla. Dál už nás vedla asfaltka skoro až do Neveklova. Přesto to bylo krásné.

V Neveklově na náměstí jsme se sesuli před morový sloup a čekali na odvoz. Po chvíli se objevil pán - v maskáčích, s kletrem a jorkšírem v taštičce. Sesul se na lavičku kousek od nás a zul si boty. Nezbývá mi než skončit s přáním - zdar bolavým nohám, podzimu a psům.

PS: Pajdo díky, žes pozdržel ten déšť ;-)